Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miluše Wiedermannová (* 1922)

• narodila se 22. dubna 1922

• v roce 1929 vstupuje do Skauta

• maminka Emilie Foitová pořádá v roce 1930 první tábor svého oddílu

• v roce 1931 účast na jamboree v Praze

• v roce 1941 je totálně nasazena v Brně

• v září 1945 si bere Jiřího Wiedermanna

• 1948 se manželům narodil syn Jiří

• v roce 1953 se rodina stěhuje do Bratislavy

• po roce 1989 návrat k brněnskému skautingu

• 2005 smrt manžela

Skautské začátky

Miluše Wiedermannová, skautským jménem Perunka Milu, se narodila 22. dubna 1922 ve Starém Brně rodičům Emilii Foitové a Ferdinandu Foitovi. Její o tři roky starší bratr se jmenoval po otci Ferdinand, ale říkalo se mu Došek.

Poprvé se obě děti o Skautu doslechly v roce 1928. Vyprávěli jim o něm jejich strýcové, kteří měli spoustu zážitků ze skautského tábora na Slovensku. Děti to zaujalo, a když se o rok později celá rodina přestěhovala do Králova pole, začaly se ihned pídit po skautských kontaktech. Došek se doslechl o tamním skautském oddíle, který vedl bratr Kuchař, a zanedlouho začal chodit na schůzky, které bývaly v Králově poli blízko Masarykovy školy, do které oba sourozenci docházeli. Miluše Wiedermannová má dodnes na paměti nápis, který stál nad jejím vchodem: „Po věky zde stůj, veď, chraň, vzdoruj.“  

Do oddílu přivedl Došek brzy i svou sestru, byl to však oddíl pouze chlapecký, a tak musela chodit do vlčat. „Chodila jsem s nimi na schůzky a zúčastňovala jsem se velkého vytí. Jako dnes se vidím, jak z bobku vyskakuji, vyji s vlčaty a vykřikuji: ‚Naší snahou buď čin!‘“

Oddíl Emilie Foitové

Myšlenka skautingu se záhy zalíbila i mamince Emilii Foitové. Začala kolem sebe shromažďovat děti a založila dívčí oddíl (tenkrát se říkalo šotek) v Králově poli. Nazvaly jej Dívčí trojka královopolská. Scházely se u Foitových v bytě a paní Emilie chodila na kurzy, které pořádala zpravodajka Alžběta Fanderlíková (manželka Vladimíra Fanderlíka, oba stáli u kolébky brněnského skautingu a své dva syny Milotu a Velena provedli, jako první brněnské chlapce, skautskou výchovou podle A. B. Svojsíka).

V roce 1930 se oddíl Emilie Foitové zúčastnil prvního tábora, a to na Českomoravské vysočině u Křižanova. O rok později jel do Prahy na jamboree. Miluše Wiedermannová tam poprvé viděla tepee a slyšela slovo „change“, když se měnily skautské odznaky.

Dětské skautování před válkou

Za několik let se ke skautování přidal i otec pamětnice Ferdinand Foit a zavedl chlapecký oddíl s názvem Chlapecká čtverka Královopolská. Později tento oddíl vedl syn Došek. „Roky plynuly v překrásném dětském skautování. Já jsem samozřejmě jako šotek skládala slib, byla šestníkem, potom byla rádkyní a roky plynuly. My jsme se hlavně věnovali táborům a výletům do okolí Brna, to jsme chodívali v Králově poli do Kostelní zmoly, k Antoníčkovi, to byl, jak se po brněnsky říká, Exercír plac, teď je tam sídliště Lesná, dál na Hády jsme chodili, na Mniší horu, sledovali jsme stavbu Kníničské přehrady (nyní Brněnská přehrada), chodívali jsme každý rok na pouť do Vranova, každé vítání slunovratu na Skalku, to byl lom u Soběšic, tam je obrovská dřevěná rozhledna a nedaleko odtud je naše bývalé tábořiště, ta Skalka. Nejméně oblíbené, protože to bylo hned, jak se říká, při ruce, byly schůzky v ‚zamilovaném hájku‘, to byl krásný les, za Královým polem se to táhlo až směrem na ten Vranov, to byl okruh našich výletů.“

„Tábory, ty jsme pořádali nejraději na Českomoravské vysočině. První dva tábory, které zaujaly množství skautů a skautek, kteří se k nám hrnuli, byly v Kaštanovém údolí u Náměště nad Oslavou. Tyto tábory navštěvoval i již zmíněný Velen Fanderlík, ten vždy objížděl tábořiště na kole a pomáhal se stavbou těm, kteří nebyli ještě tak zběhlí. Velen se stal oblíbencem mého otce, doktora Foita Ferdinanda, který se začlenil po několika letech od doby, co mamička začala. Tak i otec se nakonec ocitl v zajetí skautských ideálů. A tento Velen chodíval k nám velmi často, což potom v době okupace a jeho emigrace mělo za následek časté prohlídky u nás doma v Králově poli a vyšetřování, hlavně mého otce.“

 „Jednou jsem vedla skautský tábor blízko Skrýšova u Polné, a to nás bylo snad osmdesát. Stalo se nám, že zdravotnická služba večer při nástupu zjistila, že pět nás má nějaké potíže s krkem. Napřed jsme tomu nechtěli věnovat pozornost, ale přece jenom býti připraven, toť vše. Byl u nás zrovna na návštěvě bratr Foit a říkal: ‚Milu, to nemůžeš takhle nechat, je vás pět, zavolej radši k lékaři, ať přijde.‘ A opravdu přijel pan doktor se sanitkou, my jsme dozpívali Junáci, vzhůru a Zapadl den, následně nás pět nastoupilo do sanitky s diagnózou záškrt a ten záškrt jsme získali (ačkoli všecko jsme měli zabezpečené) tak, že paní hajná, od které jsme brali mléko, nám zatajila svou nemocnou dceru a bránila se tím: ‚Ale ona ta Helenka tady nebejvá, já za ní chodím do sousední hájovny.‘ Takže to bylo překrásné překvapení.“ 

Válka

„Tak to byla ta překrásná doba do roku 1939, kdy jednou znenadání v poledne, rachot obrovský, motorky a přijelo gestapo na tábořiště, začalo vyšetřování, rozpustili nás a zkrátka jsme jeli domů. To byly první naše kontakty s gestapem.“ 

„Přišla doba temna a pro nás bylo velmi závažné to, že se vědělo, že ten Velen chodil k nám. Byl se dokonce rozloučit s otcem, než přes Bratislavu opustil republiku. Já jsem byla totálně nasazená jako dvaadvacátý ročník a před pracovním táborem mě zachránilo to, že jsem maturovala 11. května 1941, kdo z tohoto našeho ročníku si obstaral zaměstnání ve válečně důležitém podniku, mohl zůstat doma.“ Miluše Wiedermannová pracovala v Okresní nemocenské pojišťovně v Brně. 

V pojišťovně se jí hlásili totálně nasazení Brňané, kteří šli domů na dovolenou. „V rámci svých možností jsem žila podle skautských zákonů a snažila jsem se pomáhat dobrým lidem dostat se ze zajetí pracovních táborů. Mezi nimi mohu jmenovat režiséra Dimitrije Plichtu. Tento Míťa Plichta se s mou pomocí a s pomocí mých kontaktů dostal z náboru na nucené práce a strávil jako nervově nemocný zbytek války v brněnských Černovicích.“

Seznámení s Jiřím Wiedermannem

Pamětnice byla od dětství hudebně směřována, což hojně uplatňovala především ve Skautu, kde se podílela na všem, co se týkalo hudby, skládala nejrůznější táborové a uvítací znělky, zpívala a později také dirigovala sbor. Za války soukromě studovala hudbu, klavír a sólový zpěv u profesora Bohumila Soběského, který učil na Janáčkově akademii múzických umění.

Jelikož byla totálně nasazená, nemohla studovat konzervatoř jako její budoucí manžel Jiří Wiedermann, který záhy po studiu získal angažmá jako sólista v Českém národním divadle v Brně. Seznámili se spolu roku 1943. „Stalo se, že žáci profesora Soběského sem tam i za války přišli někde k nějakému účinkování, a tak roku 1943 došlo k jakési akci, kdy on rozděloval účinkující na svatbách, a přišla jedna svatba na Babákově náměstí, byl tam Husův sbor a já jsem měla zpívat Věrné milování se Zdeněčkem Švehlou, ten byl později v Národním divadle sólista, bohužel, nebo teď už mohu říci bohudíky, onemocněl. A když jsem přišla na poslední zkoušku k profesoru Soběskému, on mi říká: ‚Slečno Foitová, nebudete zpívat Věrné milování, protože pan tenorista onemocněl, ale budete zpívat O sanctissima od Antonína Dvořáka a baryton bude zpívat pan Jiří Wiedermann.‘“

„No i stalo se, že se otevřely dveře a vešel krásný mládenec, černovlasý, a představil se jako Wiedermann. (...) Samozřejmě, že otec si šel poslechnout dceru, jak zpívá, a když bylo po té svatbě, tak jsme se sešli. Jiří byl ještě z takové té staré školy, a tak mému otci řekl: ‚Pane doktore, byl byste tak laskav a dovolil byste slečně dceři, že bychom se trošku prošli na Kolišti v Brně?‘ No, otec dovolil, a tak tím to začalo a skončilo to svatbou.“  

Skautská svatba

Svatba se odehrála 18. září 1945 v královopolském kostele. Mimo věřících tam bylo na sto padesát skautů a skautek v krojích a s vlajkami. „A na té svatbě, spiritus agens byla baronka Erna Podstatská. To bylo zase velké štěstí, že můj bratr Došek, dostal se za války jako vychovatel k Podstatským, byli to hrabata a jejich syna Došek vychovával. To hrabátko byl Alexis hrabě Oršić-Slavetić Podstatský-Thonsern.“ Miluše Wiedermannová za nimi jezdila na prázdniny, a tak viděla, jak Došek skautuje s celou rodinou okolo jejich Litenčického zámku. Děti tam měly schůzky a chodily na výlety. „Od Erny jsme dostali jako svatební dar srnce, což v tomto roce bylo něco, a také její a Alexiho auto, takže jsme byli zabezpečeni. Tento Alexis potom, když je vyhnali roku 1948 ze zámku, býval u nás v Králově poli, chodil do Skauta a mamička moje ho vychovávala. Takže jsme měli tohle hrabátko v oddílu.“

„Když jsme přišli z kostela, tak na Riegrové ulici, kde jsem bývala, byl postavený stan, tam jsem se mohla, jako nemajíce bytu, nastěhovat, Jiří tam měl připravený luk a střílel z něho do nového života. Ulice byla skautskými šátky zavázána a my jsme hledali dračí smyčku. Tenkrát jsme otevřeli jenom doma okno a u toho okna byl klavír a tam jsme zpívali s Jiřím ‚My cizinou jsme bloudili‘ a tak se tam koncertovalo. Potom se otevřel dvůr, my jsme měli dvůr velký při domu, tam se ti skauti vhrnuli a oslavovali.“

Ostrava

Jiří Wiedermann se po pětačtyřicátém roce rozhodoval, jestli má vzít angažmá v Ostravě, kde měla pamětnice strýce a nabízeli jim byt, nebo má jít do Prahy, kde zase měl manžel přes strýce Bedřicha smlouvu s uměleckým ředitelem Divadla 5. května Aloisem Hábou. „Jiří byl takové dost zvláštní povahy, on absolutně od nikoho nic nikdy nevzal, nic nechtěl. Říkal mi: ‚Víš, ještě by někdo řekl, že jsem tady kvůli Bedřichovi, protože Bedřich je persona grata v Praze v hudebním životě.‘ A tak, zkrátka, jsme se rozhodli pro tu Ostravu.“  

Jiří Wiedermann byl nějakou dobu v Ostravě sám, jeho žena kvůli svým skautským povinnostem musela ještě nějakou dobu zůstat u rodičů v Brně. Její matka byla sice vůdkyně, ale pamětnice byla vedoucí a ještě musela absolvovat mnoho věcí, například jako instruktorka lesní školy. Jednou z významných událostí, jichž se musela účastnit, byla návštěva Olave Baden-Powell v Brně roku 1946. Rodina Foitových pro ni připravovala veškerý program. Další nevšední návštěvou byl prezident Edvard Beneš se svou chotí Hanou, který přijal pozvání na lesní školu do Jinošova, kde byly Miluše Wiedermannová se svou matkou jako instruktorky. 

Když se konečně nadobro přestěhovala za manželem do Ostravy, zaujala ji blízkost polských hranic. S bratrem byli polským národem nadšeni, jelikož jedna větev Podstatských pocházela z Polska. Pamětnice, jak říká, „vpadla rovnýma nohama do skautského života v Ostravě“, tam ještě v té době dozníval smutek nad popravou mnoha ostravských skautů v Polském Těšíně.

Miluše Wiedermannová přijala funkci oblastní velitelky Bezručovy župy a pustila se s velkou vervou do práce. Poté se stalo, že Zemská náčelní Jaryna Štěpánková, vdaná Kostková, musela odejít za studiemi do Prahy a bylo třeba ji nahradit. Pamětnice převzala část její agendy a tak začala skautská kariéra Perunky Milu. Na legitimaci s datem 12. prosince 1946 je uvedena jako místonáčelní pro Slezsko. Podepsán je zde doktor Rudolf Plajner jako náčelní a Vlasta Koseová.

V Ostravě také Miluše Wiedermannová se svým bratrem Ferdinandem, který už byl v té době členem Junácké rady, založila zpěvácko-taneční soubor Perun a odtud také pochází její přezdívka. Tento soubor se skládal zhruba ze sto padesáti skautů z Ostravy a okolí, zpěváckou složku dirigoval Jiří Valdhans, který nakonec nastoupil jako dirigent Moravské filharmonie. Manželé Wiedermannovi v tomto sboru zpívali a účinkovali na různých skautských akcích. Jiří Wiedermann se začlenil mezi skautskou rodinu a byl instruktorem nejen v hudbě a zpěvu, ale také v atletice, protože jako bývalý orel se jí věnoval v mládí.

Návštěva Olave Baden-Powell

Olave Baden-Powell přicestovala roku 1946 do Brna a byla ubytována ve vile Tugendhat. Miluše Wiedermannová předčítá dopis, který od lady Olave dostali po jejím odjezdu:

„Milý Pane Foite, velmi se stydím, že uplynulo tolik času od té doby, co jsem byla s vámi všemi v Brně, a že jsem nepsala dříve, abych vám poděkovala za vskutku nádherné chvíle, které jste mi tam všichni věnovali. Když jsem od vás odjela, vracela jsem se přes Holandsko a měla jsem velmi pilno, viděla jsem tisíce a tisíce jejich skautů a skautek v různých tamních městech, ačkoli však jsem se opozdila s psaním, doufám, že víte, jak jsem velmi vděčna vám a všem, kteří pomáhali, aby učinili můj pobyt příjemným. Nikdy nezapomenu oněch krásných dnů strávených ve vašem středu a jsem hluboce dojata vším, co jsem viděla z vašeho skautingu. Je to skvělé, že jsem viděla, jak vaše dílo rostlo, a to mi dovoluje, abych ocenila, jak jste povznesl hnutí, zachoval je při životě za strašné války, a jak jste je nyní vybudoval na takovou výši a úroveň, za tak krátkou dobu. Věru vám k tomu vřele gratuluji a přeji vám úspěchy v každém ohledu. Také štěstí v trvalém sledu všech skautských činností za vašeho vůdcovství. Děkuji Vám opravdu velmi srdečně za vše, co jste vykonal, abyste můj pobyt v Brně učinil tak radostným. Vskutku jsem byla velmi ráda s vámi všemi a jsem neskonale vděčná za pohostinství a laskavosti, které jste mi prokázali. Vaše upřímná Olave Baden-Powell.

Má drahá paní Foitová, psala jsem vašemu manželovi, abych mu poděkovala za jeho skautské uvítání a laskavosti, ale chci poděkovat také vám za všechno, co jste podnikla, abyste učinila můj pobyt tak šťastným, tak útulným a vůbec tak rozkošným. Nemohu vám říci, jak jsem ráda, že jsem měla příležitost setkati se s vámi všemi a viděti vaše velké skauty a skautky, a jsem tak okouzlena, že jsem našla vaše dílo tak pokročilé a tak skvělé. Cením si, jak velké služby jste vy a váš manžel prokázali hnutí. Doufám, že jste tak hrdí jako já na vše, co jste dokázali. Nikdy na vás nezapomenu a bude vám velmi často zníti v uších, jak na vás myslím a mluvím o vás, jak doba ubíhá. Děkuji vám z celého srdce svého za vaše milé a přátelské uvítání a zasílám vám nejvřelejší vzpomínky a přání všeho nejlepšího ve vrchovaté míře. Vaše oddaná Olave Baden-Powell.

Ó, prosím mé zvláštní pozdravy také vaší dceři. Jak to píši, vidím opět před svým duševním zrakem onu rozkošnou scénu v zahradě toho domu a její milé uvítání zpěvy při mém příjezdu a též druhý den. Jaká jste velká skautská rodina. Je to roztomilé, že všichni skautujete a dáváte tak štědře své skvělé služby hnutí, které všichni milujeme a o kterém víme, že může způsobiti tolik dobra a také štěstí tak mnohým. Olave Baden-Powell.“

Návštěva prezidenta Edvarda Beneše

Téhož roku 1946 přijal pozvání na lesní školu vedoucích světlušek prezident Edvard Beneš. Školu vedla Emilie Foitová a pamětnice figurovala jako instruktorka výchovy skautek, ale své znalosti dávala také šotkům. Návštěva doktora Beneše měla být tříhodinová, ale protáhla se na celé odpoledne. „Vítaly jsme ho průvodem v překrásném stromořadí a v jinošovském zámečku byl krásný hudební salon, otevřený pavilonek, tam jsme účinkovaly se sborem skautek a světlušek, asi padesátičlenným, který jsem nacvičila a dirigovala. Panu prezidentovi se to velmi líbilo, prohlédl si také táborové stavby, zdržel se dlouho u oznamovatele, viděl výstavku rukodělných prací a i jeho manželka, paní Hana, byla velmi rozradostněna a děkovala nám, že může být zase v přírodě. Pamatuji si jak dnes: Vítala ji světluška s obrovskou kyticí svízele syřišťového, to je překrásná žlutá kytička, nádherně voní a má také hodně pylu. Paní Hana k ní přivoněla a měla žlutej nos, což teda potom konstatovala, ale udělaly jsme z toho překrásnou legraci, protože ta světluška, která kytici předávala, byla konsternována tím, že paní Hana, když puget přijala, řekla: ‚Kručinka, tu mám velmi ráda!‘ a ta moje světluška, protože jsem je učila taky botaniku, řekla: ‚Ale Perunka Milu nám říkala, že to je svízel syřišťový.‘ Tak to bylo takové extempore z této návštěvy pana prezidenta Beneše.“

Přátelství s Ellison Tennantovou a narození syna Jiřího

O rok později se konala mezinárodní konference zahraničních zpravodajek na Vlčině v Horečkách u Frenštátu pod Radhoštěm. Konference probíhala za předsednictví lady Ellison Tennantové, což byla zahraniční zpravodajka pocházející z Anglie, a náčelní Vlasty Koseové. Perunka Milu čte věnování, které jí sestra Koseová napsala do památníku: „Sešly jsme se na Vlčině, abychom si promyslely, jak pracovat, abychom uskutečnily skautský zákon o bratrství všech skautů. Již to, že jsme se musely na svou práci podívat kriticky, z širšího mezinárodního hlediska, znamenalo hodně. Ale to, že jsme se poznaly, že jsme se naučily navzájem chápat, znamená mnohem víc. Moravským a slezským sestrám děkujeme za to, že dík jejich obětavosti bylo na Vlčině krásně a že jsme tu byly všechny šťastné. Děkuji vám všem. Vlasta Koseová.“

Miluše Wiedermannová byla zodpovědná za organizaci a průběh celé této čtrnáctidenní akce a seznámila se zde s již zmíněnou Ellison Tennantovou. Vzniklo mezi nimi velké přátelství, které trvalo od tohoto roku až do smrti lady Ellison. Přitom se za celý život viděly pouze dvakrát – na této konferenci a později, v roce 1968, kdy spolu strávily půl dne. „V roce 1968, to znamená po dvaceti letech, jsem ji viděla. Poštěstilo se mi, že jako sboristka Smíšeného sboru bratislavských učitelů jsem se dostala na soutěž do Anglie. Byla jsem domluvená s Ellison, že mě bude čekat v Londýně a že budu jejím hostem. Přijeli jsme tam s manželem a Ellison nám přijela naproti. Tak jsme se po dvaceti letech objaly a byli jsme půl dne, jenom co jsem mohla zůstat mimo ten sbor, jejími hosty. Zavedla nás do Westminster Abbey, kde v druhé řadě měla vizitku lady Ellison Tennant. Ona totiž tato sestra byla jednou z vychovatelek královny Alžběty, takže požívala této pocty. Pak jsme samozřejmě byli hosty ještě v jejím bytě a poté nás vyprovodila na nádraží. Tehdy jsme se domluvily, protože jsme tušily, co se asi u nás bude dít, že když napíšu, že mě bolí hlava, tak je konec. Tak se taky stalo, ale byly jsme celou dobu v kontaktu různými cestičkami skrze korespondenci.“ Bohužel deset let nato Ellisson Tennantová zemřela a už se spolu nesetkaly.

Roku 1948 se manželům Wiedermannovým narodil syn Jiří. „V roce 1948 se mi ještě podařilo zorganizovat lesní školu, slezskou, konala se na Komorní Lhotce, v červnu a v červenci, figurovala jsem pod vinětou Státního kurzu pro výchovu vedoucích prázdninových osad. Tenkrát byly mému synovi čtyři měsíce. Měla jsem ho tam s sebou, v pauzách jsem ho nakojila a vychovávala jsem ho spartánsky.“ Roku 1968 se také zúčastnil skautského tábora v Anglii a zdálo se, že už se nevrátí. Byl již zaměstnán ve firmě General Motors a měl se, hlavně po finanční stránce, velmi dobře. Ale právě přes Ellison Tennantovou se pamětnici podařilo syna přimět k tomu, aby se v poslední den, kdy mu mělo vypršet vízum, vrátil domů.

Bratislava

V roce 1953 se opět Wiedermannovi rozhodovali, zda jít do Prahy, kde mohl manžel mít angažmá v Národním divadle. Nakonec se však ukázalo, že z kádrových důvodů by to tam bylo ošemetné. Nakonec se tedy rozhodli, na popud dirigenta Chalaby, odstěhovat do Bratislavy, kde získal angažmá jako sólista ve Slovenské národní opeře. Byl také hlasovým poradcem a sólistou více než stočlenného Smíšeného sboru bratislavských učitelů. Miluše Wiedermannová ve zmíněném sboru také působila. Jak sama říká, věnovala tomuto sboru veškeré své hudební znalosti a schopnosti. V Bratislavě žili čtyřicet let.

„Začátky byly dost krušné, protože jsem se dozvěděla, že v kádrovém dotazníku byly uvedeny moje skautské postoje, mimoto, byli jsme Češi, a přece jenom, sem tam ta otázka vystupovala nad nějaké to přátelství. Ale nemohu si stěžovat. Nejplodnějších čtyřicet let našeho života jsme opravdu zažili na Slovensku. Přitom jsem měla rodiče ještě v Brně a bratra Doška v Praze, takže jsem byla stále informovaná o všem, co se děje na poli skautském, a jezdila jsem velmi často do Brna, protože po smrti mamičky, která zemřela roku 1980, byl zde otec, čtyřiadevadesátiletý, který potřeboval, aby se o něho někdo staral. Byl to můj nejmladší bratr Igor, který je o jedenadvacet let mladší než já, který se ujal otce a dochoval ho do smrti. Tím jsem byla trošku uklidněná a mohla jsem se účastnit i tajného skautování v Bratislavě. Dokonce i v činohře Slovenského národního divadla objevila jsem skauta Luda Ozábala, a když jsme se potkali, zdálky jsme na sebe vykřikovali B. P., což zaslechl jeden nepravý člověk a ptal se mě: ‚Co že je to B. P.?‘ A my jsme mu řekli, že to je zkratka Britské petrolejové společnosti. Takže, proplouvala jsem všelijakými nástrahami.“  

„V roce 1980 zemřela moje matka, byla pochovaná v Brně za velké účasti skautů a za znění skautské večerky. Od tehdejšího bratra náčelního, doktora Rudolfa Plajnera, jsme dostali kondolenci: ‚Milý bratře Foite, milí přátelé, poslali jste mi smutnou zprávu o úmrtí vaší maminky a mé vzácné junácké sestry. Vím jako málokdo jiný, kolik práce vykonala na poli mimoškolní výchovy dětí a mládeže a zač jí vděčíme. Nikdo z nás, kdo jsme ji znali a s ní pracovali, na ni nezapomeneme. Otci bude chybět manželka a vám všem maminka a strážkyně nejmladších ratolestí rodu. Neste statečně svůj úděl a buďte jí vděční za dar života. Tisknu vám ruce a prosím, abyste přijali projev mé účasti nad jejím odchodem. V pokoře váš Rudolf Plajner.‘ Toto slovo pokora je nám všem velmi potřebné a bohužel někdy vzdálené.“

Příchod do Prahy

Po roce 1992 se po rozpadu federace museli manželé Wiedermannovi i s rodinnou jejich syna Jiřího odstěhovat z Bratislavy do Prahy. „Můj příchod do Prahy byl velmi vyčerpávající, protože po čtyřiceti letech plodného života na Slovensku ocitla jsem se v Praze, byť Češka a byť tu ještě naštěstí žil můj bratr Došek, ale už jenom pár let. Já jsem měla na starost rodinu mého syna se dvěma dětmi, Tomáškem a Jakubem.“ Tomáš nastupoval v Praze na střední školu a Jakub na vysokou. Díky svému dědečkovi Jiřímu neměli problém s češtinou, protože na ně v Bratislavě mluvil zásadně česky.

Miluše Wiedermannová se s manželem v Praze začlenili do družiny Mavadany, pamětnice bohužel velmi brzy onemocněla lymskou boreliózou, což ji omezilo fyzicky a výrazně zhoršilo její zrak. Jiří Wiedermann zemřel roku 2005. Miluše Wiedermannová dodnes žije v Praze.

„Je mi velkým zadostiučiněním, že spočinu blízko bratra náčelníka A. B. Svojsíka, protože na Vyšehradě je pochován můj strýc, profesor Bedřich Antonín Wiedermann, varhaník a skladatel duchovní hudby, a ještě je povznášející, že po pravé ruce budu mít sestru Vlastu Koseovou. Tak tam budeme tři bytosti. Zatím existuje oddíl strážců Svojsíkova hrobu, takže dá-li Manitou, tak se ti strážci taky někdy zastaví u bývalé slezské zemské náčelní.“