Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Zdeněk Zahradník (* 1936)

• dětství prožité v Lomnici nad Popelkou

• konec 2. světové války a povstání proti nacistům

• očitým svědkem havárie letadla a smrti letce RAF Františka Truhláře

• studium na HAMU

• archiv Českého hudebního fondu

• místo hudebního režiséra a dramaturga v Supraphonu

• působení na Státní konzervatoři a Lidové konzervatoři v Praze

• vyloučení z KSČ, Svazu čs. skladatelů po roce 1968

• založení vlastní živnosti po roce 1989, činnost ve Společnosti českých skladatelů

Zdeněk Zahradník se narodil 3. června roku 1936 v Lomnici nad Popelkou jako jedno z dvojčat, přičemž doma byl již starší bratr Jiří. Tatínek pracoval na místním úřadě a maminka byla později po válce vychovatelka v družině. Rodina žila spokojeným životem až do začátku 2. světové války. Maminčin bratr se totiž záhy připojil k místním partyzánům. „Maminka se vždycky chodila projít. Říkala, nevíte o ničem, nikde jsem nebyla. Nosila totiž partyzánům jídlo,“ říká Zdeněk Zahradník.

Místní partyzáni se činili a komplikovali místním nacistům život, a dokonce vyhodili do povětří vlak. Hlavní úlohu však sehráli během osvobozování Československa, kdy skutečně již během 3. května odzbrojili a zajali německou hlídku a otevřeně se nacistům postavili. Zásah se uskutečnil ale příliš brzy, takže nacisté během 4. května provedli protiútok, znovu obsadili ztracené území a v Lomnici nad Popelkou došlo a zajali a popravili tři povstalce. Další dva usmrtili. Většina představitelů obecního úřadu byla rovněž zajata. „Maminka nás začala oblékat s tím, že musíme odejít do lesa. Tatínka zadrželi a postavili ho ke zdi. Partyzáni dostali ultimátum, buďto se vzdají, a nebo Němci Lomnici vypálí jako Lidice,“ tvrdí pamětník.

Výhrůžky už ale naštěstí naplněny nebyly a přežil i Zdeňkův tatínek. Sovětská armáda se blížila a nacisté pochopili, že jediným jejich zájmem je utéct. Radost z konce druhé světové války byla bezbřehá. Lidé se radovali a byli Sovětskému svazu vděčni za osvobození. V Lomnici však partyzáni a povstalci přikročili k nemilosrdné odplatě. U stejné zdi, kde nacisté zabíjeli jejich druhy, zastřelili pět esesmanů. Bez soudu umírali také kolaboranti. Sedm německých civilistů procházejících městem zahynulo po konfliktu s partyzány.

„My jsme pokládali za osvoboditele Sověty. Věřili jsme jim, že oni jediní nás zachránili. Proto jsme i tak snadno přijali komunismus. Každý z nás chtěl pomoct svým malým dílem a jedinou možnost jsme spatřovali v KSČ,“ popisuje pamětník dobu po osvobození.

Oba rodiče tak byli aktivními členy komunistické strany, později i sám pamětník. Tatínek byl tajemníkem národního výboru. Paradoxně strýc partyzán byl velmi kritický k pomoci Sovětského svazu a ideologii, kterou představoval. „Tatínek se strýcem se dohadovali, strýc říkal, že je to všechno jinak. Tak vím, že byly mezi nimi neshody a pak se rodiny přestaly stýkat. Nevím ani, co pak se strýcem bylo, ale dobře se mu určitě nedařilo.“

V Lomnici zažil tragickou havárii hrdiny RAF

Třetího prosince 1946 se desetiletý Zdeněk stal přímým svědkem tragického skonu jednoho jednoho z československých letců britské RAF, válečného hrdiny plukovníka Františka Truhláře. „Jeden lomnický rodák byl u RAF ve Francii. Jmenoval se František Truhlář. Byl několikrát sestřelen, měl plastické operace a tak. To muselo být v roce čtyřicet šest nebo nějak tak, kdy už věděli ty lidi, že se to na ně…, že jsou podezřelí, jako načichlí západem, takže budou odvolaní. Pamatuji se, že jsem seděl u okna a najednou kolem okna letí Spitfire. Přeletěl, jako se ukázal, bylo to děsivé zadrnčení a za chvilku obrovská rána. On František Truhlář havaroval do zhruba svého domu v té Lomnici. Hrozné, hrozné to bylo. Pak jsme se tam jako kluci samozřejmě šli podívat a z něj se pak našla už jenom ruka s prstýnkem.“

František Truhlář obdržel za boj proti nacistů vysoká československá i britská vyznamenání. Stroje, na nichž létal, dvakrát havarovaly, František Truhlář utrpěl vážné popáleniny a prodělal tři těžké operace. V den své smrti se letec odchýlil od trasy Praha - Brno a nad rodnou Lomnicí se pravděpodobně chtěl ukázat odvážným výkrutem, při němž však zavadil o střechu domu a jeho stíhačka se vzápětí roztříštila o zem.

Po válce Zdeněk Zahradník nastoupil na gymnázium. Ovšem nedokončil ho, neboť v duchu různých změn a reforem bylo zrušeno. „Nakonec jsem byl dvanáct let na základní škole, úroveň vzdělání byla nesrovnatelně horší oproti gymnáziu.“

Již v dětství se naučil hrát na klarinet, bratr Jiří ho přivedl k hudbě, sám hrál na klavír. Převažujícími zálibami obou chlapců byly ovšem přírodní vědy. U Zdeňka to byla především astronomie. „Byl jsem nejmladším členem České astronomické společnosti, fotil jsem Měsíc a jednou moje fotka zatmění vyšla i v časopise Vesmír.“

Láska pro ně byla celoživotním tématem

Již na gymnáziu se mladík dostal k romantické literatuře K. H. Máchy. Máj, básnické dílo ho natolik upoutalo, že začal spontánně psát na jeho text hudbu. Nebyly to však písně, nýbrž kantáta, která jevila známky vyspělosti do takové míry, že na jejím základě byl přijat v roce 1954 na Hudební akademii múzických umění (HAMU). Kantáta byla v Lomnici slavnostně premiérována za účasti bratra Jiřího a sestry. „Přijali mě, ale musel jsem si ještě doplnit hudební teoretické vzdělání u profesora Risingera, protože jsem hudební teorii na tak vysoké úrovni nestudoval.“

Stal se studentem ve třídě profesora V. Dobiáše. Profesor skladby se mladíka z malého městečka ujal, byl mu oporou až do završení studia. Neuchránil jej však už od dobové zvyklosti v podobě takzvané ‚umístěnky‘, která povinně směrovala absolventy vysokých škol do konkrétních podniků, dle potřeb státního národohospodářského plánu. „Když jsem ukončil HAMU, tak strana a vláda se o vysokoškoláky postarala, poněvadž jste dostali umístěnku. Takže já jsem dostal umístěnku buďto do vysočanských pekáren, ale říkal jsem: já jsem loni prodělal infekční žloutenku, já bych ty pytle s pískem asi nosit nemohl. Tak mi ještě nabídli místo ředitele v Ostrově u Karlových Varů, ředitele hudební školy. A to zase mi bylo líto, že je to daleko. Tak jsem vstoupil do takzvaného stavu nezaměstnaných, což byla tenkrát už hodně černá ovce. Nicméně musel jsem se nějak postarat, tak jsem sehnal jako externí práci, ne zaměstnání, v Českém hudebním fondu, kde vlastně mým prvním školitelem byl legendární R. A. Dvorský, takový aristokrat, se kterým jsem se mohl osobně setkat. Ředitelem, který měl úzké pouto na Bohuslava Martinů, byl Karel Šebánek.“

Prvním zaměstnáním se mu tak nakonec stal archiv Českého hudebního fondu, kam po škole nejprve externě přispíval korekturami skladeb. Později začal také spolupracovat s V. Petrovem na Lidové konzervatoři, kde učil teoretické předměty. Mimo to spolupracoval také s Městským domem osvěty v oddělení lidové tvořivosti. „Jednou jsem připravoval koncert a zařadil jsem tam lidové písně v úpravě od E. Suchoně a koncert byl k nějakému sjezdu KSČ. Průšvih nastal v momentě, kdy z tiskárny přišly plakáty na koncert. Nadpis totiž byl: Koncert k příležitosti sjezdu KSČ a pod tím bylo E. Suchoň: Když sa vlci zišli...“

Ke konci 60. let pracoval dokonce současně ve třech zaměstnáních, na Státní konzervatoři, Lidové konzervatoři v Praze a ještě jako hudební režisér v Supraphonu. Tento stav ale netrval dlouho, mimo jiné i kvůli srpnové okupaci v roce 1968. Vadim Petrov jako ředitel Lidové konzervatoře musel odejít a celá instituce byla náhle ochromena. Vzhledem k nesouhlasu se vstupem vojsk byla pamětníkovi odebrána stranická legitimace KSČ a byl vyloučen ze Svazu skladatelů. „V Supraphonu jsem zůstal, v tom mi, myslím, pomohla Olga Šotolová, která se za mě postavila.“

Supraphon tak poskytoval zázemí až do roku 1990, kdy se osamostatnil. Situace ve Svazu skladatelů se postupně také uklidnila, „Nakonec mě opět přijali. Takže se to postupně všechno zvládlo.“ 

V 90. letech jako hudební režisér spolupracoval především se Symfonickým orchestrem FOK, ale i jednotlivými umělci, například I. Ženatým, P. Foltýnem. Externě spolupracoval také s Českým rozhlasem i se Supraphonem. „Byli jsme šťastni, když komunismus padl. Mysleli jsme, jak si budeme pomáhat, a místo toho nastal boj, boj všemi prostředky,“ tak hodnotí dnešní stav, kdy jako předseda nově vzniklé Společnosti českých skladatelů hájí zájmy skladatelů. „Svaz skladatelů nebyl špatný, poskytoval zázemí, i když samozřejmě z něj těžili hlavně ti prominenti. Byla to ale jednotící organizace. Dneska jsme jako skupina roztříštěni,“ tvrdí pamětník.