Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Otce zatkli, když mi byl rok a tři čtvrtě
narozen 9. srpna 1949 v Praze
oba rodiče byli předváleční členové Komunistické strany Československa (KSČ) a byli vězněni v koncentračních táborech
jeho otec Osvald Závodský, velitel Státní bezpečnosti (StB), byl v roce 1951 zatčen a roku 1954 popraven
v roce 1968 odjel na brigádu do Anglie, 21. srpen strávil v Amsterdamu
vystudoval České vysoké učení technické
celý život pracoval s počítači, po roce 1989 založil vlastní firmu
v roce 2022 žil v Praze
Jiří Závodský se narodil 9. srpna 1949 v Praze. Jeho otec Osvald Závodský byl členem v Komunistické straně Československa (KSČ), bojoval v občanské válce ve Španělsku, během druhé světové války přežil koncentrační tábor Mauthausen a od roku 1950 působil jako velitel Státní bezpečnosti (StB). Následně se stal obětí politických procesů. V lednu 1951 byl zatčen a v březnu 1954 popraven. „Otce zatkli, když mi bylo rok a tři čtvrtě, takže si to vůbec nepamatuju, ani na ty události si nepamatuju. Bratr byl starší a tvrdí, že má nějakou vzpomínku na otce. Především to ale odnesla naše máma, my jsme byli příliš malí, nevím, jak to ta máma vydržela,“ vypráví. Těžký životní příběh měla i matka Helena Závodská, rozená Pfefferová. Ta také vstoupila do KSČ už za první republiky, válku strávila v odboji a po zatčení a odsouzení byla do konce války vězněna v táborech Osvětim a Ravensbrück. V Osvětimi byla zavražděna její matka, otec a sestra s manželem. Teta s manželem byli zavražděni v táboře Sobibor a další strýc s rodinou v táboře Malý Trostinec. Dva její strýcové s rodinami stihli před válkou emigrovat jeden do Chile a druhý do Švédska. Poslední strýc ze smíšeného manželství přežil v pracovním táboře a konce války se dočkal v Terezíně.
Z původního velkého bytu na Letné se po otcově zatčení musel Jiří Závodský s bratrem a matkou přestěhovat do Opletalovy ulice. „Měli jsme krásnej moderní barák z 30. let. Byt byl moc hezkej, ale rozdělený pro dvě rodiny, měli jsme společný příslušenství. Ta druhá rodina byla taky postižená, jejich otec byl taky zavřenej jako americkej špion,“ vzpomíná na období po zatčení otce a pokračuje: „Měli jsme tak šestkrát do týdne obrovský návštěvy. […] Jednak z okruhu táty, z těch „Španěláků“ a těch bezpečáků. Máma byla zavřená v koncentráku, byla v Osvětimi a v Ravensbrücku, takže měla zase přítelkyně z toho lágru. Navíc oba rodiče měli spousty přátel z levicový kultury, hlavně teda máma.“ Jiří Závodský si vybavuje, že k nim na návštěvy chodil třeba František Kriegel nebo Josefa Slánská. O svém otci toho přesto bratři moc nevěděli, matka jim jen řekla, že byl nemocný a zemřel. Pravdu se dozvěděli až na začátku 60. let, kdy otce rehabilitovali. „Odvolali jeho obvinění, zrušili rozsudek a řekli nám, jak to bylo. Údajně se i v Kobylisích našly jeho ostatky,“ říká. Svého otce pak mohli pohřbít na strašnickém hřbitově.
Dětství a mládí trávil Jiří Závodský ve Vrchlického sadech před Hlavním nádražím. „Tam bylo veliký hřiště, hráli jsme fotbal, jezdili jsme na kole závody kolem benzinový pumpy. To bylo moje dětství,“ vzpomíná na bezstarostná léta. Po maturitě pokračoval studiem na Fakultě strojní Českého vysokého učení technického. V roce 1968 se jako spousta dalších mladých Čechoslováků vydal na brigádu do Velké Británie. „Vyjel jsem na dva měsíce s tím, že budu sbírat jahody a vydělám si. Byl to pro mě úplně jinej svět,“ říká. Nejdřív pár dní pobyl v Londýně, kde přespával v ordinaci doktora, se kterým se znala jeho matka. Poté pokračoval na brigádu sbírání jahod a pracoval také v konzervárně. Později jel stopem do Skotska a v srpnu se chystal vrátit zpět do Československa. „Závěr byl dramatickej, schylovalo se už k Srpnu. Měl jsem zpáteční jízdenku vlakem, vystoupil jsem v Belgii a chtěl jsem ještě do Amsterdamu.“ 20. srpna, den před invazí Varšavského paktu, si stopl staršího řidiče, který ho chtěl představit své manželce. „To byl světák, už tenkrát to byl Evropan. Manželku měl Němku a děti někde po celým světě. […] Ta paní uvařila večeři, to bylo úžasný, kecali jsme. A ráno mě vyděšený vzbudili: ‚Jsou u vás Rusové.‘ No, takže já jsem viděl v televizi […], jak jezdí tanky po Praze,“ vzpomíná na invazi vojsk Varšavské smlouvy. Brzy se vydal do Amsterdamu, kde spolu s dalšími demonstroval před sovětským velvyslanectvím, a ještě asi týden zůstal a chodil pracovat do přístavu. Nakonec se vrátil zpátky do Československa. „Neuměl jsem si představit, že bych se nevrátil,“ připouští. Navíc nevěřil, že vojáci zůstanou v Československu tak dlouho. „Říkal jsem si, že to není možný, že budou muset odjet.“
Profesně se Jiří Závodský celý život věnoval počítačům, programovat se učil už na fakultě. „Tam byl obor projektování strojírenských závodů a dílen, tam jsem byl. Tenkrát se začaly vyrábět stroje řízený digitálně.“ Jak sám říká, byl prý celoživotním amatérem, všechno se učil sám a za pochodu. Pracoval v podniku Kancelářské stroje, kde spoluvytvořil kartografický systém. Pracovně navštívil Holandsko a několikrát Sovětský svaz. „Protože ten kartografický systém jsme dodávali pro sovětskou armádu. Byl jsem tam asi čtyřikrát nebo pětkrát. Byli jsme v Moskvě po olympiádě a všude byly banány a pomeranče, protože tam toho spoustu navezli,“ vysvětluje.
V roce 1988 začal pracovat v Jednotném zemědělském družstvu (JZD) Chýně. „To byl takový trend, že ta JZD dostávala volnost a měly přidružený různý výroby, který s tím zemědělstvím příliš nesouvisely. Ta Chýně byly takový český Slušovice, založili tam počítačovou pobočku.“ Sametová revoluce pro něj byla sice nečekaná, ale prožíval ji euforicky. „Ten týden jsem strávil na Václaváku, potom na Letné, to bylo bezvadný,“ vzpomíná. Po roce 1989 s kolegy založil vlastní firmu, která fungovala přes třicet let. V roce 2022 žil v Praze.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Terezie Vavroušková)