„Bylo to něco vlastně totožného, jak je popsáno v Pelíškách. Všichni byli soustředěni u rádia, které prskalo, křapčelo. A tehdejší Český rozhlas vysílal ty poslední zprávy a já si velmi dobře pamatuji, že jsem to vnímal zpočátku jako nějakou legraci, když mluvili o tom, že přijíždějí vojáci. A pak jsem se nějakým způsobem dostal ven, i když nám to rodiče zakázali. Ale udržte doma čerstvě desetiletého kluka, pro kterého přijdou kamarádi: ,Pojď se podívat, pojedou tanky.‘ A opravdu, po cestě z Hutiska do Rožnova, vlastně po boční okresní cestě se najednou za strašného rachotu přivalily tanky, transportéry, džípy, a tak to jsme už jako malé děti chápali, že to už žádná legrace není.“
„Odrazilo se to posléze i na nás. Sestra, vynikající tanečnice, hodnocená velmi vysoko svým vyučujícím, neměla šanci se dostat na konzervatoř, přišlo jenom krátké sdělení: ,Pro velký počet účastníků...‘ A tak dál. Otec psal, domáhal se, všechno marné. Já si vzpomínám na velmi traumatizující vstup mé osoby na gymnázium, kdy si mě osobně pozvala vážená paní ředitelka, samozřejmě, ředitelé tehdy byli pouze aktivní členové strany. A ta mi sdělila, že mohu považovat za velké štěstí, a to si pamatuji doslova a do písmene, nikdy mi to z paměti nevymizí: ,S morálně politickým profilem vašich rodičů je toto vrchol, čeho jste mohl dosáhnout.‘“
„Předtím, je to nějaké prokletí židovského rodu, sousedé, i když tam velice rádi chodili nakupovat, protože ceny byly příznivé, pradědeček Otto byl schopný, ochotný, vstřícný, jak babička psala v těch pamětech, nikdy ho neslyšela křičet, nebo nedej bože, že by vztáhl ruku na svoje děti, to už vůbec ne. Ale přesto se jim, postupem času, když se nacismus dostával na výsluní, tak [Otto] dostával čím dál tím víc a víc opovržení – právě bohužel od těch sousedů, kteří tak rádi chodili za příznivé ceny nakupovat. Babička sama zažila několikrát i fyzický útok, který, jednou, když se vracela z jejích oblíbených tanečních, málem nepřežila, protože ji nějaký agresivní, brutální výrostek prudce udeřil, až upadla a roztříštila si lebeční kost. V bezvědomí se dopotácela domů, kde ji dlouho léčili ve vysokých horečkách, a vůbec nechápala, proč se to děje, proč na ni křičel: ,Ty smradlavá Židovko!‘“
Vladimír Vysocký se narodil 9. srpna 1958 v Šumperku. Část svého života zasvětil pátráním po osudech a kořenech své židovské části rodiny z matčiny strany. Tato rodina – Neumannovi – vlastnila v Písku v jižních Čechách velký dům s mnoha pozemky a prosperující firmou. Kvůli antisemitským postojům došlo k tomu, že během třicátých let o všechen majetek přišli. Holokaust, který následoval po vypuknutí druhé světové války, připravil pamětníkovu babičku Ludmilu Neumann Vysockou o všechny blízké příbuzné. Nacisté je odvezli jedním z pražských transportů neznámo kam. Ludmila Vysocká pro svoje vnuky sepsala paměti, ve kterých vzpomíná a reflektuje všechna zásadní příkoří, kterými musela její rodina projít. Otec Vladimíra Vysockého Zbyněk působil během války jako partyzánská spojka. Tehdy se několikrát ocitl v ohrožení života. V roce 1944 gestapo zatklo jeho otce – také odbojáře a Vladimírova dědečka – Miloše Vysockého, který vyvázl životem jen díky tomu, že se přiblížila osvobozenecká fronta. Vladimír Vysocký prožíval malebné dětství v beskydských horách, ale jen do svých deseti let. Jeho otec patřil k reformním komunistům pražského jara – srpnová invaze roku 1968 pro něj byla zradou, kvůli které se chtěl i s rodinou uchýlit do exilu. K tomu však, skrze matčin odpor, nedošlo. Po normalizačních prověrkách byli oba rodiče vyloučeni z KSČ a v roce 1971 došlo k zatčení Zbyňka Vysockého, kterého režim odsoudil za pobuřování k jednoletému trestu v Plzni na Borech. Po svém propuštění otec zatrpkl a zapojil se do samizdatových aktivit. Jeho syn Vladimír měl špatný kádrový profil, což se negativně odráželo na jeho studiu i zaměstnání. Koncem 80. let chtěl Vladimír i s rodinou odejít do zahraničí, ale došlo ke stejnému scénáři jako kdysi u jeho rodičů – manželka cestu odmítla. Vladimír Vysocký v roce 1985 nastoupil k ostravským požárníkům, s kterými pak spojil podstatnou část své úspěšné pracovní kariéry, kdy se mimo jiné významně zasloužil o rozvoj požárního sportu (TFA). V listopadu 1989 se zúčastnil pražských masových demonstrací, jež vedly k pádu komunismu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
