Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Wiener (* 1924)

• narodila se v roce 1923 do židovské rodiny ve Volyni na jihu Čech

• 1934-1939 – studovala gymnázium ve Strakonicích

• 1939 – vstoupila do Alija školy (psáno též jako Aliyah) v Praze

• září 1939 – odjela vlakem do Dánska

• 1943 – kvůli hrozící deportaci odplula lodí do Švédska

• po válce žila ve Švédsku

• 1955 – odchod do Izraele

• pracovala v kibucu v izraelské Haifě

• v současnosti žije v domově důchodců v Nahariji

Sionismus ve Volyni

Dnes devadesátiletá Věra se narodila ve Volyni do židovské rodiny. V malém městě na jihu Čech bylo celkem asi deset rodin židovského vyznání a otec byl představitelem zdejší náboženské obce. Zároveň měl obchod s kůžemi: „Co potřebují ševci – tenkrát se ještě nekupovaly hotové boty. Ševci šili, a tak měl všechno, co potřebovali. Až přišel Baťa a otevřel první továrnu na boty. To byla konkurence. (…) Také kupoval kůže od lidí. Když zastřelili kuny nebo lišky, tak to přinesli, můj otec to kupoval a prodával dál. Taky prodával kožešiny.“

Věra měla dvě sestry a doma se mluvilo česky i německy. Rodina nebyla pobožná, ale ve Volyni byla synagoga a v době Věřina dětství byla zdejší židovská komunita velice aktivní: „V sobotu a o velkých svátcích se chodilo. (…) Na Jom kipur i na Purim jsme chodili. (…) Ve škole jsme se neučili náboženství, ale v neděli jsme vždycky chodili k rabínovi, učil nás židovské náboženství a také hebrejštinu. Když jsem se začala učit hebrejsky, tak jsem znala písmena a to bylo velký plus [tady v Izraeli]. A taky, když jsem se učila v Alija škole, tak jsem věděla více než ostatní.“

Do synagogy chodil i otcův bratr z Vlachova Březí. Bratři si byli velmi blízcí, a proto poté do Dánska odjela Věra nejen se svou sestrou, ale také s bratrancem a sestřenicí. 

Z Volyně do Dánska

Po absolvování obecné školy přešla Věra na gymnázium do Strakonic: „Když přišli Němci v roce 1939, tak nás vyhodili ze školy. A já jsem byla členem mladých židovských skautů. [Nebyl to Techelet Lavan?]. Techelet Lavan. A skrze něj jsem se dozvěděla, že se může jet do Palestiny. Tak jsme byli skupina Alija. (…). Měli jsme kurz na tři měsíce, učili jsme se o sionismu a o Palestině. Byly plány, že půjdeme do kibucu a že budeme pracovat v zemědělství.“

Pražská škola Alija (psáno též jako Aliyah, oficiálně Přeškolovací kurz pro židovskou mládež) byla sionistická, studenti se učili hebrejštinu, židovské dějiny a také strávili určitou dobu v Orlických horách, kde pomáhali místním v zemědělství. Kromě sionistického zaměření se však ve škole vyučovala i fyzika nebo chemie. Z původního plánu však nakonec sešlo: „My jsme nedostali certifikát pro odjezd do Palestiny, tak nás poslali do Dánska, abychom utekli od Němců. Nás bylo asi patnáct, jeli jsme vlakem z Prahy přes Berlín do Kodaně a tam nás rozdělili. Nebyli jsme ve skupině, ale byli jsme u sedláků každý zvlášť. Já jsem byla s mým bratrancem u jednoho sedláka. [Jeho rodina] byla moc pobožná.“

V Dánsku se muselo u sedláků v zemědělství, v domácnosti nebo v mlékárnách těžce pracovat. Noví imigranti byli velice mladí a navíc nedostávali peníze. Po půl roce si Věra našla jinou práci. V roce 1943 pracovala opět jinde, ale to již byl rok, ve kterém měli nacisté v plánu odtransportovat také dánské Židy.

S dánskými Židy do Švédska

Dva roky před koncem války nacisté v Dánsku vyhlásili výjimečný stav a dánští Židé měli být transportováni do Terezína. Německý diplomat Georg Ferdinand Duckwitz však vyzradil německé plány předsedovi dánské sociálnědemokratické strany Hansi Hedtoftovi a začala operace na záchranu židovského obyvatelstva. Díky solidaritě se podařilo naprosté většině Židů uprchnout do neutrálního Švédska a během noci, na kterou bylo zatýkání dánských Židů naplánováno, bylo zadrženo „pouhých“ 202 osob.

Věra i se svým snoubencem rovněž utekla do Švédska: „Jeli jsme na kole na severní břeh ostrova Sjælland, kde pracují rybáři. Šli jsme po ulici, zastavili jsme jednoho člověka a ptali jsme se, jestli nám může pomoct do Švédska. Cizího člověka. A on se ptal: ,Vy jste Židé?‘ – ,Jo.‘ – ,Tak pojďte se mnou.‘ Tak nás vzal s sebou do jeho domu a schoval nás tam. Bylo to organizované, jezdili [jsme] sem a tam a nakonec nás přivezli v Kodani do přístavu na loď, která vezla uhlí, a schovali nás dole. Tam bylo ještě několik lidí. Tak jsme tam seděli na uhlí celou noc, nesměli [jsme] se ani hnout, kapitán to věděl, řekl nám, že se nesmíme ani hnout, aby nás neslyšeli, a že až budeme u břehu Švédska, tak nám dá znamení. (…) Tak nám otevřeli a nechali nás vystoupit. To už bylo ráno. Byli jsme u švédského břehu.“

V neutrálním Švédsku

Ve Švédsku se Věra dostala opět k práci v zemědělství a v domácnosti. Na jinou práci nedostali povolení, ovšem poté se situace zlepšila: „Byla jsem asi dvě stě kilometrů severně od Stockholmu. Napřed jsem byla zase u sedláka a pak jsem dostala místo u paní, která měla malý hotel. U ní jsem pracovala. (…) Můj snoubenec také pracoval a pak se přihlásil do československé armády v Anglii. To bylo již v roce 1945, a když byl mír, tak musel jet na vojnu. Už bylo po válce, tak byl v Anglii asi rok a pak chtěli, aby se vrátil do Československa. Ale my jsme nechtěli, protože jsme věděli, že naši rodiče nepřežili a že už tam nemáme žádný domov.“

Z celé rodiny Wienerů přežila systematické vyvražďování židovského obyvatelstva – holocaust neboli šoa – pouze Věra a její sestra, která s ní v roce 1939 odjela do Dánska. Její rodiče a mladší sestra, která kvůli svému nízkému věku nemohla navštěvovat Alija školu, zemřeli v likvidačním táboře v Osvětimi. Nikdo z příbuzných nepřežil, výjimkou byl kromě sestry jen otcův bratr z Lovosic, který před válkou odjel do Palestiny. Kvůli holocaustu se již Věra nikdy do Československa nechtěla vrátit. „Tak nás do Československa nic netáhlo. Mezitím jsme byli samostatní lidé. Když jsme neměli rodiče, tak jsme se museli starat sami o sebe. Ve Švédsku se nám dařilo dobře, tak jsme ani netoužili se vrátit do Československa.“

Za svého snoubence se vdala a měli spolu dvě děti. Manžel se však ve svých třiceti letech nešťastnou náhodou zabil: „Tak jsem najednou cítila, že jsem ve Švédsku sama. Měla jsem přátele, ale příbuzní byli v Izraeli. Tak jsem se v roce 1955 rozhodla, že seberu své děti a pojedeme do Izraele. Já jsem tady měla sestru, strýčka a sestřenici.“

V Izraeli

Sestra odjela stejně jako Věra do Dánska a do Švédska, ale do Izraele přišla s manželem hned po válce. Její manžel měl totiž v Izraeli rodiče. Věra po svém příjezdu do Izraele bydlela nejdříve u své sestry a poté odešla do kibucu Neot Mordechai, kde měla přátele z Dánska. Zde potkala i svého druhého manžela. „Ale mně se v kibucu nelíbilo, já chtěla mít svoje děti u sebe a být více samostatná. Tak jsme asi po dvou letech opustili s manželem kibuc a bydleli jsme u Haify. Pracovali jsme, jak se dalo. Tak jsme táhli život. Děti vyrostly.“

Druhý muž umřel v roce 1991, a tak Věra zůstala opět sama. Před osmi lety kvůli úrazu skončila na invalidním vozíku a nyní žije v domově důchodců v Nahariji. Ačkoliv ji potomci často navštěvují, přiznává, že s přibývajícím věkem přichází o optimismus.