Věra Wiener

[Vy jste si mohla třeba s těmi rodiči psát ještě nějak potom?] „Jo, my jsme si psali. Oni je deportovali v roce 1942 na podzim. My jsme si psali celé ty roky, co jsem byla v Dánsku. Až jsem měla ještě jeden dopis, co mi psal otec z Terezína. Tam bylo odškrtaný od cenzury moc. On se mi ztratil.“

„Já jsem přišla z Čech, když mně bylo šestnáct let, do Dánska a pak do Švédska. Tam jsem se vdala za jednoho mého přítele, a když mně bylo třicet, tak můj manžel zemřel. Tak jsem se sebrala a šla jsem do Izraele, protože jsem tady měla příbuzné. A tady jsem potkala svého druhého muže. Byla jsem krátký čas v kibucu a tam se mi tak nelíbilo, tak jsme šli. Bydleli jsme u Haify a pracovali jsme.“

„Já jsem měla tenkrát už toho přítele a my jsme jeli na kole na severní břeh, ten ostrov Sjælland, tam, kde pracují rybáři. My jsme šli po ulici, zastavili jsme jednoho člověka a ptali jsme se, jestli nám může pomoct [přeplout] do Švédska. Cizího člověka. A on se ptal: ,Vy jste Židé?‘ – ,Jo.‘ – ,Tak pojďte se mnou.‘ Tak nás vzal s sebou do jeho domu a schoval nás tam. Bylo to organizovaný, jezdili [jsme] sem a tam a nakonec nás přivezli v Kodani do přístavu na loď, která vezla uhlí někam, a schovali nás dole na uhlí. Tam bylo ještě několik lidí. Tak jsme tam seděli dole na uhlí celou noc, nesměli [jsme] se ani hnout, kapitán to věděl, nám řekl, že se nesmíme ani hnout, aby nás neslyšeli, a až budeme u břehu Švédska, tak on nám dá znamení.“

„Pracovali jsme těžce. My jsme nedostávali peníze, protože jsme byli mladí a bylo řečeno, že budeme platit za děti Pflegekinder. Jak se to řekne česky?“ [Jak?] „Pflegekinder.“ [Jo, jako uprchlíci nebo prostě.] „Jo. Tak jsme pracovali jako všichni – v zemědělství a v domácnosti. A ti lidé měli jenom jeden cíl, chtěli z nás udělat křesťany.“