MgA. Zdeněk Zahradník

„Když jsem ukončil (HAMU), tak strana a vláda se o vysokoškoláky postarala, poněvadž jste dostali umístěnku. Takže já jsem dostal umístěnku buďto do vysočanských pekáren, ale říkal jsem: já jsem loni prodělal infekční žloutenku, já bych ty pytle s pískem asi nosit nemohl. Tak mi ještě nabídli místo ředitele v Ostrově u Karlových Varů, ředitele hudební školy. A to zase mi bylo líto, že je to daleko. Tak jsem vstoupil do tzv. stavu nezaměstnaných, což byla tenkrát už hodně černá ovce. Nicméně musel jsem se nějak postarat, tak jsem sehnal jako externí práci, ne zaměstnání, v Českém hudebním fondu, kde vlastně mým prvním školitelem byl legendární R. A. Dvorský, takový aristokrat, se kterým jsem se mohl osobně setkat. Ředitelem, který měl úzké pouto na Bohuslava Martinů, byl Karel Šebánek.“

„Jeden lomnický rodák byl u RAF ve Francii. Jmenoval se František Truhlář. Byl několikrát sestřelen, měl plastické operace a tak. To muselo být v roce čtyřicet šest nebo nějak tak, kdy už věděli ty lidi, že se to na ně…, že jsou podezřelí, jako načichlí západem, takže budou odvolaní. Nevím, jestli to bylo čtyřicet šest nebo čtyřicet osm, to bych si nějak musel zapátrat v paměti, ale vím, že jsem byl ve čtvrté třídě. Proč si na to tak vzpomínám. Pamatuji se, že jsem seděl u okna a najednou kolem toho okna Spitfire. Přeletěl, jako se ukázal, no bylo to děsivé zadrnčení a za chvilku obrovská rána a on havaroval do zhruba svého domu v té Lomnici. Hrozné, hrozné to bylo. Pak jsme se tam jako kluci samozřejmě šli podívat a z něj se pak našla už jenom ruka s prstýnkem.“

„Možná že jeden takový okamžik nastal v Teheránu, kde jsem doprovázel svoji tehdejší ženu, paní Děpoltovou. Ona tam zpívala. Když jsme se vraceli, tak se na nás obrátil nějaký pán z ambasády, zda bychom nepřevezli dopis. Tvrdil, že diplomatickou poštou by to šlo dlouho. My jsme si říkali, že by to ale mohla být past, léčka. Nakonec jsme to odmítli. To byl asi takový nesmělý pokus, možná si nás oťukávali, zda bychom toho byli schopni. Člověk ale v té době nevěděl.“

„Vím, že ten strýc, který byl u partyzánů, zřejmě věděl více než celá moje rodina. Poněvadž on říkal, že bolševici jsou škůdci a tak. Jenomže tatínek byl přesvědčený komunista, takže si vzpomínám, že tam mezi nimi docházelo k názorovým třenicím, až se pak mezi sebou přestali stýkat.“

„A potom v roce 1945, když už vlastně válka končila, tak můj strýc byl u partyzánů a byl tam jistý hrádeček Kozlov. Kdysi na něm přebýval jistý loupeživý tatařín. Ten hrádek má podzemní chodbu a tam se ti partyzáni ukrývali. Bylo to velmi nepřístupné místo. Partyzáni dělali okupantům dost neplechu, tak si to nenechali líbit a vyhlásili ultimátum, že se partyzáni musejí vzdát, a nebo že vypálí (nacisti) Lomnici jako Lidice. Mně bylo v té době devět let, byl jsem zrovna nemocný a maminka mě oblékla s tím, že musíme utéct do lesa. Tatínek byl zaměstnaný v té době na úřadě, byl zatčen a stál u zdi a do dvanácti hodin bylo ultimátum. Buďto se vzdají partyzáni, a nebo že nacisté podpálí Lomnici. Naštěstí snad ale nějak v 10 v 11 hodin už houkaly sirény, že je Pražské povstání a že už to bude dobré.“