Miluše Wiedermannová

„Chodívali k nám na zahradu té nemocnice skauti a vždycky zaburáceli náš pokřik, který se rozléhal po celé nemocnici. A já jsem se také snažila zachovávat ten normální trend skautský, že jsme si každé ráno, nás pět, zazpívali Junáci, vzhůru a měli jsme program, večer jsme měli taky večerku, a tak jsme nějak prožili to nejzákladnější léčení a vrátili jsme se do tábora, který měl opravdu karanténu, takže jsme tam byli pět týdnů.“

„Pamatuju si jak dnes, že v okresní nemocenské pojišťovně byla také nemocnice, a když byl nálet, tak se tam nahnali všichni pacienti a všici zaměstnanci a měli jsme rozkaz zpívat. Tak jsme zpívali, já soprán a František Ressler, který byl později sólista opery brněnského divadla, zpíval bas, a tak jsme jako sloužili lidu.“

„Když jsem přišla na poslední zkoušku k profesoru Soběskému, on mi říká: ‚Slečno Foitová, nebudete zpívat Věrné milování, protože pan tenorista onemocněl, ale budete zpívat O sanctissima od Antonína Dvořáka a baryton bude zpívat pan Jiří Wiedermann.‘ Já jsem se ještě tak naivně zeptala: ‚Je to nějaký příbuzný toho varhaníka Wiedermanna?‘, protože on byl také dlouhou dobu varhaník u Petra a Pavla na Petrově v Brně, proto jsem věděla, že existuje, a on povídá: ‚Ano, ano, to je jeho strýc!‘ No i stalo se, že se otevřely dveře a vešel krásný mládenec, černovlasý, a představil se jako Wiedermann. Tak jsme spolu zpívali, ne věrné milování, ale O sanctissima, které mám stále tady na klavíru. Samozřejmě, že otec si šel poslechnout dceru, jak zpívá, a když bylo po té svatbě, tak jsme se sešli. Jiří byl strašně ještě z takové té staré školy, a tak mému otci řekl: ‚Pane doktore, byl byste tak laskav a dovolil byste slečně dceři, že bychom trošku se prošli na Kolišti v Brně?‘ No, otec dovolil, a tak tím to začalo a skončilo to svatbou.“