„Mám dobrou zkušenost s jedním, s nějakým Zdeňkem. Ten přišel do dílny a říká: ‚Něco bych od vás potřeboval.‘ Já povídám: ‚Co byste potřeboval od vězně?‘ Vytáhl z kapsy nůž a říká: ‚Koukněte, já mám takový nůž a on mi trošku zrezivěl a já bych to potřeboval vyčistit. Máte tady něco, čím by se to dalo vyčistit?‘ A já povídám: ‚Smirkovým papírem.‘ On: ‚A nedalo by se to vybrousit na brusce? On moc ostrý není.‘ A já povídám: ‚Ne abyste s tím někoho podřezal.‘ A on se smál a říká: ‚To se nemusíte bát. Můžu se vás na něco zeptat?‘ A já povídám: ‚No, můžete.‘ ‚Za co jste tady?‘ Já povídám: ‚No, za nic.‘ ‚Jak tomu mám rozumět? Něco jste musel udělat,‘ říkal. ‚Právě že jsem neudělal, a proto jsem tady.‘ ‚A co jste měl udělat?‘ Povídám: ‚Měl jsem se stát vojákem.‘ A on říká: ‚Kvůli tomu jste se nechal zavřít? To jsem měl udělat taky. Se mnou se rozešla snoubenka, když jsem řekl, že se dám k bachařům, dozorcům, a teď mě to mrzí. Víte, já bych od vás něco potřeboval. Kdybyste mi ten nůž nabrousil a já si pro něj přijdu. Nechte mi ho tady takhle.‘ A já mu povídám: ‚Ale my ve dvě hodiny končíme, ve dvě hodiny je konec šichty.‘ Říká: ‚Tak mi ho tady nechte nahoře a já si ho tam vezmu.‘ Ale přišel asi za půl hodiny a: ‚Můžu si ho vzít?‘ říká. Já jsem myslel, že ho tam nechal a že tam pošle potom dozorce, který bude filcovat, jak se říká, a že ho tam najde a že budu mít problém. Sucharda se jmenoval.“
„V tom vozíku byl přikrytý pytlema, tam byla naházená ta uranová ruda a ten vozík podjel pod tím domečkem, pod boudou, co byla na trati, takže on tam do toho vozíku přímo viděl. On se v tom asi musel mlít, protože se to tam hýbalo, tak okamžitě vydal signál – a zastavit. On z toho vozíku vylít a utíkal. On po něm ale nestřílel.“ – „A to už bylo venku?“ – „Ano, to už bylo za táborem, na odpadové skládce, kde byla hlušina. A tak oni hned vylítli a říkali: ‚Ten daleko utéct nemůže.‘ Nakonec stál na nádraží a čekal, až přijede vlak.“
„Důlní tam přišel a přinesl mi věnec korunek, abych mu je nabrousil. A ptal se: ‚Za co jste tady? Co jste udělal?‘ Povídám mu: ‚Já jsem tady, protože jsem nic neudělal.‘ ‚A co jste měl udělat?‘ Povídám: ‚Nechtěl jsem se učit...‘ a on: ‚Vy jste svědek Jehovův? A máte aspoň Bibli?‘ Říkám: ‚Nemám.‘ A on: ‚Tak já vám něco přinesu.‘“ – „A to byl civil?“ – „Ano, to byl civil. ‚Já vám teda něco přinesu.‘ A tak mi přinesl, nebyla to Bible, ale byl to Nový zákon ve slovenštině. Povídá: ‚Neberte si to na cimru, oni by vám to sebrali při filcunku. To obrátí cimru vzhůru nohama, nenechají tam ani špendlík, který tam nemá být.‘ Tak jsem si udělal takovou schovávačku pod svěrák, kde jsem přibil prkýnko a na to prkýnko jsem to strčil. Protože když se tlouklo do stolu, aby to nemohlo vypadnout. Když oni otevřeli a koukali, tak tam nic nenašli a nic tam nebylo, protože tam bylo jen nářadí a to viděli v té bedýnce. A potom, když jsem šel na amnestii domů, tak tam zůstali ještě bratři, kteří už byli podruhé, na které se to nevztahovalo, protože kdo měl víc jak rok, tak ten to nedostal.“
„Doktor Svoboda, vězeň, říká: ‚Hele, já být tebou, tak se budu vymlouvat na to, že máš následky po obrně. Na vojnu sice půjdeš, ale že chceš nějaký odklad, jestli se to zlepší.‘ A já mu odpověděl, že takové věci říkat nebudu a že vojnu konat nebudu. A on mi na to říká: ‚Ale to je tvůj konec, to jsi odepsaný. Proč myslíš, že tě poslali na sedmé patro? Protože tam je vysoká radioaktivita. Tam jsou jen doživotní, vrazi a ty, kteří se jim protivějí a neposlouchají je. A to jsi ty. Vědí, že s tebou nemohou nic udělat, tak tě chtějí připravit o život.‘ A tam se kolikrát stalo, že tam byla nevybuchlá patrona. A přišel tam štajgr a říká: ‚Tady to nenabili, tak to provrtejte, jestli je to dostatečně dlouhé,‘ a ono to bouchalo a rozsekalo ho to.“
„Já jsem viděl druhou světovou válku. Třeba u nás ve vesnici byla veliká stodola, která byla také církevní. Tam jelo asi 250 ruských zajatců, které přivedli 13. února 1945. Dvacet jedna pod nulou, někteří už měli jen omotané nohy pytlem, jeden měl jen kabát na sobě a nic jiného. Zmrzlí jako rampouchy, hladoví jako vlci – a celou noc šli. A tak jsme jim tam nosili chleba a někdo měl ještě ovoce, a to jsme jim tam házeli přes plot. Němečtí vojáci, co je hlídali, tak na nás hrozili a říkali: ‚Jděte odtud pryč, nebo budeme střílet.‘ A oni, jak sbírali to jídlo, tak je přitom mlátili pažbami, kopali je a řvali na ně. A já jsem přišel domů a brečel jsem. Bylo mi dvanáct roků a maminka mi říká: ‚Co se ti stalo?‘ Tak jsem jí to vyprávěl a ona mi říkala: ‚Hochu, nesmíš tam chodit, válka, to je hrozná věc.‘“
Nic horšího než zabít mě nemůžou. A ostatní se dá vydržet
Vladimír Wais se narodil 28. září 1933 v Mileticích do rodiny zemědělce. Otec měl celkem sedm dětí a Vladimíra od útlého věku vychovával v duchu katolické víry. První zkušenost s náboženskou skupinou svědkové Jehovovi získal pamětník okolo osmnácti let, kdy ho navštívil jeden z členů a Vladimír Wais se po rozhovoru s ním rozhodl pro připojení k této organizaci. Kvůli svému novému náboženskému přesvědčení se v roce 1953 rozhodl nenastoupit na povinnou vojenskou službu. Kvůli tomu ho v lednu 1954 odsoudili k 30 měsícům vězení. Svůj trest si odpykával v uranovém táboře Ležnice na Hornoslavkovsku. Ve vězení ho několikrát přesvědčovali, aby se vzdal své víry, ale nikdy k tomu nedošlo. V květnu roku 1955 se dostal na svobodu díky amnestii prezidenta republiky. Později měl opět narukovat na vojnu, ale lékaři zjistili, že má vážné zdravotní následky po prodělané obrně z dětství. Získal průkaz o osvobození od vojenské povinnosti. Po svém propuštění z vězení nastoupil jako brusič do firmy Somet v Teplicích a později pracoval jako údržbář v pekárnách v Ústí nad Labem. Po roce 2000 se dočkal soudní i finanční rehabilitace. Pamětník žil celý život v Ústí nad Labem a pravidelně se účastnil náboženských setkání. Zemřel v prosinci roku 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!