Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Zaviačičová (* 1937)

• narodila se jako Jarmila Konečná 22. září 1937 v Kroměříži

• otec Jan, povoláním pokrývač, zemřel v roce 1941

• s maminkou Jiřinou vyrůstala ve skromných poměrech židovské čtvrti v Kroměříži

• v roce 1942 se stala svědkyní odsunu Židů z Kroměříže a destrukce tamní synagogy

• v květnu 1945 zažila osvobozování města na konci druhé světové války

• po válce navštěvovala akce organizace YMCA a stala se členkou Junáka

• jako pionýrka cvičila na dvou spartakiádách

• v roce 1956 odmaturovala na střední pedagogické škole a celý život učila

• provdala se za Zdeňka Zaviačiče a měla s ním tři děti

• jako členka KSČ odsoudila okupaci v roce 1968, ze strany vyloučena nebyla

• v roce 2024 žila v Chropyni

Jarmila Zaviačičová prožila dětství na počátku 40. let v židovské komunitě v Kroměříži. Její vyprávění je cenným svědectvím o zaniklém světě tamních Židů, který z povrchu země smetla nacistická ideologie a jí řízený holokaust. Viděla odchod Židů do transportů, zničenou synagogu i destrukci města po bojích na konci války.

Děvče z „židovny“

Jarmila Zaviačičová, dívčím jménem Konečná, se narodila 22. září 1937 v Kroměříži. S rodiči Janem a Jiřinou vyrůstala v podnájmu v Moravcově ulici, která se nacházela v centru města v tzv. židovně, tedy židovské čtvrti. Ta za rohem ústila do Tylovy ulice, kde bydleli nejchudší Židé.

Mezi Československem a nacistickým Německem se koncem 30. let vyhrotily územní spory o tzv. Sudety. Československo na podzim 1938 diplomaticky prohrálo a muselo nepříteli odevzdat pohraničí. Dne 15. března 1939 se nacistům podařilo obsadit zbytek republiky a zřídit jim podřízený pseudostátní útvar – Protektorát Čechy a Morava. O necelého půl roku později Německo napadlo Polsko a začala druhá světová válka.

Lékař to zanedbal

V roce 1941 zemřel Jarmilin tatínek, který se živil jako pokrývač, na následky prasklého slepého střeva. „Byla tam chyba u lékaře, zanedbal to,“ upřesňuje pamětnice. Skromná obživa rodiny zůstala podle jejích vzpomínek pouze na matce: „Maminka byla velice zručná švadlena. Byla vyučená v Praze jako dámská krejčová, takže měla za války práce dost.“ Maminka vychovávala Jarmilu v tolerantním katolicismu: „Říkávala mi, že každý má právo na své přesvědčení: ‚Nikomu se neposmívej a nikomu to právo neber, je to jeho osobní věc.‘ A já jsem to tak respektovala.“

Téhož roku se vlády nad protektorátem chopil jeden ze strůjců holokaustu, SS-Obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich, který měl rázně skoncovat s českým odbojem. Vyhlásil stanné právo, na jehož základě bylo do ledna následujícího roku popraveno až 500 občanů protektorátu. Jedním z popravených byl i Jarmilin strýc, Alois Kraj z Čelákovic u Prahy: „Byl v sokolském odboji, popravili ho v září 1941.“

Zacházeli s nimi jako s dobytkem

Kroměříž měla v roce 1930 přibližně 18 500 obyvatel, z nichž se k židovskému původu hlásilo asi 500 osob. Ke komunitě patřila synagoga a dva židovské hřbitovy.

Jarmila se přátelila s židovskými i nežidovskými dětmi z přilehlého okolí. Dodnes si pamatuje na zmizelý svět česko-židovského sousedství a jejich živnosti. „Žil tam natěrač Pospíšil, obchodník Wittreich, porodní bába Konečná, chodilo se „na jedno“ do hospody u Stanoušků, pro chleba do konzumu u Kotlárů, a všemu pak dominovala židovská radnice.“

Protektorátní vláda musela na nátlak okupantů přijmout tzv. norimberské zákony, které rasově diskriminovaly Židy. Útisk postupoval po krocích. Rok 1939: vyloučení z určitých profesí a zamezení vstupu na některá veřejná místa, označení živností Davidovou hvězdou a zabavení majetku, označení symbolem „J“ (Jude) na občanských legitimacích. Rok 1940: omezení přístupu k potravinám a základním potřebám, zákaz návštěv veřejných škol, nutnost nosit židovskou hvězdu. Rok 1941: na podzim docházelo k postupnému uzavírání synagog, v listopadu se rozběhly transporty do ghett a koncentračních táborů. Rok 1942: 20. ledna rozhodnutí nacistů na konferenci ve Wannsee (předsedal Heydrich) o tzv. konečném řešení židovské otázky, tedy masovém vraždění Židů.

V Kroměříži začaly transporty 6. června 1942. Již v roce 1940 se musela většina Židů směstnat v bytech v Moravcově ulici. Dělo se tak na příkaz okupační moci, ale za asistence české městské rady, která musela o součinnost požádat gestapo. Jarmilu události trápily: „Začali v Tylově ulici a skončili u našeho domu. Velmi na ně křičeli a zacházeli s nimi jako s dobytkem. Byla jsem vedena k tomu, chovat se ke všem lidem slušně. Nelíbilo se mi to, ale pomoci jsem jim nemohla.“ Tak z jejich domu zmizela na korbě nákladního vozu i stará židovská sousedka. Židovský obchodník Wittreich měl více štěstí, živnost směla po dobu okupace provozovat jeho česká žena, on sám věznění přežil. Z 290 Židů z Kroměříže a bezprostředního okolí se konce války dožilo jen 19. Zavražděni byli i rabín Joachim Astel, jeho žena Frima a synové Jonathan a Schmarjahu.

Chodili jsme se dívat na tu hrůzu

Na Komenského náměstí stála od roku 1910 nová synagoga od architekta Jakoba Gartnera. Již během křišťálové noci 9. a 10. listopadu 1938 vypálili zfanatizovaní Němci v Sudetech mnoho synagog. Tato destrukce pokračovala i v protektorátu. V Kroměříži se o její zničení zasadil německý vládní komisař dr. Hans Humplik. Okolo 11. listopadu 1942 provedli ženisté německého wehrmachtu likvidaci chrámu opakovaným odstřelem. „Museli jsme se v okamžiku výbuchu ukrýt ve sklepě. Později, po destrukci, jsme se chodili dívat na tu hrůzu,“ vzpomíná pamětnice. Místní obyvatelstvo, ale například i hasiči, si stavební materiál z ruiny rozebralo na své domy.

Jak bude nálet, musíš jít domů

V roce 1944 se válečné úsilí nacistického Německa zintenzivnilo, protože prohrávalo na všech frontách. Totální válka ovlivnila i Jarmilinu školní docházku: „V naší škole na Komenského [ulici] byl zřízen německý lazaret. Museli jsme školu opustit a chodit do nové budovy u Květné zahrady.“

S eskalací války byl spojen i nárůst leteckých poplachů a hrozba náletů, které Jarmilu nezřídka zastihly ve škole: „Maminka mi říkala: ‚Jak bude nálet, musíš jít domů a já ti půjdu naproti.‘ Když zazněla siréna, okamžitě jsem se rozběhla k domovu. Jenže v našem domě jsme neměli sklepy. Proto jsme se ukryly v dvojpatrovém sklepě v protějším domě u Calábků. Tam už jsem měla připravenou postýlku.“ Pamětnice si na konkrétní nálety nevzpomíná, ty se ale v okolí města skutečně odehrály. Při masivním náletu dne 20. listopadu 1944 na průmyslové cíle v okolí Brna, Zlína a Přerova dopadlo několik pum i na Kroměříž.

Vojenská porážka nacistů se s koncem roku 1944 stávala realitou. Wehrmacht proto začala od nového roku Kroměříž opevňovat. Ve městě se ubytovalo prchající maďarské vojsko, slovenští „tisovští“ důstojníci i němečtí uprchlíci. V únoru došlo k uzavření všech škol. V dubnu město opustila část německého civilního obyvatelstva a Volkssturm (německá domobrana). Dne 30. dubna se ve městě zastavily práce v továrnách, 2. května nacisté odpálili oba železniční mosty, ničili infrastrukturu a vojenské sklady.

Vlajka padla k zemi

Město začala 4. května osvobozovat rumunská armáda. Ještě téhož dne byla svobodná jeho pravobřežní část. Levobřežní se stále nacházela v držení wehrmachtu, obě části spojoval jediný silniční most. V 18:15 obyvatelé uslyšeli ohlušující detonaci. Ustupující Němci, ve snaze zpomalit pohyb nepřátel, most odpálili. Pamětnice tyto chvíle prožila v krytu: „Byla to strašná rána. Domy na nábřeží byly velmi zničené, střechy i okna vymlácené.“

Až o dva dny později vytlačily nepřítele ze zbytku města jednotky 18. sovětské armády, které přicházely od Holešova, spolu s vojáky 1. československého armádního sboru. Boje si vyžádaly životy až 31 rumunských vojáků a asi 20 občanů Kroměříže. Tragicky a zbytečně zahynul třiatřicetiletý Josef Mlčák, který zemřel 5. května na Riegrově náměstí: „Vzal československou vlajku a vylezl na věž kostela Nanebevzetí Panny Marie, aby ji vyvěsil. Jenže došlo k omylu, protože se objevil dřív, než vlajku vytáhl. Někdo ho zastřelil a vlajka padla k zemi. Dodnes se neví, kdo to byl.“ Mlčáka pravděpodobně zastřelil rumunský voják, který si myslel, že jde o německého odstřelovače.

Pamětnice se setkala se sovětskými vojáky: „U nás na dvoře vařili boršč, dali nám porci do ešusu a my jsme tam seděli a jedli. Když pak odjížděli a procházeli naší ulicí, s kamarádkou Zdenou Talášovou jsme na zahradě natrhaly tulipány a z nich jim uvázaly kytku na rozloučenou.“

Byla jsem tam šťastná

Po válce Jarmila navštěvovala akce křesťanské organizace YMCA a stala se členkou Junáka, což jí umožnilo prožít několik letních táborů. Po roce 1948 Junáka nahradil Pionýr, s nímž se jako cvičenka zúčastnila dvou spartakiád. Po absolvování měšťanky nastoupila na Pedagogickou školu pro vzdělávání učitelů národních škol v Kroměříži, kde maturovala v roce 1956. Poté krátce pracovala jako učitelka na ZŠ v Lidečku, kde ji pedagogická profese velmi bavila: „Děti byly bezvadné, úžasné. Byla jsem tam šťastná.“

V roce 1958 začala učit v Nedašově, kde se v létě téhož roku provdala za učitele dějepisu a zeměpisu Zdeňka Zaviačiče. O rok později se jim narodila dcera Zdeňka, následovaná dcerou Marií a synem Milanem. Později pamětnice učila v Nedašově, Morkovicích, Střílkách, Břestu, Bezměrově, Kroměříži a Chropyni.

O politiku se Jarmila Zaviačičová nezajímala: „Na prvním místě pro nás byly děti.“ S okupací v roce 1968 ale zásadně nesouhlasila. Své odmítavé stanovisko pak přímo sdělila sovětským vojákům ve Střílkách. „A pak přišly ještě ty smutné události s Palachem a Zajícem. To jsem jako máma velmi prožívala. Byla to hrůza! Ale udělal to podle svého svědomí. Nevím, jestli bych já měla takovou odvahu.“ Jako členka Komunistické strany Československa musela za normalizace své postoje „ze srpna“ vysvětlovat: „Byla jsem pozvána na okresní výbor strany. Řekla jsem jim, co jsem si myslela: že tu nemají co dělat, že si tu žijeme dobře a ať si hledí svého. Celkem mi to prošlo, nebyla jsem postižena.“

Do penze odešla v roce 1997, příležitostně ještě učila na základní škole a pracovala i jako zahradnice. V době natáčení rozhovoru, v roce 2024, žila ovdovělá pamětnice v Chropyni. Svých 87 let života glosovala takto: „Věřím, že zbytek svého života budu prožívat tak, aby se za mě děti nemusely stydět, a já za svůj život taky ne.“