„To přišli zase navrch komunisté a mě zavřeli. A protože jsem se slušně chovala, tak mě nikam nepřeložili a nechali mě v Jihlavě. Já jsem moc prosila, aby to naši ke mně neměli daleko. Jarka na mě čekal... A když byl určen den soudu, oni nevěděli, co se mnou. Tak mi dali přídavky patiček chleba k snídani. I k doktorovi mě dovedli... Byla tam jedna tady ze Sedlice se mnou zavřená, ale neviděly jsme se tam. Měli tady dole kovárnu. Já na to nerada vzpomínám, nerada. Ale i když mně takhle nadlepšovali jídlo a směla jsem na dvorek chodit na procházky, tak mě pak stejně na cestě z vězení domů v autobuse lidi nepoznávali.“
„Napřed přijeli svobodovci na náklaďácích a matka běžela s malou Liduškou na ruce a ukazovala ji. A oni říkali: ‚Prosím vás,‘ oni mluvili česky, ‚až přijedou ti na těch koníčkách, tak zavřete ženský do sklepů a všechno ukliďte.‘ Oni by opravdu znásilnili kdekoho. K nám jezdil na letní byt Pražák a byl to sokol, s ním jsme kamarádili. Seděl s mým otcem na lavičce před krámem. A přiběhl Rus k nim a povídá: ‚Davaj časy!‘ A sundával mu jeho švýcarské hodinky. Měl jich spoustu na obou nohou... Já jsem ve sklepě nebyla, ale nechodila jsem ven. Měla jsem už dvě děti a to mně stačilo. Ještě si tak něco začínat s Rusy...“
„V želivském internačním táboře byli zavření kněží a my jsme jim dodávali maso do kuchyně. Měli příděl asi 8 dkg a my jsme jim pod maso dali, podle toho, jak jsme se cítili v kramflekách, někdy dvě štangle salámu a tak. Ale ta kuchařka jim je vůbec nedala, ale vozila si to domů. Ukradla to maso, ale nás pak udala, že jim to dáváme.“
Ludmila Zadníčková, rozená Mrťková, se narodila 8. ledna 1919 v Želivě. Její matka prý byla nemanželským potomkem Lobkowiczů, otec synem hrobaře v Želivě, kde si později postavil dům a v něm otevřel obchod s textilem. Pamětnice se vyučila dámskou krejčovou. Vzala si řezníka Jaroslava Zadníčka a narodily se jim dcery Ludmila a Jaroslava. Po válce odkoupili a úspěšně provozovali Psotovo řeznictví v Želivě. Roku 1950 se z kláštera v Želivě stal internační tábor pro kněží a řeholníky z celé republiky. Manželé Zadníčkovi dodávali do tábora maso a snažili se vězňům přilepšovat. Pamětnice předávala vězněným řeholníkům korespondenci z domova. Na udání ale byla skupina pomáhající uvězněným duchovním pozatýkána. Ludmilu Zadníčkovou odsoudili na šest let, ačkoli měla doma dvě malé děti. Na svobodu se dostala v roce 1953 díky amnestii vyhlášené po smrti prezidenta Klementa Gottwalda. Během věznění zhubla o třicet kilogramů. Rodinné řeznictví komunisté znárodnili a pamětnici po propuštění přidělili do textilní továrny Sukno v Brunce u Humpolce. Její dcery kvůli svému původu nesměly studovat. Později pracovala jako vedoucí hospody v Sedlici. Ludmila Zadníčková zemřela v březnu 2014 ve věku 95 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
