František Winter

„Táta a wehrmacht. Protože tenkrát byla branná povinnost a táta měl pět bratrů, z toho jednoho nevlastního, který musel narukovat ještě jako nezletilý. Jeden bratr byl ve wehrmachtu, druhý byl ve wehrmachtu, ten třetí se nějak vytratil, ale kam, to nevím. Dva padli. Jeden někde u ukrajinského Slavjansku a další někde u Stalingradu. Ten třetí se nevrátil, ale už ne sem, rovnou do Německa, do západní zóny. A to je právě ten, kterému patřil ten druhý statek dole, který jsme museli obhospodařovat.“

„Nevím, jestli to bylo gestapo. Vím, že už byl konec války, jak už přišli Rusi. Měli nějaké udání, že snad někdo něco zakopal. Mám takový dojem, že to byli spíš partyzáni za pět minut dvanáct, jak jezdili po dědinách. Ti ho nechali kopat určitý místo v šupni. Viděli, že je to tvrdý, že je to šutr na šutru, ale musel kopat. Přišli další den a zas. Říkali mu, že když nic nenajde, tak si kope hrob pro sebe. Pak už se neobjevili. Rusáci když přišli, tak nám sebrali koně, prasata vytáhli a škvařili na slámě, aby měli co jíst. Nás vystěhovali z bytu navrch do kamrlíku a sami se tam rozprostřeli. Tak jak ve válce.“

„Já jsem byl s otcem vzadu na poli, až skoro u Krondörflu. Seli jsme tam oves. Před polednem jsme přijeli zpátky a na dvorku stojí komisař s jedním pánem, který měl taštičku v podpaží. Když jsme přijeli, tak komisař tátovi povídá, že tento pán má zájem o náš statek. Táta mu odpověděl, že mu bylo řečeno něco jiného. Máma měla uvnitř nachystaný oběd a ani ten už jsme nemohli sníst, poněvadž nás už ani nepustili dovnitř. Museli jsme se vystěhovat s tím, co jsme měli na sobě. Veškerý nábytek včetně peřin, oblečení, všechno zůstalo tam. Pak jsme dostali nějaký harampádí po odstěhovaných. Pak nás házeli z místa na místo. Poprvé do hospody v Malé Moravě, pak přes silnici na druhé místo a třetí místo bylo ve Vlašském na pile, kde táta vozil s koněma klády na pilu. Potom to převzala lesní správa a ta patřila na Vojtíškov, takže jsme se dostali do Vojtíškova. Tam jsem začal chodit do školy.“

„Jako chlapec už jsem musel s jedním koněm svážet obilí domů. Jeli jsme na pole, táta měl jeden vůz a já druhej. Kolikrát se mně to podařilo převrátit a dostal jsem pak svoje. Musel jsem dřít jako mezek.“