PhDr. Stanislav Zajíček

„Na gymnázium jsem šel v roce 1977, což samozřejmě byla doba Charty. To jsme jako deváťáci vnímali už velice ostře. Pamatuju si na takový už poměrně ostrý rozhovor s tou výše zmíněnou soudružkou Hrbáčovou, která nám zdůrazňovala, že bychom měli vědět o tom, že se tady objevil takový pokus antisocialistických sil. A my jsme tenkrát s jedním věrným kamarádem žádali o to, aby nám tu Chartu předložila. Ona říkala, že to není zapotřebí, protože to stranické orgány pročetly a zhodnotily, a není tím pádem důvodu, abychom to četli a hodnotili my, protože náš rozum na tak složité věci nestačí. To mám v živé paměti z toho ledna 1977 a z toho, co člověk vnímal jako věc, o kterou by se měl zajímat. Pamatuju si, že když jsem se potom k té Chartě dostal, že mi to přišlo tak nudné, že jsem ji skoro ani nedočetl. Jsou to zhruba dvě stránky dokumentů a nechápal jsem dost dobře, v čem je problém. Ale pak jsme si to v těch kroužcích nějak vysvětlili, v čem je problém. Ale musím říct, že suchost toho textu mě překvapila vzhledem k té reakci, kterou jsme kolem sebe pozorovali.“

„V muzeu jsem bleskově zjistil, že ho vede člověk, který je členem strany, což je jeho základní kvalifikace a žádnou jinou nemá. Což jsem využíval, protože jsem si dělal svoje – skutečně poctivě jsem studoval Jana Ámose Komenského. Také jsem zjistil, že o kariérním postupu si nemůžu nechat ani zdát. Protože ředitel řekl: 'Vy jste tady mladý kádr, vstoupíte do strany a budete mým klíčovým komeniologem.' A já jsem řekl: 'Do strany nevstoupím, to v žádném případě.' Později jsem zjistil, že mi pravidelně prohledával psací stůl. Dnes nechápu, jak jsem to mohl dělat tak bezmyšlenkovitě a neopatrně. Nechával jsem si v něm informace o Chartě, které jsem si vozil z Brna - časopisy zvané Infoch. On je vybíral z toho stolu a předával rovnou hradišťské Státní bezpečnosti. Ti pro mě jednou takhle přijeli a odvezli si mě na StB do Uherského Hradiště. Ta zkušenost nebyla příjemná, ale ani nebyla nijak dramatická. Jednak jsem byl připraven na to, že se to dříve či později stát musí, jednak oni byli velmi korektní. Já, poučen tím, že musíte říct, že odmítáte vypovídat, protože podle paragrafu 100 trestního zákona na to máte právo, jsem to udělal, podepsal jsem ty papíry a oni mě dokonce odvezli zpátky. A ještě se mnou vedli ty přátelské řeči. Dodneška si pamatuju, že říkali: 'A co vy tak jako děláte v té práci, pane doktore?' A já jsem říkal: 'No tak to víte. To jsou samý papíry. Jan Ámos Komenský.' A oni povídají: 'To je jak my. Samý papíry. Samý papíry, viďte.' A já jsem říkal: 'No tak máme asi něco společnýho, no.'“

„Vzpomínám si samozřejmě na to, že škola vás protahuje brannými cvičeními, nutí vás chodit na První máje. Ale vzpomínám si na to, že jsme jako žáci jisté věci brali tak, že je to příležitost využít je k humoru nebo různým alotriím. Když třeba jdete na lampionový průvod k vítězství VŘSR, vezmete si s sebou injekční stříkačky a benzínové ampulky a zapalujete jiným dětem ty lampiony. A tím se pobavíte při výročí VŘSR. Když je průvod na Prvního máje, můžete to využít k tomu, že sabotujete mávátka, máváte zlomenými mávátky, lámete mávátka spolužákům. V první řadě to vidíte přes tohle a ta ideologie do toho tolik nevstupuje. Když ve vzpomínkách zapátrám dál, uvědomuju si, že k nepřečkání byly pravidelné akademie k různým dělnickým výročím, na které jsme se školou chodili. Další věc byly besedy s pamětníky, to bylo taky dost k nepřečkání. Pamětníci byli dvojího typu. Jeden typ pamětníka byl partyzán a druhý typ pamětníka byl dělnický vůdce. To byli takoví buďto odulí muži anebo muži naopak dravčího typu s krhavýma očima, kteří zdůrazňovali, jakým způsobem přispěli k vítězství pracujícího lidu. To bylo taky k nepřečkání, ale později jsme zjistili, že i tam je možno různě do toho alotrijně vstupovat. Ale věděli jsme, že existují hranice. Nepředstírám, že jsme je dokázali vypískat, to v žádném případě.“

„Neměl jsem vůbec žádnou pochybnost o tom, že to přece musí dopadnout dobře, protože to hlavní už je za námi. To znamená, komunista jde od válu a teď už všechno bude výtečné. Možná by se za stín pochybnosti dalo označovat to, co jsem cítil, když jsem jezdil do vesniček kolem Uherského Brodu vysvětlovat vznikajícím místním Občanským fórům, o co jde, eventuálně jim to napomoci dát dohromady. Například se ukázalo, že člověk, který bude řídit tu schůzi, může být velký problém. Ve vesničkách jsem byl často svědkem situace, kdy proti sobě seděli na smrt rozeštvaní lidé a jeden povídá: 'Tož pojďme hlasovať o tom, kdo bude ten předseda Občanského fóra. Co kdybys to byl ty, Kubo?' A z druhé strany někdo říká: 'Tož Kuba? Tento? Šak jeho dědek byl komunista! Jak by on mohl být v tomto Občanském fóru?' 'Ty budeš mi něco povídat? Šak ty jsi byl první, kdo vlezl do družstva!' 'Já, že jsem vlezl do družstva? Ty jsi vlezl do družstva!'“