Vlastislava Vrbová

„Ona dělala v Německu, pracovala tam jako každý. Seznámila se s nějakým českým klukem. Já ho neznám, já jsem nevěděla. To byl kamarád Jarky, strejdy Jarky. Říkali jsme mu Jarku a jinak to byl teda Jarda. Dělal v Brně jako pekař a jeho kamarád taky. Potom byl teda odvelený do Německa, tam se zabouchnul do téhleté Rusky a ona přišla do jiného stavu. Když měla rodit, tak tu holku přivezl do Brna a prostě ji tam schovával po rodinách. Kde to šlo. Když už to potom nešlo, protože byla všude prostě, všude zřejmě už chodili, tak jí odvezl do Daňkovic. K nám. Ona sice u nás nespala, ona spala u tety. Zase to byla celá naše rodina.“

„Vlastně oni byli dva (strýcové – pozn. ed.), Gustav a Láďa. Měli najednou jít do Německa na práci. Gustav tam šel a Láďa tam nešel a prostě se ztratil. Ze začátku byl, u koho se dalo, všelijak přespával a pak už to velice nebezpečné (tak odešel k partyzánům – pozn. ed.). Já nevím, kolik kluků to bylo tehdy, v těchto letech, já nevím, jemu bylo asi jednadvacet, dvaadvacet roků. Možná, že ještě ani ne. On byl o tři, o čtyři roky starší jak já. Za mě. Tak samozřejmě se už báli být doma.“