RNDr. Jana Zachová CSc.

„To bylo hrozný. To už bylo JZD a oni hlídali vodu, protože tam není voda. Takže my jsme se myli v korytech jako Fanfán Tulipán – jeden si myje nohy, druhý si myje obličej. A oni na nás řvali, že musíme šetřit vodou. Jestli jsme se za ty tři týdny sprchovali, to já vůbec nevím. Bydleli jsme nad prasatama ve chlívě, dostali jsme pytel, ten jsme si vycpali senem a na tom jsme spali. Ale nejhorší bylo to jídlo. To bylo strašný. Ráno se vstávalo v pět hodin do zimy. Ke snídani jsme měli krajíc chleba namazanej povidlama a k tomu meltu. Já meltu nemůžu od té doby ani cítit, přestože vím, že je to zdravý nápoj. A k obědu nám na chmelnici vozili polívku a gumový rohlík. Já už jsem to potom vůbec nemohla. A k večeři byly nějaké knedlíky s nějakým masem, které potom nejedli ani místní psi. Bylo to strašné. Takže za celé tři týdny jsme neměli kousek ovoce, kousek zeleniny.“

„Říkala: ‚Měla jsem kliku, že jsem ten tyfus dostala až nakonec. Protože má člověk příšernej hlad.‘ A že [předtím] seřvala nějakou mladou holku, která dostala tyfus a snědla někomu chleba. A že teta ji strašným způsobem sepsula, že se to nedělá. A pak pochopila, že měla zvířecí hlad a že to nevydržela.“