„Horší to bylo ve škole, protože jsem teda začal chodit do německé a tím pádem jsem také vstoupil do Hitlerovy mládeže – Hitlerjugend. Začal jsem nosit krátké černé kalhoty, hnědou košili a dýku za pasem. A tak se stávalo, že když jsem chodil s Hitlerjugend v těch jejich provokativních pochodech po Hradci, aby zdůraznili, že tady jsme, tak na mě koukali čeští kamarádi, kteří mě posléze mlátili, když mě viděli bez ochrany Hitlerjugend. A to zase nic nezměnilo na tom, že když mě viděli členové Hitlerjugend, jak se bavím s českými chlapci, tak mě zase mlátili tito. Takže já byl takový otloukánek a v té době jsem si neuvědomoval proč. To člověk nemá vůbec ponětí o nějakých souvislostech nebo kontextu.“
„Tam bylo mnoho takových komických situací, tak například Vlado Príkazský, který byl celou dobu (okupace v srpnu 1968) v hlavní budově Československého rozhlasu a právě v ústředně, tak mi volal: ‚Hele, Kájo, a nepotřebujete něco? Melete?‘ To se tak jako říkalo – že vysíláte – melete. A já mu říkám: ‚Jasně, meleme‘, a spíš jako z legrace mu povídám: ‚Jen kdybys šel okolo, tak bych potřeboval pytel žitné mouky, tak nám ji pošli.‘ A teďka asi za patnáct minut přišla Kamila Moučková, protože on si to vysvětlil tak, že asi potřebujeme nějakou hlasatelku.“
„Ano, byly extrémy. To byla jedna z nejoblíbenějších hereček toho normalizačního procesu, tzv. Rudá Twiggy neboli paní Amortová. Tak samozřejmě i já jsem s ní tedy měl konflikt, a to tak, že dvakrát. První byl, když jsme se pohádali o pojetí třetí sudičky v nějaké pohádce. A ona mi řekla: ‚Tak, Karle, já už si nepřeju, abys mě obsazoval.‘ Což bylo vlastně fantastické, protože v této době temna jsme museli vyplňovat dotazníky, s kolika herci ze seznamu povinně obsazovaných herců jsme spolupracovali. A já tam tu Amortovou neměl. A to jsem vždycky říkal: ‚Pardon, ale soudružka Amortová si nepřeje, abych ji obsazoval.‘ Takže to byla jedna výhoda.“
Karel Weinlich se narodil 6. dubna roku 1930 v Jihlavě. Matka se o něj nemohla postarat, takže vyrůstal u svého dědečka. Po jeho smrti žil krátce u matky, která se mezitím provdala za říšského Němce. Byl donucen navštěvovat německou základní školu a Hitlerjugend. Německy skoro nerozuměl, s matkou ani s jejím mužem se nesblížil, nacistickou výchovu spíše bojkotoval, takže byl umístěn do nápravného tábora na hranicích s Polskem. Odtud na konci druhé světové války utekl a vrátil se k matce. Oba měli být odsunuti, matčiným přátelům se ale podařilo docílit vyjmutí ze seznamů, a směli tedy zůstat v Československu. Když si však matka našla přítele, Karel Weinlich odešel a protloukal se sám. Uvažoval o emigraci, několikrát se dokonce vypravil k hranici, ale vždy se vrátil. Nakonec sehnal práci vrátného v továrně Sfinx a díky starostlivosti dělníků, kteří se ho ujali, se vydal studovat. Byl přijat na hereckou konzervatoř, nakonec ale vystudoval na AMU rozhlasovou režii. Již během studií začal spolupracovat s Československým rozhlasem jako asistent režie a po ukončení studií nastoupil jako režisér v Hlavní redakci pro děti a mládež. V Československém a posléze Českém rozhlase působil až do důchodu v roce 1996. Karel Weinlich zemřel 6. května roku 2020
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
