Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Vladimír Vysocký (* 1958)

• narodil se 9. srpna 1958 v Šumperku

• rodina z matčiny strany – Neumannovi – prošla holokaustem

• dědeček i otec Vysočtí byli zapojeni v partyzánském odboji

• oba rodiče byli při prověrkách vyloučeni z KSČ

• otec v roce 1971 odsouzen za pobuřování

• neúspěšný pokus o emigraci

• účastník sametové revoluce v Praze

„V posledním dnu roku jedenačtyřicátého můj bratr skonal. O druhé hodině ranní. A ve čtyři hodiny, když matka v pláči probděla u lože mrtvého syna – přišlo pro něho gestapo. Snad objevili nějaký závadný obrázek, snad jej někdo udal – smrt přišla včas – měl štěstí,“ vzpomíná Ludmila Vysocká (1905–1970) ve svých pamětech a její vnuk Vladimír Vysocký k tomu dodává: „Babička jako jediná z té rodiny přežila.“

Od Mojžíše k Heydrichovi                                               

Při čtení strojopisného deníku, který je zároveň stručnou, avšak mimořádně silnou kronikou rodiny Neumannových, se pravidelně, s každou stránkou, dostavuje tísnivý pocit bezútěšnosti. Židé, kteří jsou pronásledováni již od dob, kdy Mojžíš udeřil holí do skály, v deníku prožívají utrpení vinoucí se od poloviny devatenáctého století až pecím nacistických koncentračních táborů.

Ludmila Vysocká (rozená Neumann) přišla na svět v roce 1905 jako jedna z mnoha dětí Oty Neumanna – jihočeského Žida z Písku, který se zde úspěšně živil jako obchodník. Ota po svém otci převzal krupařství, a protože měl obchodního ducha, rozšířil svoje podnikání ještě o řeznictví a pekárnu.

„Měli tehdy v Písku na hlavní ulici několikapatrový dům s velikým pozemkem. Dnes by šlo o majetek v řádu desítek milionů korun. Celá rodina měla silné, prosperující zázemí, o které pak již během třicátých let přišla – po válce k žádnému navrácení majetku nedošlo, druhou fázi této loupeže zabezpečili komunisté,“ upřesňuje Vladimír Vysocký, který se za osudem svých předků vypravil do archivů, aby se pokusil najít zbývající střípky mozaiky.

Kdy bude zahnána tma?

Jeho předkové na sklonku fin de siècle čelili hilsneriádě – v roce 1899 došlo k vraždě devatenáctileté křesťanky Anežky Hrůzové. Obvinění založené na nepřímých svědectvích padlo na Žida Leopolda Hilsnera. Veřejnost tehdy svůj hněv obrátila právě proti dětem Izraele – lidé měli za to, že šlo o rituální vraždu v době, kdy židé slaví jeden ze svých klíčových svátků, Pesach. „Tak náhle to udeřilo! Na samém konci devatenáctého století. Století páry! Století rozsvícených žárovek! Kdy se konečně rozsvítí i v lidských hlavách? Kdy bude zahnána ostrým světlem tisíciletá tma?“ ptá se Ludmila Vysocká ve svém deníku. Otázka zůstane viset ve vzduchu – bez odpovědi.

Devítileté dítě sotva rozumí sarajevskému atentátu, kvůli kterému musí statisíce mužů narukovat do prvoválečných zákopů. Zato velmi jasně vnímá skrytou i otevřenou nenávist z řad křesťanů, mezi nimiž kolují hrůzné historky o tom, jak židé přidávají do svátečních pokrmů lidskou krev. Spolužačky si s Ludmilou chtěly hrát jen na dámy a jejich služebnou – a kdo bude milostpaním čistit botky a nosit čaj, bylo vždy předem jasné.

Jednou se šla Ludmila projít do města a zastavila se u jednoho krámku s hračkami: „Z malé výlohy se na mne usmívaly krásné, veliké panny. Některá ležela v postýlce, jiná v maličkém pokojíčku, ta spala, druhá rozvírala ručky. A já se zasnila – ani rozsvícení blikavých pouličních lamp neprobudilo mou bdělost. Až náhle k mému sluchu dolehlo: ,Jdeš odtud, ty Židovko!‘

Prchnout rychle. Ještě jsem se trochu otočila, krůček – leč rána pěstí do zad plnou silou výrostkem dobře čtrnáctiletým a já padala do temnot. Velká bolest mne rychle vzpamatovala…“

Ten kluk ji tehdy málem zabil. Hrozilo, že o oko přijde, měla ošklivě proraženou lebeční kost: „A stále jsem uvažovala, proč mne tak nenávidí, vždyť nikomu nic, ale opravdu nic nedělám.“

Ohava s ulízanou patkou

Léta plynula. Dívka si dávno zvykla na úsměšky spolužáků, na kradmé zlé pohledy, kterými gardedámy v tanečních častovaly její šaty, chudě přešité z matčiny spodničky. Potom se vdala. Miloš Vysocký byl slušný mladý muž a lesák k tomu. Kvůli jeho práci se mladá rodina hodně stěhovala. Tehdy, v polovině dvacátých let, nikdo netušil, že svatba s křesťanem zachrání židovce život.

Poté, co Ludmilin tatínek v necelých padesáti letech, za ne zcela vyjasněných okolností zemřel, zůstala Paulina Neumann, její matka, na živobytí sama. Na dům byl kvůli daním uvalen těžký dluh a navíc přišlo udání, že Paulina špatně hospodaří. „V archivech jsem došel k poznání, že to iniciovala nějaká bohatá místní rodina. Babička, která byla vdovou, neměla zastání manžela a ti lidé ji z domu v podstatě vyštvali. To bylo v polovině třicátých let a v Praze pak svůj nešťastný život i dožili – v roce 1942 je naložili do židovského transportu,“ doplňuje Vladimír Vysocký.

A válka se nesmlouvavě blížila. V Německu se k moci drali nacisté: „Radiopřijímače se otřásaly řevem ohavy s ulízanou patkou, fouskem a zlýma, nenávistnýma očima,“ oznamuje Ludmila Vysocká ve svých pamětech. Tehdy již s manželem Milošem žili ve východních Čechách. Vlády nad protektorátem se brzy ujal jeden z hlavních architektů holokaustu – Reinhard Heydrich: „A přišel den, kdy tento hnusný, odporný netvor dostal, co mu patřilo. Běsnění bylo strašlivé. Zničeny Lidice, Ležáky. Zánik té malé obce jsem téměř viděla z okna našeho bytu. Obec sama ležela za kopcem schovaná, ale vysoké sloupy kouře stoupaly hrozivě a strašidelně vzhůru.“

Dva dny nato přišel poslední dopis od matky. Když jej Ludmila četla, jela už Paulina Neumann s jedním ze synů vagónem pro dobytek neznámo kam.

Partyzánem v deseti

V roce 1944 již Vysočtí žili kdesi u Fulneku v Moravskoslezském kraji – na podzim se tu zformoval protinacistický odboj. „Můj děda Miloš, známý chachar a bojovník, neměl lepší nápad, než se přidat k partyzánům,“ uvádí lakonicky Vladimír Vysocký, jehož otec Zbyněk byl tehdy, sotva desetiletý, do činnosti také zapojen – jako partyzánská spojka. Rodina měla během těchto časů nevýslovné štěstí. Malému Zbyňkovi se kolikrát podařilo proklouznout německým hlídkám jen díky dětskému vzezření a bandasce na mléko. Jednoho dne ležel hoch s těžkou horečkou – místo něj šla matka. Ocitla se sama v noci a v neznámém lese. Nejprve to šlo hladce, ale během zpáteční cesty ji od podezřívavého pohledu muže v černé uniformě s lebkou zachránila pouhá rychlá náhoda – nejspíš tatáž, která vedla kroky osvobozeneckého vojska, jež snad na poslední chvíli zachránilo jejího muže Miloše Vysockého před kulkami popravčí čety. Na konci roku 1944 jej totiž, stejně jako mnoho dalších odbojářů, zatklo a uvěznilo gestapo.

„Můj táta byl tím vším do smrti poznamenaný. Dnes si absolutně neumím představit, že bych svoje syny poslal někam do noci na téměř jistou smrt,“ říká Vladimír Vysocký, který se narodil v srpnu roku 1958.

Přichází bouře

Vladimír vyrůstal v malebných kulisách valašského městečka Rožnov pod Radhoštěm. V létě les a v zimě sníh, tak se bavily zdejší děti. „Prožívali jsme tam nádherné ladovské zimy, kdy se musíte proházet sněhem, aby se vůbec dalo vyjít na ulici. Dětství jsem měl opravdu krásné – až do roku 1968, kdy mezi tátou a mámou nastal totální rozkol,“ vypravuje pamětník.

Oba jeho rodiče, Milada a Zbyněk Vysočtí, patřili k těm, kdo po válce s nadšením a nadějí na lepší svět vstoupili do komunistické strany. Během celospolečenského uvolnění šedesátých let navázal otec, promovaný filolog, několik přátelství intelektuálního rázu. Zbyněk Vysocký se spolu s pozdějším exulantem Otou Filipem, spisovatelkou Marií Podešvovou či akademickým malířem Jaroslavem Frydrychem scházeli v jednom rožnovském bytě, kde snili a spřádali plány pražského jara: „Otec často nebyl doma, oni se v rámci této intelektuální buňky snažili udržovat korespondenci se zahraničím, byli na vlně dubčekovského uvolnění. A na mojí mamince pak zbývalo všechno ostatní.“

Dne jednadvacátého srpna 1968 našel Vladimír v kuchyni několik postav shrbených nad radiopřijímačem: „Byl tam malíř pan Frydrych a moji rodiče. Takhle zničené, zdecimované jsem je ještě neviděl. Rádio prskalo a tehdejší rozhlas vysílal zprávy o okupaci. Já jsem to vnímal jako nějakou legraci, když se mluvilo o vojácích a že sem jedou, ale pak jsem se nějak, přes zákaz rodičů, dostal ven, kde jsem pochopil celou strašnou tíhu té situace.“ Den byl podmračený, nevlídný. Z Hutiska sem doléhalo dunění – střelba, kterou si Vladimír spletl s přicházející letní bouřkou.

Vyloučení ze strany a života

Pro mnoho přesvědčených komunistů byla sovětská okupace zradou – ranou do týla. Nejinak to cítili i Vysočtí. Nejprve svitla naděje. Otcův přítel Ota Filip se ozval ze západního Německa s tím, že za ním rodina může přijet: „Ale maminka do emigrace nechtěla. Nebyla dobrodruh, odmítla to a moje rodiče to zásadně rozdělilo.“

Druhou ranou pak byly normalizační prověrky, kde se komise straníků ptala, zda sovětskou invazi uznávají jako bratrskou pomoc a záchranu před kontrarevolucí. Miladu Vysockou z partaje „jen“ vyškrtli – šlo o mírnější formu trestu vyloučení – zato Zbyňka Vysockého z KSČ vyrazili jako exemplární případ. A v roce 1971 jej odsoudili k dvanácti měsícům odnětí svobody – za údajné pobuřování.

Zbyněk Vysocký to zprvu považoval za frašku. „Celé to je nesmysl, budu se hájit sám,“ oznámil doma rodině a jeho syn k tomu dodává: „Pak už jen vyšel v novinách výstřižek o tom, jak byla odhalena protistátní akce, během které na náměstí v Rožnově vystoupil jeden z nejhorších darebáků – můj otec – a jak skvěle s ním strana a vláda zatočila.“

Dopady

Kriminál, ale především těžké životní zklamání s pocitem křivdy vrazily mezi rodinu klín. Otec se po roce vrátil z věznice na Borech, ale z dřívějšího zapáleného, horujícího muže zbyl jen stín. Zbyněk Vysocký se pohroužil do vnitřního exilu. Ve vězení se „nepolepšil“ – doma se postupně začaly objevovat balíčky papírů pro samizdat. Svého syna k tomu nepřizval.

Komunistická perzekuce se netýkala jen určitých lidských osudů – mstivostí režimu trpěli i ti, kdo se provinili pouze tím, že byli pokrevně spřízněni. „S morálně politickým profilem vašich rodičů je toto absolutní vrchol, jakého jste mohl dosáhnout,“ řekla Vladimíru Vysockému ředitelka rožnovského gymnázia, kam v roce 1974 nastoupil. Studium mu tím znechutila. Kádrový problém pak měla i jeho o tři roky mladší sestra Věra, mimořádně nadaná tanečnice, která se hlásila na konzervatoř. Za normalizace bývalo běžnou praxí, že nepohodlný zájemce o studium sice prošel teoretickou i talentovou částí zkoušek, ale potom mu pošta doručila stručné oznámení: „Pro velký počet uchazečů vás nemůžeme přijmout.“

Vladimír Vysocký, stejně jako jeho otec, předčasně dospěl – kvůli tomu, co dělo v zemi a v menším měřítku i doma v rodině, se začal brzy zajímat o politiku a celospolečenské dění. Hledat a nacházet informace v normalizačním Československu nebylo snadné – ideologicky zatížené zprávy se k lidem dostávaly pouze oficiální cestou tisku Rudého práva anebo večerního vysílání Televizních novin. Naštěstí existovaly i jiné cesty – poslech ilegálních stanic rádia Svobodná Evropa či Hlasu Ameriky.

Otcovou stopou

Gymnázium mu k srdci nepřirostlo. Táž ředitelka, která kdysi oznámila, že středoškolské studium je maximum, čeho lze v jeho případě dosáhnout, se zasadila o propuštění profesora biologie. Drobný muž, známý svým klidem a vlídností, musel na hodinu odejít kvůli tomu, že někdo udal jeho návštěvy místního kostela.

Po úspěšně složené maturitě se život rozevřel – Vladimír Vysocký se nějakou dobu živil jako montážník a v roce 1985 nastoupil v Ostravě k hasičům. Ani to se neobešlo bez připomínky jeho kádrového škraloupu. Personalista před ním rozevřel stoh hustě popsaných složek: „Měl tam informace o tátovi, o mámě, o celé mojí rodině a všechno mi to přečetl s tím, že kdyby hasiči neměli takové personální vakuum, jako mají, vůbec by mne nepřijal.“

Později se na jedné veřejné schůzi Revolučního odborového hnutí (ROH) shromáždil celý podnik včetně personalisty a ředitele. Vrcholem programu mělo být navržení kandidatury na členství v KSČ pro tři mladé a perspektivní požárníky. Když mezi nimi zaslechl i svoje jméno, postavil se a jedním dechem nabídku odmítl: „Dozvěděla se to moje bývalá tchyně a proklela mne za to, protože jsem tím prohlášením poškodil celou rodinu. Ale do sametové revoluce zbývaly asi tři čtyři roky, takže jsem to nakonec ustál a zvládl bez propuštění.“

Vladimír Vysocký, stejně jako kdysi jeho otec, pomýšlel na odchod z normalizované, nesvobodné země. Scénář jako kdyby sepsal tentýž autor – všechno bylo domluveno, jen odjet. „Byla to obdoba situace, jakou před lety prožili moji rodiče. Dokladem toho byl zásadní rozpor mezi mnou a mojí, dnes již bývalou manželkou, která se v druhé polovině osmdesátých let vůči možnosti emigrace totálně zatvrdila,“ upřesňuje pamětník, který chtěl tehdy i s dětmi a svou maminkou odejít k vzdálené příbuzné do Kanady.

Velvet

Psal se listopad 1989 a v Praze propukla sametová revoluce. Pro Vladimíra Vysockého to začalo na Letné: „Viděl jsem, jak se tu k výjezdu chystají autobusy plné ožralých milicionářů. Díky Bohu, že tito primitivové nakonec nezasahovali, protože jsem přesvědčený o tom, že by teklo hodně krve. Mnoho jich tam bylo z Ostravy a my se za ně, jako tehdejší Ostraváci, s kamarádem strašně styděli.“

Bílé přilby, pozdvižené štíty a obušky v akci. Květiny v holých rukách demonstrantů – tak mnoho pamětníků vzpomíná na revoluční kvas, který se 17. listopadu 1989 odehrál v samém srdci Prahy, na Václavském náměstí. Vladimíra Vysockého udivilo, že někteří z hlídkujících policistů již museli vědět, že je zásah zbytečný a že se jen naplňuje rčení o umírající kopavé kobyle. „Ti, co měli hlídat ulice a nepouštět do nich lidi, najednou kolikrát řekli: ,Klidně běžte.‘ A někteří zase tvrdili: ,To už nemá smysl.‘ Jako by tím dávali najevo, že si dobře uvědomují, že dělají něco špatného,“ vzpomíná Vladimír Vysocký na pád komunismu.

Když se pak nasycen dojmy, nadšením a všeobecnou euforií vrátil do Ostravy, považovali jej za lháře. V místních sdělovacích prostředcích prý proběhlo jen několik povrchních zpráviček informujících o „drobných výtržnostech“, jež se tehdy v Praze odehrály. To, že komunismus skutečně padl, pochopili kolegové v momentě, kdy se jejich nadřízený, který vždy přísně trval na oslovení „soudruhu“, ostře proti tomuto oslovení vyhradil: „Pane Vysocký, prosím vás, soudruh ne, pan velitel budete říkat!“

Nejtvrdší přežije

Důležitou kapitolou v životě Vladimíra Vysockého je sport. Holdoval mu odmala, možná i k nelibosti svého otce, jenž spíše než k adrenalinu tíhl ke knihomolství. Vladimír Vysocký dělal gymnastiku a cyklistiku. Obojí na velmi slušné úrovni. Čeho si však ze sportovního odvětví cení nejvíc? Toho, že pomohl postavit na nohy hasičský sport – v době po sametové revoluci spoluzaložil Českou hasičskou sportovní federaci a jako trenér se mnoho let věnoval disciplíně TFA (Toughest Firefighter Alive – Nejtvrdší hasič přežívá), ve které dokonce získal titul mistra světa. Soutěž má tvrdá pravidla a metaforicky velmi přesně stvrzuje své jméno. Mezi disciplíny patří například přenášení těžkého závaží v podobě figuríny, která se nese na zádech sto metrů, přelézání čtyřmetrové bariéry, běh se zátěží do vysokých schodů a zpět, sprint s hadicemi, běh s dýchacím přístrojem, helmou a v kabátě do extrémně vysokého podlaží.

V době po sametové revoluci si Vladimír Vysocký doplnil vysokoškolské vzdělání – absolvoval na Univerzitě Palackého v Olomouci, na Ostravské univerzitě v Ostravě a na Báňské tamtéž. V době natáčení žil s manželkou a dětmi v Zábřehu, kde se mimo jiné věnoval trénování mládeže v atletice.