„Ještě [jsem] jel přes Belgii, přes Bruggy a Gent a až do Amsterdamu. A tam jsem vlastně byl dvacátýho srpna. Tam jsem chytil nějakej stop, nějakýho staršího pána takovýho. To byl takovej světák, to už byl tenkrát, on byl takovej Evropan už tenkrát. On měl manželku Němku a děti měl někde po celým světě, ty byly v nějakejch neziskovkách v jižní Americe, myslím, ta dcera byla doktorka, nebo syn byl doktor, nebo opačně, už nevím, a sloužili tadyhle, takže on byl takovej světák. No a byl úplně nadšenej, že narazil na Čecha, že mě musí vzít domů a ukázat mě manželce. A já jsem říkal, že chci se jet vykoupat někam k moři. A on říká: ‚Co bys tam dělal, vždyť je to studený.‘ A já jsem říkal: ‚No, já jsem se chtěl vykoupat v Holandsku v moři.‘ Tak říká: ‚Jó, tak já tě tam odvezu a večer tam přijedu.‘ Tak tam přijel, odvez mě domů k nim, ta paní uvařila večeři, to bylo úžasný, jo, tak jsme kecali. A ráno najednou mě vzbudili a, asi v půl šestý ráno, vyděšený: ‚Jsou u vás Rusové.‘ No, takže já jsem viděl na tý televizi velký, tenkrát pro mě, že jo, jak jezděj tanky po Praze. A protože jsem bydlel v tý době už ne v Opletalce 59, ale v Opletalově 9, která je hned vedle četky blíž k Václaváku, takže ty záběry zabíraly i tuhletu část tý Opletalky, tak jsem říkal: ‚To je můj barák.‘ Oni: ‚Ježiši!‘ Tak to bylo takový dramatický. A on hned mě vzal ten druhej den a odjel se mnou do Delftu. A v Delftu byla holandská technika a oni ten den vypsali stipendia pro Čechy. Takže on mě tam hned zapsal."
„My jsme měli tak šestkrát do tejdne obrovský návštěvy. Protože, jak jsem říkal, máma měla hrozně přátel, takže tam se slejzali vlastně furt nějaký známý. Jednak z okruhu táty z těch „Španěláků“ a těch bezpečáků, co on prostě pak dělal v tý bezpečnosti. Máma byla zavřená v koncentráku, byla v Osvětimi a v Ravensbrücku, takže měla zase přítelkyně z toho lágru. Navíc ona byla, oba byli teda moji rodiče předváleční členi strany, takže měli spousty jako těch svejch přátel z tý levicový kultury, hlavně máma. Takže tam byli furt lidi, proto my jsme nikdy s bráchou nekouřili, protože tam bylo tak šíleně nahuleno, to je jediný, co si pamatuju z dětství."
Jiří Závodský se narodil 9. srpna 1949 v Praze. Jeho otec Osvald Závodský bojoval v občanské válce ve Španělsku, část druhé světové války strávil v koncentračních táborech, od roku 1950 působil jako velitel Státní bezpečnosti (StB). V roce 1951 byl zatčen a po politickém procesu byl v roce 1954 popraven. Helena Závodská, matka Jiřího Závodského, působila také už za první republiky v Komunistické straně Československa (KSČ) a přežila koncentrační tábory, velká část její rodiny v nich ale zemřela. Přestože k Závodským domů často chodili přátelé obou rodičů, Jiří Závodský ani jeho bratr dlouho neznali příběh svého otce a dozvěděli se ho až na začátku 60. let, kdy byl rehabilitován. V létě 1968 odjel Jiří Závodský na brigádu do Velké Británie, 21. srpna se zrovna vracel přes Amsterdam zpátky. Po zprávách o sovětské okupaci Československa se ještě v Holandsku několik dní zdržel, nakonec se ale rozhodl vrátit. Vystudoval České vysoké učení technické a celý život se profesně věnoval počítačům. Po roce 1989 založil s kolegy vlastní firmu, která fungovala přes třicet let. V roce 2022 žil v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
