Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Jana Zachová CSc. (* 1939)

• narozena 26. července 1939 v pražských Kobylisích

• teta Jarmila Kořínková za války působila odbojové organizaci PVVZ

• roku 1942 Jarmilu Kořínkovou sebralo gestapo, následoval transport do koncentračního tábora

• absolventka oboru chemie na matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy (1956 až 1961)

• v 60. letech pracovala ve Výzkumném ústavu přírodních léčiv a Výzkumném ústavu tukového průmyslu

• od roku 1970 dodnes (2022) působí ve Fyzikálním ústavu Univerzity Karlovy

Vyrůstala v komunisticky orientovaném prostředí, a tak se v 50. letech s radostí účastnila pionýrských aktivit – táborů, průvodů, zpěvu budovatelských písní… V dospělosti se však součástí komunistického aparátu nikdy nestala, namísto toho se vydala na úspěšnou dráhu vědkyně. Na rozdíl od svých partajních kolegů však nemohla služebně vycestovat na Západ. Namísto toho každým rokem jezdívala alespoň do Sovětského svazu, který – navzdory studené válce – ze západních technologií přímo těžil. „Moskva, Leningrad… Musím říct, že některé ty ústavy byly vybavenější než ty naše – ti měli všechno ze Západu,“ vypráví Jana Zachová.

Odjíždím transportem, nic mi neposílejte

Jana Zachová, rozená Kořínková, se narodila 26. července 1939 v pražských Kobylisích Věře a Antonínu Kořínkovým. Vyrůstala v Košířích. Otec Antonín za války pracoval jako elektroinženýr v pražské Kolbence, fabrice Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD). Z raného dětství na pozadí druhé světové války si dobře vzpomíná na povinné zatemňování. „Jednou u nás zazvonil nějakej policajt a máma se příšerně polekala. To byl Čech a byl velmi slušnej, jenom nás upozornil, že zatemnění nemáme dokonalé, že to prosvěcuje,“ vypráví pamětnice.

Teta z otcovy strany Jarmila Kořínková byla za války členkou odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ). O jejím působení v odboji toho příliš nevíme, po atentátu na Reinharda Heydricha v roce 1942 dostala předvolání na gestapo, následovala deportace. „Mám její poslední moták, je to velmi působivé, protože na takovém kousku papírku je: ‚Odjíždím transportem, nic mi neposílejte, až se ozvu.‘“[1] Dle vyprávění prošla Jarmila Kořínková koncentračními tábory Auschwitz-Birkenau a Ravensbrück.

Hrůzy holokaustu se jí podařilo přežít. „Ona přijela až nějak na podzim [1945]. Protože se ukázalo, že měla tyfus a ležela někde v nemocnici. […] Říkala: ‚Měla jsem kliku, že jsem ten tyfus dostala až nakonec. Protože má člověk příšernej hlad.‘ A že [předtím] seřvala nějakou mladou holku, která dostala tyfus a snědla někomu chleba. A že teta ji strašným způsobem sepsula, že se to nedělá. A pak pochopila, že měla zvířecí hlad a že to nevydržela.“ Po válce se Jarmila Kořínková živila jako učitelka, zemřela v 60. letech.

Všichni jsme mávali a řvali

V PVVS působil i JUDr. Karel Bondy, spolužák a blízký přítel otce Antonína. Bondy se aktivně angažoval také v organizaci Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD). Podobně jako tetu Jarmilu sebralo za války gestapo i Karla Bondyho. V lednu 1945 jej nacisté za odbojovou činnost popravili. S Karlem Bondym se před válkou otec scházel v rámci tzv. Etického hnutí československého studentstva. „To byla organizace pro mládež na Řadově, u Metuje. […] To byla organizace pro sociální spravedlnost. Tam nebyli ani tak komunisti, ale řekla bych spíše sociální demokrati. Můj otec tedy byl zavilý komunista, ale až potom. Ze začátku byl sociální demokrat,“ přibližuje pamětnice. Členkou komunistické strany se pak – po roce 1948 – stala i matka Věra.

„Když byly nálety, tak jsme vždycky sešli do prádelny. To byla taková rodinná vila pro tři partaje a byla tam prádelna. A paní Šimková, ti bydleli nad náma, vždycky nosila nějaké chlebíčky dolů a šli jsme do té prádelny,“ vzpomíná na konečnou fázi války tehdy pětiletá Jana. Po osvobození z Košíř dle vzpomínek utekla většina německých obyvatel, kteří po sobě zanechali domy plné vybavení. To si pak Čechoslováci rozebrali. „Bylo to volný, takže dodneška mám nějakou anglickou keramiku, kterou tam moje máma svým čichem… No, šli jsme se tam podívat, jak to tam po těch Němcích vypadá.“

Rodina Kořínkových přečkala závěrečné boje ve zdraví, po osvobození se lidé shlukovali, aby mohli vojáky přivítat. „Máma běžela domů a vytáhla připravenou československou vlajku z obarveného prostěradla. My jsme všichni mávali, řvali a podobně.“ S osvoboditeli pak pětiletá Jana přišla i do bližšího kontaktu. „Vzpomínám si, že v Klamovce byli rudoarmějci a my děti jsme jim tam nosily sodovku. A moje ségra, která byla opravdu velice krásné dítě, tak dostala od nějakého ruského vojáka obrovskej čokoládovej bonbon. A že říkal: ‚Já mám doma taky takovou holčičku,‘ vzpomíná na přítomnost osvoboditelů.

Skvrna na těle lidově demokratické vlasti

Konec války nepřinesl jen úlevu a radost. Během Pražského povstání, 7. května 1945, zemřela na následky bombardování kamarádka ze sousedství, čtrnáctiletá Slávinka Kampová. „Bydlela tam, kde bydlela moje babička. A její maminka se z toho zcvokla. Vzala si vždycky k sobě nějakého sirotka, takže tam takhle bydleli. Pamatuju si na smutný děvčátka, protože ona tam furt viděla Slávinku a nikdy to nebylo ono, takže ty válečné sirotky vždycky vracela.“ Jméno Slávinky Kampové dodnes připomíná pamětní deska na rohu Košířského náměstí.

V poválečném období nastoupila do první třídy základní školy na Košířském náměstí. „Tehdá byla móda, že holčičky chodily [při nástupu do školy] v krojích. Mně se to strašně líbilo – a byla jsem jedna z mála, která byla v civilu,“ přibližuje svůj první den. Od konce 40. let se aktivně zapojovala do Pionýra, později i jako vedoucí, „a strašně mě to bavilo!“ dodává. Dodnes má schovaný rudý šátek i své zápisky z „Deníku pionýrky“. S pionýry absolvovala celou řadu táborů, například v Soběšíně, Jetřichovicích nebo Šternberku. Na některé z nich přijely i děti ze zahraničí – Španělska, Řecka, Koreje. „To bylo něco fantastickýho, seznámit se s touhle kulturou,“ shrnuje pamětnice.

Pionýrská skupina nesla jméno Slávy Horníka, předválečného komunistického organizátora dělnické mládeže, jehož působení je spojeno právě s Košířemi. Za války se Sláva Horník zapojil do protinacistického odboje tím, že vydával nepovolené tiskoviny. V březnu 1940 jej zatkli příslušníci gestapa a ještě tentýž měsíc v Brně umučili. Vznik skupiny pak v poúnorovém období iniciovala Horníkova manželka Anna – dle vyprávění komunistka tělem i duší a pomyslný postrach celých Košíř. „Když ona o někom řekla, že je skvrna na těle lidově demokratické vlasti, tak si nikdo neškrtl. Té se báli – například učitelé i ředitel.“

Jestli jsme se za tři týdny sprchovali?

Jak to vypadalo na pionýrských táborech? „Byla tam fantastická jídelna, ale krásní rudí průkopníci taky nejedli v jídelně a jedli z ešusů na trávě. Takže jsme jedli z ešusů […], prali jsme v Sázavě, ne v umývárně,“ popisuje s ironií pionýrský tábor v Soběšíně. Nedílnou součást táborů tvořila komunistická propaganda. Zpívaly se budovatelské písně, četly partyzánské povídky. Mimoto děti na táborech navštěvovali přední komunističtí funkcionáři, například Josef Krosnář, který mezi lety 1952 až 1963 postupně vedl ministerstva výkupu, lesů a dřevařského průmyslu, státní kontroly a nakonec i potravinářského průmyslu. Děti mu na uvítanou zpívaly písničku, kterou si Jana pamatuje dodnes a kterou se smíchem sarkasticky komentuje slovy: „Píseň bohatá invenčně i melodií:“

 

Krosnář dělníky vede, z bídy ven je vyvede

Hlad, hlad, bídu a hlad budou mít ti, co dnes trápí nás

Hlad, hlad, bídu a hlad budou mít ti, co dnes trápí nás

Žebračenky, kolony a pracovní tábory

Hlad, hlad, bídu a hlad budou mít ti, co dnes trápí nás

Hlad, hlad, bídu a hlad budou mít ti, co dnes trápí nás

 

Kromě pionýrských akcí se v dětství několikrát – povinně a se značným sebezapřením – zúčastnila chmelových brigád. „To bylo opravdu vykořisťování dětí,“ říká pamětnice. Takto například popisuje zázemí na brigádě v Mutějovicích v roce 1952: „Oni na nás řvali, že musíme šetřit vodou. Jestli jsme se za ty tři týdny sprchovali, to já vůbec nevím. Bydleli jsme nad prasatama v chlívě, dostali jsme pytel, ten jsme si vycpali senem a na tom jsme spali. Ale nejhorší bylo to jídlo. To bylo strašný. Ráno se vstávalo v pět hodin do zimy. Ke snídani jsme měli krajíc chleba namazanej povidlama a k tomu meltu. Já meltu nemůžu od té doby ani cítit, přestože vím, že je to zdravý nápoj. A k obědu nám na chmelnici vozili polívku a gumový rohlík. Já už jsem to potom vůbec nemohla. A k večeři byly nějaké knedlíky s nějakým masem, které potom nejedli ani místní psi. Bylo to strašné. Takže za celé tři týdny jsme neměli kousek ovoce, kousek zeleniny.“

Po maturitě na jedenáctiletce v roce 1956 nastoupila na studia chemie na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Fakulta vznikla v roce 1952 a není bez zajímavosti, že jejím děkanem byl od roku 1953 významný československý matematik prof. RNDr. Vladimír Kořínek, strýc Jany Zachové. Studium úspěšně zakončila v roce 1961, v témže roce se provdala za Petra Zacha, rovněž vystudovaného chemika. Společně vychovali dceru Kateřinu (nar. 1966). Petr Zach pracoval jako kvantový chemik u Otty Wichterleho. Zemřel po boji s těžkou nemocí v roce 1972.

Tady máme naše přátele. To jsme si pomohli

Po vysokoškolských studiích nastoupila Jana Zachová do práce ve Výzkumném ústavu přírodních léčiv. V zaměstnání se podílela například na vývoji antikoncepce nebo těhotenských testů. „Extrakt z moči se [do té doby] musel píchat myškám a pak se musely pitvat a zjišťovat, jestli jo, nebo ne. Nepřesný. […zatímco] My jsme dělali chromatografii na tenké vrstvě. To znamená, že se to izolovalo z moči, dalo se to na tenkou destičku a podle toho, kam ten flek doputoval ve srovnání se standardama se určilo, jestli tam to těhotenství je, nebo není,“ přibližuje své pracovní úspěchy.

V druhé polovině 60. let změnila pracovní působiště. „Stala jsem se členem Schnöblingovy lékárny. To je malý ryneček, taková ta nejstarší lékárna. A nad tím byla laboratoř, to byl Výzkumný ústav tukového průmyslu, pracoviště pro kosmetiku,“ vysvětluje. Co například taková práce obnášela? „Docela zajímavé věci. Třeba mléko po opalování s azulenem, rostlinný mléka. Nebo když jsem tam přišla, tak se tam zrovna dělalo pro himálajskou výpravu, jak se barví nabílo – to je oxid zinečnatý, který je nejúčinnější filtr proti UV záření.“ 

Během práce ve Výzkumném ústavu tukového průmyslu zažila srpnovou invazi 1968: „Hned v sousedství – Staroměstské náměstí, tam byly tanky a na nich kluci, osmnáct, sedmnáct, kteří absolutně nevěděli, kde a proč jsou. […] Šla jsem do práce, brzo ráno. Furt lítaly letadla a potkám sousedku, která říká: ‚No, tak tady máme naše přátele. To jsme si pomohli.‘ Takže jsem šla nakoupit konzervy a šla jsem domů [smích].“ Po okupaci komunisté vyloučili otce Antonína Kořínka – coby myšlenkového stoupence Dubčeka – z KSČ a tím ukončili jeho dlouholeté stranické angažmá. Naopak Jana ani manžel Petr do strany nikdy nevstoupili: „Ne, ježišmarjá,“ komentuje se smíchem.

17. listopad: příšerná zima s krásným výhledem

Od roku 1970 pak působila ve Fyzikálním ústavu Univerzity Karlovy, který spadal pod Matematicko-fyzikální fakultu. Na univerzitě se – krom vědecké – věnovala i pedagogické činnosti. Ještě v roce 1970 získala titul RNDr., roku 1977 pak i titul kandidáta věd (CSc.). Kvalifikační práci psala na téma Pěstování a výzkum monokrystalů solí bazí nukleových kyselin. Dle vyprávění byly přírodní vědy v dobách normalizace na velice dobré úrovni, problém ale spočíval v tom, že celá řada potenciálních vědců nemohla z kádrových důvodů obhajovat akademické kvalifikační práce.

Tím, že Jana Zachová nikdy nevstoupila do strany, nesměla před rokem 1989 služebně na Západ. Jezdívala tedy alespoň každým rokem do Sovětského svazu. „Moskva, Leningrad. A musím říct, že některé ty ústavy byly vybavenější než ty naše – ti měli všechno ze Západu.“ Přesto se ještě před revolucí na Západ podívala – v první polovině 80. let a za poměrně kuriózních okolností. Totiž původně chtěla jet vlastním autem s dcerou a bývalým spolužákem. Ten ale, na rozdíl od Jany, nezískal potřebné povolení. Nakonec – aby nebyla na řízení a řešení případných problémů s autem sama – si podala inzerát, uspořádala jakési „výběrové řízení“ a dovolenou absolvovala s nejvhodnějším kandidátem. Společně, i s dcerou Kateřinou, se podívali do Rakouska, Německa a Švýcarska.

Sametovou revoluci přivítala stále coby zaměstnankyně fakulty. „Taky jsem byla pod schodama, na toho 17. listopadu. Ale musím se přiznat, že tam byla příšerná zima. My jsme měli pracovnu nad Albertovskýma schodama, s krásným výhledem,“ vzpomíná. Nutno dodat, že na Fyzikálním ústavu Univerzity Karlovy působí Jana Zachová dodnes (2022), již více než půl století.

 

 

 

[1] Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.