Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Zdeněk Zahradník (* 1936)

• dětství prožité v Lomnici nad Popelkou

• konec 2. světové války a povstání proti nacistům

• očitým svědkem havárie letadla a smrti letce RAF Františka Truhláře

• studium na HAMU

• archiv Českého hudebního fondu

• místo hudebního režiséra a dramaturga v Supraphonu

• působení na Státní konzervatoři a Lidové konzervatoři v Praze

• vyloučení z KSČ, Svazu čs. skladatelů po roce 1968

• založení vlastní živnosti po roce 1989, činnost ve Společnosti českých skladatelů

Zdeněk Zahradník se narodil 3. června roku 1936 v Lomnici nad Popelkou jako jedno z dvojčat, přičemž doma byl již starší bratr Jiří. Tatínek pracoval na místním úřadě a maminka byla později po válce vychovatelka v družině. Rodina žila spokojeným životem až do začátku 2. světové války. Maminčin bratr se totiž záhy připojil k místním partyzánům. „Maminka se vždycky chodila projít. Říkala, nevíte o ničem, nikde jsem nebyla. Nosila totiž partyzánům jídlo.“

Místní partyzáni se činili a komplikovali místním nacistům život, a dokonce „i vyhodili do povětří vlak“.

Hlavní úlohu však sehráli během osvobozování Československa, kdy skutečně již během 3. května odzbrojili a zajali německou hlídku a otevřeně se nacistům postavili. Zásah se uskutečnil ale příliš brzy, takže nacisté během 4. května provedli protiútok, znovu obsadili ztracené území a v Lomnici nad Popelkou došlo k zajetí a popravě některých místních činitelů. Většina představitelů obecního úřadu byla rovněž zajata. „Maminka nás začala oblékat s tím, že musíme odejít do lesa. Tatínka zadrželi a postavili ho ke zdi. Partyzáni dostali ultimátum, buďto se vzdají, a nebo Němci Lomnici vypálí jako Lidice.“

Výhrůžky už ale naštěstí naplněny nebyly. Sovětská armáda se blížila a nacisté pochopili, že jediným jejich zájmem je utéct. Radost z konce druhé světové války byla bezbřehá. Lidé se radovali a byli Sovětskému svazu vděčni za osvobození.

„My jsme pokládali za osvoboditele Sověty. Věřili jsme jim, že oni jediní nás zachránili. Proto jsme i tak snadno přijali komunismus. Každý z nás chtěl pomoct svým malým dílem a jedinou možnost jsme spatřovali v KSČ.“

Oba rodiče tak byli aktivními členy komunistické strany, později i sám pamětník. Tatínek byl tajemníkem národního výboru. Paradoxně strýc partyzán byl velmi kritický k pomoci Sovětského svazu a ideologii, kterou představoval. „Tatínek se strýcem se dohadovali, strýc říkal, že je to všechno jinak. Tak vím, že byly mezi nimi neshody a pak se rodiny přestaly stýkat. Nevím ani, co pak se strýcem bylo, ale dobře se mu určitě nedařilo.“

Po válce Zdeněk nastoupil na gymnázium. Ovšem nedokončil ho, neboť v duchu různých změn a reforem bylo zrušeno. „Nakonec jsem byl dvanáct let na základní škole, úroveň vzdělání byla nesrovnatelně horší oproti gymnáziu.“

Již v dětství se naučil hrát na klarinet, bratr Jiří ho přivedl k hudbě, sám hrál na klavír. Převažujícími zálibami obou chlapců byly ovšem přírodní vědy. U Zdeňka to byla především astronomie. „Byl jsem nejmladším členem České astronomické společnosti, fotil jsem Měsíc a jednou moje fotka zatmění vyšla i v časopise Vesmír.“

Láska celoživotním tématem

Již na gymnáziu se mladík dostal k romantické literatuře K. H. Máchy. Máj, básnické dílo ho natolik upoutalo, že začal spontánně psát na jeho text hudbu. Nebyly to však písně, nýbrž kantáta, která jevila známky vyspělosti do takové míry, že na jejím základě byl přijat v roce 1954 na HAMU. Kantáta byla v Lomnici slavnostně premiérována za účasti bratra Jiřího a sestry. „Přijali mě na AMU, ale musel jsem si ještě doplnit hudební teoretické vzdělání u prof. Risingera, protože jsem hudební teorii na tak vysoké úrovni nestudoval.“

Stal se studentem ve třídě profesora V. Dobiáše. Profesor skladby se mladíka z malého městečka ujal, byl mu oporou až do završení studia. Prvním zaměstnáním se stal archiv Českého hudebního fondu, kam po škole nejprve externě přispíval korekturami skladeb. Zde setkal s muzikologem Jiřím Pilkou nebo slavným R. A. Dvorským. Později začal také spolupracovat s V. Petrovem na Lidové konzervatoři, kde učil teoretické předměty. Mimo to spolupracoval také s Městským domem osvěty v oddělení lidové tvořivosti. „Jednou jsem připravoval koncert a zařadil jsem tam lidové písně v úpravě od E. Suchoně a koncert byl k nějakému sjezdu KSČ. Průšvih nastal v momentě, kdy z tiskárny přišly plakáty na koncert. Nadpis totiž byl: Koncert k příležitosti sjezdu KSČ a pod tím bylo E. Suchoň: Když sa vlci zišli...“

Ke konci 60. let pracoval dokonce současně ve třech zaměstnáních, na Státní konzervatoři, Lidové konzervatoři v Praze a ještě jako hudební režisér v Supraphonu. Tento stav ale netrval dlouho, mimo jiné i kvůli srpnové okupaci v roce 1968. Vadim Petrov jako ředitel Lidové konzervatoře musel odejít a celá instituce byla náhle ochromena. Vzhledem k nesouhlasu se vstupem vojsk byla pamětníkovi odebrána stranická legitimace KSČ a byl vyloučen ze Svazu skladatelů. „V Supraphonu jsem zůstal, v tom mi, myslím, pomohla Olga Šotolová, která se za mě postavila.“

Supraphon tak poskytoval zázemí až do roku 1990, kdy se osamostatnil. Situace ve Svazu skladatelů se postupně také uklidnila, „nakonec mě opět přijali. Takže se to postupně všechno zvládlo.“ V 90. letech jako hudební režisér spolupracoval především se Symfonickým orchestrem FOK, ale i jednotlivými umělci, například I. Ženatým, P. Foltýnem. Externě spolupracoval také s Českým rozhlasem i se Supraphonem. „Byli jsme šťastni, když komunismus padl. Mysleli jsme, jak si budeme pomáhat, a místo toho nastal boj, boj všemi prostředky.“ Tak hodnotí dnešní stav, kdy jako předseda nově vzniklé Společnosti českých skladatelů hájí zájmy skladatelů. „Svaz skladatelů nebyl špatný, poskytoval zázemí, i když samozřejmě z něj těžili hlavně ti prominenti. Byla to ale jednotící organizace. Dneska jsme jako skupina roztříštěni.“