Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Stanislav Zajíček (* 1962)

• narozen 26. února 1962 v Děčíně

• otec Stanislav Zajíček zahynul roku 1966 při horolezeckém výstupu v Tatrách

• v srpnu 1968 se přestěhovali za novým manželem matky do Brna

• svědkem okupace sovětských vojsk v srpnu 1968 na moravském venkově

• členem dětského brněnského dramatického souboru Pirko

• spoluzaložil kapely Glasses a Podchodem vchod a amatérské divadlo Tak tak

• v letech 1981 - 1986 studentem latiny a českého jazyka a literatury na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně

• účastnil se bytových seminářů Milana Uhdeho a Jaroslava Šabaty

• v letech 1986-1990 zaměstnancem Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě

• sbíral podpisy pod petici za propuštění Václava Havla a manifest Několik vět

• třikrát vyslýchán Státní bezpečností

• po 17. listopadu 1989 jedním z aktérů prvních demonstrací v Uherském Brodě a zakladatelem místního Občanského fóra

• v letech 1990 - 1992 poslancem za OF v České národní radě

• po rozštěpení OF v roce 1992 neúspěšně kandidoval za Občanské hnutí

• od roku 1993 profesorem českého jazyka a latiny na Gymnáziu Matyáše Lercha v Brně

Stanislav Zajíček strávil poslední léta normalizace na jihovýchodě Moravy v Uherském Brodu. Zde, stejně jako v mnoha jiných městech, převládal pocit, že „v Praze se možná něco děje, ale tady u nás se stejně nikdy nic nezmění“. Život řídily známosti, vzájemné protislužby, po generace tradované rozmíšky a štamprlata slivovice. Stanislav Zajíček ale patřil k těm, kteří této rezignaci vzdorovali. Byl účastníkem kulturních aktivit, iniciátorem podepisování petic a nakonec i aktivistou událostí po 17. listopadu. 

 

Letecky směr Brno

Osud ho sice brzy zavedl na Jižní Moravu, ale jeho příběh začal na opačném konci republiky, v severních Čechách. Narodil se 26. února 1962 v Děčíně. Brzy poté se rodina přestěhovala do Kadaně, kde jeho otec učil na veterinární škole. Matka se stala vychovatelkou, protože nemohla studovat na pedagogické fakultě. Její rodiče dostali v 50. letech nálepku „kulaků“. 

Do svých čtyř let vyrůstal Stanislav ve velmi inspirativním prostředí: „Oba rodiče aktivně sportovali, otec byl muzikant, hrál na piano, na trubku, účinkoval v takovém menším bandu. Pořád okolo něj byli rozesmátí studenti, kapela, z gramofonu hrály písničky Suchého a Šlitra, které jsem miloval.“ 

Ke všem jmenovaným zálibám měl jeho otec ještě jednu velkou vášeň - horolezectví. „Považoval jsem ho za hrdinu, který dobývá tatranské vrcholky a koná hřebenové túry,“ vzpomíná Stanislav. To ale tatínka nakonec stálo život. V roce 1966 se svým horolezeckým partnerem stoupal na tatranský vrchol Ganek cestou zvanou Dělová roura. „Neříká se jí tak náhodou. V létě se tam uvolňuje mnoho kamenů, které letí dolů žlabem. Oba je zasáhla kamenná lavina, která je strhla dolů,“ popisuje Stanislav Zajíček smrt svého otce. „Když jsem se v dospělosti na tu cestu jel podívat, pochopil jsem, že v jistém smyslu bylo naprosté šílenství vydat se tam v tu dobu a v situaci, ve které byl. Měl čtyřleté dítě. Dodnes v sobě nemám zodpovězeno, jak se k tomu postavit,“ konstatuje.  

Matka si brzy našla nového partnera, který pocházel z Brna. Stěhování pojala ve velkolepém stylu: „Objednala let Praha-Brno Iljušinem II- 18. Vzpomínám na to jako na velký zážitek. Dodnes mám před očima letušku, jak mi nabízí bonbón před startem. A na vlastní oči jsem viděl, co jsem znal z knížky Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona, kdy chlapec proměněný ve skřítka létá nad Švédskem na divoké huse.“ Bizarní shodou okolností se tento takřka pohádkový let odehrál krátce před vstupem okupačních vojsk 21. srpna 1968. Takřka vzápětí proto Stanislav s maminkou a novým otčímem, který je v Brně očekával, vyrazili autem do Horního Studence na Českomoravské vysočině, kde žili matčini rodiče. 

Šestiletý Stanislav vnímal události jako vzrušenou změť emocí: „Kolony vojsk, tváře vojáků. Dospělí se najednou chovají úplně jinak. Musíte čekat, a nevíte proč. Rodiče říkají: ‚Jsou tady vojáci, ale neboj, nic se nám nestane. To přežijeme.‘“ Chlapec necítil strach, spíš potřebu přiložit ruku k dílu a sám proti vojskům vystoupit. „Cítil jsem, že je to veliké neštěstí, že nás přepadli Rusáci, a chtěl jsem něco dělat. Ale samozřejmě jsem byl šestileté děcko, neměl jsem o tom realistickou představu. V té době už jsem uměl číst. Všude byly nápisy: ,Ignorujte kolaboranty‘ a ,Ať žije Dubček, Černík a Svoboda!‘ Vyptával jsem se maminky, co to znamená ,ignorujte‘ a kdo jsou ,kolaboranti‘. Ale kdo je Dubček, Černík a Svoboda, to jsem už věděl.“ 

 

Výchova školní i prázdninová

První školní léta prožíval v Brně v době nastupující normalizace. Vzpomíná na ně ale jako na velmi šťastná. Začal chodit do takzvané experimentální základní školy na třídě Kapitána Jaroše, kde se matematika učila novou metodou - prostřednictvím množin. „Záměrem bylo, že děti se budou skrze matematiku učit i přemýšlet. Měli jsme výborně připravené učitele a naše třídní učitelka Jana Hrbatová byla laskavá dáma, která nám školu předváděla jako svět, kde se dozvídáte věci, které vás opravdu zajímají. V tom jsem měl veliké štěstí.“ 

Samozřejmě, že ani tak žáci neunikli politické propagandě. Branná cvičení, prvomájové oslavy a průvody na výročí Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR) ale vnímal spíš jako příležitost k různým alotriím - třeba lámání mávátek a zapalování lampionů jiných dětí. K nepřečkání byly takzvané besedy s pamětníky. „Pamětníci byli dvojího typu: partyzán, anebo dělnický vůdce. To byli většinou alkoholem odulí muži anebo dravčí typy s krhavýma očima, kteří zdůrazňovali, jak přispěli k vítězství pracujícího lidu,“ popisuje s pobavenou ironií.  

Prázdniny trávil na statku v Horním Studenci u babičky a dědy, kteří byli samostatně hospodařícími rolníky, a kteří ho vychovávali s laskavou přísností. Stanislav i jeho bratranci chodili hrabat trávu, do lesa na dříví, pomáhali při žních, na podzim sbírali brambory. „Byla to výchova v praktickém smyslu slova. Děda nám vše vysvětloval, ukazoval, jak něčeho dosáhnete, když pracujete vlastníma rukama a využíváte při tom hlavu.“ K výchově patřily i babiččiny výprasky: za kus masa ukradeného z udírny nebo za nebezpečné hraní s nabroušenou kosou. „Babička byla drsná, ale nejhodnější, nejlaskavější babička v kosmu. V hospodářství byla spousta příležitostí, jak se zmrzačit. Snažila se nás chránit.“ 

 

Svět oficiální lži a svět soukromý

Stanislavovo rodinné zázemí v Brně ale postupně spělo ke krizi. Matka v roce 1976 vstoupila do KSČ, aby si udržela práci vedoucí turistického oddílu v Domě pionýrů a mládeže. „To zapůsobilo jako jedna z mnoha rozbušek v jejím vztahu s mým otčímem Alešem. Do smrtelného koktejlu se přidaly další ingredience: žárlivost a z ní plynoucí alkoholismus. Na jedné straně nevlastní otec, který se propíjel ke dnu, na druhé matka, která si našla dalšího partnera.“ Od čtrnácti let se tak Stanislav musel víc a víc starat o svého mladšího bratra a postupně dospíval k rozhodnutí, že jakmile to půjde, odstěhuje se. 

Oporou v tomto období mu byl soubor Pirko (Pionýrský rozhlasový kolektiv), dramatický kroužek v témže Domě pionýrů a mládeže, kde pracovala i jeho matka. Pod vedením Jindry Delongové se tu scházelo asi šedesát dětí a mladých lidí, od nejmenších až po vysokoškoláky. „Nešlo jen o to, aby děti poskakovaly po jevišti, ale aby se skrze divadlo dozvídaly něco o sobě, o druhých a o světě.“ Mezi členy souboru byli i studenti architektury, kteří Stanislavovi otevřeli dveře k mnoha dalším tématům, například k rockové hudbě. Mluvili také kriticky o vládnoucím režimu. Na druhé straně museli recitovat při nejrůznějších režimem slavených výročích. „Tam bylo vidět to rozpolcení, které soubor musel podstupovat. Velmi brzy jsem pochopil, že tu je něco, co je zásadně špatně. Jsou tu dva světy a pokud chcete být v jednom, musíte kolaborovat s tím druhým. Svět oficiální lži a svět soukromý, kde můžete do určité míry, do jaké vám to dovolí, žít podle svého.“ 

Alternativní kulturu objevoval paradoxně prostřednictvím oficiální propagandy. O Ivanu Jirousovi se dozvěděl z článku Případ Magor, který vyšel v Mladém světě roku 1976 s cílem básníka dehonestovat. Na Stanislava Zajíčka měl ale přesně opačný účinek. Podobnou cestou našel také první informace o kapele Plastic People - v časopise Dikobraz četl satirický seriál Trpaslíci mají přednost, který měl „Plastiky“ zesměšnit. 

V deváté třídě diskutoval s učitelkou občanské nauky o tehdy čerstvě zrozené Chartě 77: „Řekla nám, že bychom měli vědět o tom, že se tu objevil takový pokus antisocialistických sil. S jedním kamarádem jsme žádali, aby nám Chartu předložila,“ usmívá se Stanislav Zajíček. „Ona řekla, že toho není zapotřebí, protože stranické orgány to už přečetly a zhodnotily, a že není důvod, abychom to četli my, protože na tak složité věci náš rozum nestačí,“ dodává ironicky. Když se mu později text Charty 77 skutečně dostal do rukou, cítil zklamání. „Přišlo mi to tak nudné, že jsem to ani nedočetl,“ směje se. „Překvapilo mě, že tak suchý text dokázal vzbudit takovou reakci.“

 

Hudba a divadlo, prostor svobody

„Když mi můj věrný kamarád Vaše Štěpánský pustil z magnetofonu Sonet Duo píseň Help, hned jsem věděl, že to je svět, ve kterém chci žít,“ vzpomíná na jeden z momentů, který ho osudově nasměroval. Svou první kapelu Glasses založil už v osmé třídě - bubeníkem v ní byl pozdější herec Pavel Kříž. Na gymnáziu potom s Tomášem Rusínem (nyní brněnský architekt) a Petrem Osolsoběm (nyní známý brněnský teatrolog) založili kapelu Podchodem vchod inspirovanou poetikou nové vlny. Po nechvalně proslulém článku Jana Krýzla Nová vlna se svým obsahem však neměli moc příležitostí někde vystupovat. Tatáž skupinka založila také divadelní spolek Tak tak, v němž působil i Zdeněk Petrželka, později známý jako režisér J. A. Pitínský. „Můj život se odehrával na půdě divadla, kapely a kamarádských kruhů, které okolo nich vznikly. Byl to prostor svobody, kde můžete skrze metaforu něco říci a přispět k tomu, aby se něco změnilo,“ říká Stanislav Zajíček. Ve škole už to v té době tak inspirativní nebylo. Na gymnáziu na něj doléhala nekompetence pedagogů, s výjimkou latinářky Jany Markové, která mu otevřela dveře k oboru, jímž se celý život zabývá. Dostával průměrné známky a sbíral dvojky z chování.

„O emigraci jsem nepřemýšlel, ale kladl jsem si otázku, zda mám vůbec jít studovat vysokou školu. Bylo to spojené s příliš mnoha tlaky. Na jednom z večerních sezení okolo divadla se objevil Jiří Dienstbier, kterému jsme položili otázku, zda s režimem kolaborovat nebo sestoupit do kotelny. On nám odpověděl: ‚To rozhodně nedělejte, protože až se režim změní, bude tu zapotřebí vzdělaných lidí.‘ I proto jsem se rozhodl, že vysokou školu dokončím,“ vzpomíná. Vystudoval latinu a český jazyk a literaturu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Starověký jazyk si zvolil záměrně jako obor, který byl co nejvíce vzdálený komunistické indoktrinaci. 

 

Co bolševik zakázal, stálo za pozornost

Do nejužších undergroundových kruhů se Stanislav Zajíček nikdy nedostal. S brněnskými chartisty ale stýkal hlavně díky kamarádce Haně Holcnerové. „Velmi důležitý pro mě byl Milan Uhde jako brilantní znalec literatury. Důležité bylo také setkání s Jaroslavem Šabatou. Tak jednou za čtvrt roku jsem se účastnil bytových seminářů, kde promlouvali oni i další lidé. Témata byla nesmírně široká. Bolševik byl vynikající dramaturg: co zakázal, to stálo za pozornost.“

Na konci vysoké školy ho čekal rok vojenské služby, na kterou ho povolali k leteckému útvaru do Havlíčkova Brodu. „Tam jsem pochopil, o co jde v Československé lidové armádě. Byla to mašinérie s vynikající schopností zbavit lidi vlastní vůle a jakéhokoli vizionářského vztahu ke světu. Pokud někdo nebyl vybavenou dostatečně silnou vůlí, rychle se přizpůsobil tomu, co po něm chtěli: přes den pracovat a v noci spát, v pravidelných intervalech přijímat stravu… a to je vše. To se den za dnem opakovalo zcela neměnně. To byl pravý smysl té vojny. Ta armáda by nebyla schopna ubránit ani králíkárnu, ale měla mladé muže uvést do života, který je pak čekal i v civilu,“ říká Stanislav Zajíček. 

Po vojně se chtěl stát učitelem - inspiroval ho román Čingize Ajtmatova Stanice Bouřná a jeho myšlenka, že člověk najde své místo v životě, když pozná odkaz svých předků. Věřil, že má schopnost zaujmout studenty, a chtěl šířit jakousi alternativu k oficiální výuce. „Měl jsem pocit, že bych jim pod pláštíkem běžné výuky mohl sdělovat něco, co by podrývalo režim.“ Ale když se zajímal o místa v Brně, zjistil, že nemá šanci. Divadlo Tak tak už v té době bylo v hledáčku StB kvůli svým pouličním akcím. Tehdy dostal nabídku jít pracovat do Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodu. „V té době jsem už byl ženatý a cítil jsem, že potřebuju změnu. Říkal jsem si, proč se na chvíli neuchýlit do ústraní? Režim se tehdy, v roce 1986, zdál pevnější než kdykoli dřív. Vypadalo to, že jít do menšího města a snažit se tam jaksi obrozenecky působit, by mohlo dávat smysl. Představoval jsem si, že bych tam mohl založit nějaké divadlo nebo jádro nějaké opoziční buňky.“ Brodské muzeum mu k místu navíc nabídlo i byt, což v té době znělo jako splněný sen.

 

Kulturní úhor, šedá bezmoc

Příchod do Uherského Brodu se nesl ve znamení jedné velké deziluze. „Z bytu se vyklubalo miniaturní doupátko v takzvaném hotelovém domě, jinými slovy peklíčko na zemi. Ale později jsme si našli takový zbor, dům v dezolátním stavu, který jsme si sami opravili,“ vzpomíná. Rychlé vystřízlivění přišlo také, pokud jde o místní komunitu. „Když slyším někoho, že se chce stěhovat na malé město, říkám mu: ‚Nejdřív si přečti román Karla Poláčka Okresní město, a až pak se stěhuj.‘ Základem bylo, že všichni ti lidé se znají. A všichni si různým způsobem navzájem ublížili. Všichni na všechny něco vědí. Na tak malém prostoru se tomu nevyhnete. A navíc se to všechno akcentuje alkoholem, je to kraj slivovičný,“ vypráví. „Cítili jsme se tu se ženou naprosto zoufale, byl velký problém najít si přátele. Opravovat domek znamenalo objíždět celý okres, abyste nakoupili v železářství, do půl pasu se ohýbat před šéfem stavebnin. Kulturně to byl naprostý úhor. Šedá bezmoc.“ 

Jeho šéfem v muzeu byl Josef Hapák, tehdy poměrně mladý člen KSČ, který zde chtěl udělat kariéru skrze blížící se čtyřsté výročí narození Jana Amose Komenského. Stanislav záhy pochopil, že mu ředitel prohledává zásuvky psacího stolu, kde si až příliš bezstarostně nechával časopis Infoch - Informace o Chartě 77. Jednoho dne si pro něj totiž přijeli příslušníci StB a odvezli ho k výslechu do Uherského Hradiště. „Byla to zkušenost sice nepříjemná, ale nijak dramatická. Chovali se ke mně korektně. Byl jsem poučen, že musím říct, že odmítám vypovídat podle paragrafu 100 trestního zákona. Podepsal jsem papíry a odvezli mě zpátky.“ 

Na StB se pak ocitl ještě dvakrát - poté, co sháněl signatáře petice z iniciativy kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla po jeho odsouzení a uvěznění v únoru roku 1989, a když nabízel k podpisu výzvu Několik vět. „Snažil jsem se v Brodě oslovovat lidi, ale nikdy jsem nenašel víc než sedm signatářů. Já, moje žena, moje hrdinné spolupracovnice z muzea a dva kamarádi z vnějšího světa,“ vypočítává. „Od většiny lidí v Brodě jsem si však vyslechl: ‚To teda v žádném případě, co sa týče těchto chartistov, s túto otázkou já su vyrovnaný,‘“ paroduje pobaveně místní dialekt.  

Na občasných bytových seminářích se scházel s lidmi, jako byl historik Robert Kalivoda, filosofové Karel a Pavel Flossovi, či reformní komunista Miroslav Ransdorf. Hrál divadlo s luhačovickým spolkem Mehedaha, kam patřil i výtvarník Petr Nikl. „Tu a tam něco probíhalo, ale k tomu je potřeba si představit těch 350 dnů v roce, kdy se neděje nic. Havla pořád zavírají, Devátý odchází do ilegality, Ivan Medek z Hlasu Ameriky pořád hlásí, kde koho jak pronásledují. Okolo sebe vidíte milicionáře se psy. Základní pocit byl zoufalství.“ 

 

Změna, kterou jsem si neuměl představit

První jemný závan naděje pocítil v září 1989, když sledoval slavný Jakešův projev z Červeného Hrádku. „Říkal jsem si, že pokud se mezi všemi těmi prověřenými lidmi našel někdo, kdo to pronesl ven, naděje existuje. Ale ten pocit pak během podzimu nijak zvlášť nenarůstal. Žádnou změnu jsem neočekával.“ 

Ve změnu nevěřil ještě ani o víkendu po pátku 17. listopadu. Ale v pondělí v muzeu přece jen následovala vzrušená schůze muzejního ROH a rozhodnutí sepsat pod hlavičkou této organizace protestní dopis. „Zaměstnanců v muzeu bylo dvacet, schůze se účastnilo šestnáct, nebo sedmnáct lidí. Pro dopis nás bylo devět, takže jsme ty ostatní prostě přehlasovali.“ 

V celém Uherském Brodě se ale ani v dalších dnech nic nedělo. „Převládal pocit, že v Praze se možná něco děje, ale tady u nás se přece nikdy nic nestane. Po nocích jsme se ženou sepisovali letáky na psacím stroji. Byli jsme zavření v koupelně, aby nás neslyšeli domnělí policejní špehové. Brzy ráno jsem je pak rozvěšoval v převleku za dělníka, který jde na ranní směnu,“ usmívá se Stanislav Zajíček. „Ale během rána je všechny strhali.“ 

Ledy se pohnuly teprve v pátek, kdy studenti z místního gymnázia uspořádali shromáždění před muzeem. „Bylo tam tak sto, sto dvacet lidí. Stáli a mlčeli. Studenti zapalovali svíčky. Říkal jsem si, že přece musím něco udělat. Vyhoupl jsem se nad podstavec pomníku Komenského a pronesl jsem řeč o tom, že Jan Amos Komenský ctil svobodu jako jeden z nejdůležitějších statků. Že je potřeba se nebát a říci pravdu.“ 

V pátek večer spolu s kolegy založili Občanské fórum Muzea J. A. Komenského a vyzvali k zakládání dalších. Na demonstraci v den generální stávky, v pondělí 27. listopadu, se tak už na náměstí sešly tisíce lidí. „Jak byli zvyklí, stáli čelem k místnímu národnímu výboru, který ale mlčel a nereagoval. Vešel jsem tedy do budovy, kde jsem našel jen několik choulících se pracovníků. Předseda tam nebyl. Místopředsedkyně, soudružka Blahušková, přede mnou vyděšeně ustupovala, jako bych byl revolucionář z roku 1789, který ji chce napíchnout na vidle. Řekl jsem jí, že je potřeba něco udělat, promluvit k lidem, protože jinak se může stát cokoli. Našel jsem si cestu na balkon a volal, že je potřeba ozvučení.“ Národní výbor se k tomu neměl, zesilovač a reprobedny ale vzápětí dodali členové rockové skupiny Gevelop. „A to byl ten zásadní zlom,“ konstatuje Stanislav Zajíček.

V prosinci měl už Uherský Brod nové vedení místního národního výboru a jednalo se o výměně lidí na pozicích ve vedení domu kultury, muzea a dalších institucí. „Cítil jsem naprosto nepopsatelné euforické štěstí, že se věci daly do pohybu směrem, který jsem si neuměl představit. Připadal jsem si jako mladý revolucionář, jako někdo, kdo ví, co je potřeba právě teď udělat,“ vzpomíná. A díky tomu také přijal nabídku, aby v prvních svobodných volbách kandidoval za Občanské fórum do České národní rady. „Od června 1990 tak nastala nová kapitola mého života: pan Zajíček poslancem,“ dodává s jemnou sebeironií. 

 

O politice jsem neměl ponětí

Tato kapitola, která trvala dva roky, ho zastihla zprvu naprosto nepřipraveného. „Přišel jsem do parlamentu ve vypůjčeném obleku, s páskem od šatů mé ženy místo kravaty. A zíral jsem na to, co ta politika vlastně je,“ vzpomíná. Jeho představy, tak jako mnoha jiných lidí v té době, byly poněkud zjednodušené: „Představoval jsem si, že když se škrtne článek ústavy o vedoucí roli KSČ, prostě vznikne svobodná politická soutěž. Ale ty politické strany v mých představách nebyly vlastně potřeba, protože jsem očekával, že občanská společnost si vystačí sama a lidé si sami budou rozhodovat o svých věcech v místech, kde žijí. O politice jsem neměl ponětí. Nikdo o ní neměl ponětí. Teprve jako poslanec jsem si dělal jasno v tom, co je to zákonodárný proces.“ 

Tehdy, v roce 1990, věřil, že to nejdůležitější už bylo vykonáno. Jediný stín pochybnosti cítil při návštěvách Občanských fór v malých vesničkách v okolí Uherského Brodu, kde viděl, jak jsou tyto miniaturní kolektivy rozeštvány po generace živenými spory. Tato nejednota se nakonec ale odrazila i ve vysoké politice, když se v roce 1991 Občanské fórum rozštěpilo. Stanislav Zajíček se přiklonil k umírněnému křídlu Petra Pitharta, z něhož posléze vzniklo Občanské hnutí: „Nechtěl jsem se rozejít s havlovskou představou společnosti, která drží pohromadě organizací primárně občanskou, nikoli politickou.“ Občanské hnutí však nezískalo ve volbách pět procent hlasů, a tudíž se do parlamentu už nedostalo. „Lid řekl: ‚Ty, Zajíčku, už ne,‘“ směje se Stanislav Zajíček. 

Od roku 1993 tedy dělá to, co vždy vnímal jako své hlavní poslání a co se mu za totality nepodařilo: učí latinu a češtinu na brněnském Gymnáziu Matyáše Lercha. 

„Každé ráno je potřeba děkovat za to, že jsem se dožil doby, kdy šedá totalita vzala za své,“ říká. „Ale na tento svět se teď dívám jako na svět, kam už vlastně nepatřím. Často se přistihnu při tom, že si připadám jako učitel klasických jazyků někdy v roce 1910, který vidí, že řečtina už se asi vyučovat nebude, latině pravděpodobně také odzvoní, ženy si zkrátí sukně, nad hlavou vám budou létat aeroplány a svět se řítí někam, kde on tomu už nerozumí,“ vypráví s posmutnělým humorem. „Se zájmem pozoruji, v čem žijeme, ale cítím, že prostor, ve kterém se pohybujeme, už není prostorem mým. Nedokážu se rozhodnout, jak přesně komentovat současný politický vývoj. Ale pořád ještě mám dojem, že to, o co jde - svobodná lidská vůle a tvořivost - jsou tou silou, která, pokud nebude zničena, bude Homo sapiens vésti dál.“