Miluše Wiedermannová

„Pamatuju si jak dnes, že v okresní nemocenské pojišťovně byla také nemocnice, a když byl nálet, tak se tam nahnali všichni pacienti a všici zaměstnanci a měli jsme rozkaz zpívat. Tak jsme zpívali, já soprán a František Ressler, který byl později sólista opery brněnského divadla, zpíval bas, a tak jsme jako sloužili lidu.“

„Když jsem přišla na poslední zkoušku k profesoru Soběskému, on mi říká: ‚Slečno Foitová, nebudete zpívat Věrné milování, protože pan tenorista onemocněl, ale budete zpívat O sanctissima od Antonína Dvořáka a baryton bude zpívat pan Jiří Wiedermann.‘ Já jsem se ještě tak naivně zeptala: ‚Je to nějaký příbuzný toho varhaníka Wiedermanna?‘, protože on byl také dlouhou dobu varhaník u Petra a Pavla na Petrově v Brně, proto jsem věděla, že existuje, a on povídá: ‚Ano, ano, to je jeho strýc!‘ No i stalo se, že se otevřely dveře a vešel krásný mládenec, černovlasý, a představil se jako Wiedermann. Tak jsme spolu zpívali, ne věrné milování, ale O sanctissima, které mám stále tady na klavíru. Samozřejmě, že otec si šel poslechnout dceru, jak zpívá, a když bylo po té svatbě, tak jsme se sešli. Jiří byl strašně ještě z takové té staré školy, a tak mému otci řekl: ‚Pane doktore, byl byste tak laskav a dovolil byste slečně dceři, že bychom trošku se prošli na Kolišti v Brně?‘ No, otec dovolil, a tak tím to začalo a skončilo to svatbou.“

„Doktor Beneš přijal naše pozvání, které mělo být tříhodinové, ale protáhlo se na celé odpoledne. Vítaly jsme ho průvodem v překrásném stromořadí a v jinošovském zámečku byl krásný hudební salon, otevřený pavilonek, tam jsme účinkovaly se sborem skautek a světlušek, asi padesátičlenným, který jsem nacvičila a dirigovala. Panu prezidentovi se to velmi líbilo, prohlédl si také táborové stavby, zdržel se dlouho u oznamovatele, viděl výstavku rukodělných prací a i jeho manželka, paní Hana, byla velmi rozradostněna a děkovala nám, že může být zase v přírodě. Pamatuji si jak dnes: Vítala ji světluška s obrovskou kyticí svízele syřišťového, to je překrásná žlutá kytička, nádherně voní a má také hodně pylu. Paní Hana k ní přivoněla a měla žlutej nos, což teda potom konstatovala, ale udělaly jsme z toho překrásnou legraci, protože ta světluška, která kytici předávala, byla konsternována tím, že paní Hana když puget přijala, řekla: ‚Kručinka, tu mám velmi ráda!‘ A ta moje světluška, protože jsem je učila taky botaniku, řekla: ‚Ale Perunka Milu nám říkala, že to je svízel syřišťový.‘ Tak to bylo takové extempore z této návštěvy pana prezidenta Beneše.“