„Paní Šamánková měla syna Karla, který byl totálně nasazen do Německa. Během jednoho náletu tam Karel zahynul. A ona dostala zprávu, že je mrtvý. Paní Šamánková chodila zespodu nahoru a říkala ty nejhorší nadávky [na Němce]. My děti jsme to ale nesměly slyšet. Maminky nás schovaly: ‚Nic jste neslyšeli, nic!‘ Nikdo nic neprozradil. Někdo se ale našel, ne z naší ulice, určitě ne. [Němci] se vyptávali, ale nikdo nic nevěděl: ‚Ne, to my nevíme.‘ Byli jsme tak poučeni od rodičů: ‚Nic jste neviděli, nic jste neslyšeli.‘ Takže tady ta soudržnost byla úžasná, že opravdu lidé drželi pospolu v té nejhorší době.“
„V naší ulici, v našem domě, bydlela jedna Židovka, která žila nahoře v poschodí. Mám na ni takovou smutnou vzpomínku, kdy přijelo gestapo a tu starou paní nakládalo na náklaďák, přičemž v náručí držela kočičku. Řekla mi: ‚Jaruško, prosím tě, vezmi si tu kočku a opatruj ji, než se vrátím.‘ Starala jsem se o kočičku dlouho, ale nakonec se mi někde ztratila. Paní se z koncentráku nevrátila. Bála jsem se, jak jí to řeknu, až přijde, že se mi kočička ztratila, ale dopadlo to úplně jinak – smutně."
„Mám takovou vzpomínku: maminka šila někomu z vesnice a paní jí zaplatila hrnečkem sádla. Maminka mi ukrojila krajíc chleba, namazala ho tím sádlem, a já jsem vyběhla ven. Byli jsme tam s kamarády, kteří se hned ptali: ‚Jé, co to máš?‘ Tak krajíc putoval od prvního k poslednímu. A já když jsem přišla za maminkou, prosila jsem ji: ‚Maminko, prosím tě, můžeš mi ukrojit další chleba?‘ Ona na to: ‚Ty už jsi to snědla?‘ Druhý krajíc skončil stejně jako ten první. Takže ulice byla plná dětí, které spolu vycházely, byli jsme úžasní kamarádi, hrávali jsme hry a o všechno jsme se dělili, i o to málo, co jsme měli. Sice jsem byla jedináček, ale vůbec jsem nebyla vychovávaná jako jedináček, protože jsem měla spoustu kamarádů na ulici. Společně jsme si hráli, všichni jsme si pomáhali a o všechno se dělili. Mám na své dětství opravdu krásnou vzpomínku."
Jarmila Zaviačičová, rodným jménem Konečná, se narodila 22. září 1937 v Kroměříži. Její otec Jan, který se živil jako pokrývač, zemřel v roce 1941 na následky prasknutí slepého střeva. Maminka Jiřina se poté jako švadlena stala jedinou živitelkou rodiny. Pamětnice vyrůstala ve skromných poměrech v židovské čtvrti v Kroměříži, kde se přátelila s českými i židovskými dětmi. V roce 1942 byla svědkyní odsunu židovského obyvatelstva do koncentračních táborů a destrukce synagogy. Prožila letecké poplachy a následná setrvávání v krytech. V květnu 1945 viděla osvobození města rumunskou, sovětskou a československou armádou. Po válce navštěvovala akce konané pod záštitou organizace YMCA a stala se členkou junáckého oddílu. Později, jako členka Pionýra, cvičila na dvou spartakiádách. V roce 1956 odmaturovala na střední pedagogické škole v Kroměříži. Celý život pracovala jako učitelka. Provdala se za učitele Zdeňka Zaviačiče a měla s ním tři děti. Jako členka Komunistické strany Československa (KSČ) odsoudila okupaci v roce 1968, po stranických prověrkách ale stranu opustit nemusela. V době natáčení rozhovoru (2024) žila v Chropyni.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
