Oldřich Vytvar

„Je teda pravda, že už v takovym čtyřiačtyřicátým roce byl nedostatek uhlí, a to jsme nechodili pravidelně do školy, to se chodilo jenom pro úkoly. A třeba jsme byli deset dní, řeklo se, kdy se to bude dávat. Tam jsme dostali, co máme všechno splnit, sešity, všechno a šli jsme domů. No tak, kdo to udělal doma za den nebo za dva, tak měl potom, já nevim, skoro deset dní volno. Zase se s tim šlo do školy, já nevim, jak to ti kantoři opravovali, ale víte co, udělal tam parafu jenom.“

„No tak, krejčí musí svůj pracovní čas vysedět tím, že sedí a šije. Ohnutej nad tím. Dříve se většinou to dělalo v ruce, to byl šicí stroj akorát na sešití nějakejch to a jinak se to všechno dělalo v ruce. To víte, že stál mistr nad tím a ‚Máš to křivý!‘. A já nevim, co všechno. Bohužel došlo to tak daleko, ne bohudík. Vemte si jinou věc. Táta vždycky říkal: ‚To jsem zvědavej, jestli se uživíš tím řemeslem. Jestli vůbec budeš mít zákazníky. Takhle jak to, tfuj, to řemeslo děláš, vždyť to úplně děláš… vy to teda přivedete někam, tohle není krejčovina.‘ Já vám něco povim, sešly se léta s letama, otec teda zemřel, byl potom vedoucí tady ve družstvu Vkus, že jo, zemřel. A já jsem vlastně nastoupil místo něj!“