Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastislava Vrbová (* 1926  †︎ 2018)

• narodila se 4. srpna 1926 v obci Daňkovice u Nového Města na Moravě v tehdejším Československu

• od 1. července 1943 do 5. května 1945 spolupracovala s partyzánským oddílem Jermak

• vařila jídlo, prala prádlo

• po válce absolvovala roční školu v Praze

• pracovala jako mzdová účetní

• zemřela v létě 2018

Hospodářství na Vysočině

Vlastislava Vrbová, za svobodna Švecová, se narodila 4. srpna 1926 v obci Daňkovice u Nového Města na Moravě, přesněji se jednalo o malou obec mezi Poličkou a Novým Městem na Moravě. V obci byl českobratrský kostel a většina obyvatel se věnovala hospodářství. Ani rodina Švecova nebyla výjimkou. K práci rodiče vedli Vlastislavu a později i dalších pět jejích sourozenců odmala.

V roce 1939 dokončila Vlastislava obecnou školu, ale dále jít nemohla: „Tenkrát to nebylo jako dnes, že jdete klidně do další školy, anebo když chcete, tak se můžete jít učit. Tatínek byl vyučený krejčí a pracoval v (továrně – pozn. ed.) Satas Hlinsko, která ještě před válkou vyráběla vojenské potřeby, ruksaky, brašny, rukavice a podobné věci. Když přišli Němci, tak to pokračovalo. Židovského majitele zatkli, ale jinak vše pokračovalo. A když jsem dokončila školu, tak jsem začala doma šít. Šila jsem ruksaky, kalhoty a šila jsem celou válku.“

Seznámení s partyzány

Vlastislava měla dva strýce, Ladislava a Gustava, kteří měli odejít do Německa na nucené práce. Ladislav však do nacistického Německa nešel a jednoduše se podle vzpomínek Vlastislavy ztratil: „Báli se, tak si udělali v lese bunkr. Udělali si vysokou jámu, vystlali ji jehličím, čím se dalo, udělali si pokrývku, aby to vypadalo neporušeně, a tam pobývali. Přihlásil se potom k partyzánům, vedoucím byl Černý. Skupina se jmenovala Jermak.“

Rodina Švecových tak získala v roce 1943 spojení na partyzány. První se s nimi kontaktoval tatínek a dědeček. Doma se topilo dřevem a mužská část rodiny chodila do lesa na pařezy. „Asi v deset hodin jsem jim nesla svačinu. Přišla jsem k nim do lesa a za chvíli přišel nějaký mužský. Nevěděla jsem, kdo to je. Začal se s nimi bavit, protože je znal. Pak jsem se dozvěděla, že to je partyzán. Samozřejmě mi okamžitě řekli, že musím být zticha, že nesmím nikomu nic říct. Najednou jsem byla s partyzány,“ vypráví pamětnice.

„Když se vojákům podařilo utéct ze zajetí a podařilo se jim dojít až do Česka, tak hledali spojení. Možná to bylo po celé republice, ale stalo se na hodně místech, že vojáci přišli pomalu nazí. Tak se na ně shánělo oblečení, boty a všechno možné.“

Partyzánská skupina se postupně rozrůstala a Vlastislava chodila za partyzány téměř každý den. Polovina oddílu byla ruského původu a jednalo se převážně o mladé muže: „Bylo jich poměrně dost. Dvacet nebo třicet. Střídalo se to, jednou jich bylo více, jednou méně. Všichni potřebovali ošacení a potřebovali jíst. Ze začátku se skrývali v lese, pak si dále udělali bunkry a chodili se k nám jenom najíst. Doma to bylo taky dost těžké.“

Pro rodinu Švecových byla příprava jídla pro partyzány existenčně obtížná. Přestože měli králíky, husy i prase a partyzánům se pekl dokonce borůvkový koláč, tatínek musel často docházet do mlýna, kde téměř automaticky dostával pytel mouky. V mlýně o tatínkově pomoci partyzánům věděli a také ho v činnosti podporovali. Vařilo se více jídla, než bylo obvyklé, a tatínek pak plné tašky nosil do lesů.

Z celé rodiny s partyzány bojoval pouze Ladislav, ostatní pomáhali ze zázemí. Na Vysočině pak neoperovali pouze partyzáni skupiny Jermak, vyskytovali se zde rovněž věhlasnější odbojáři z Rady tří nebo partyzáni z brigády Mistr Jan Hus.

Ladislav však byl četníky i gestapem neustále hledán a samozřejmě i v domě u Ševcových. „Takže u nás nebylo možné, aby někdo spal. My jsme se ale vždycky dozvěděli o něco dříve, že četníci přijdou, protože to museli hlásit u starosty a starostovi kluci – měli asi třináct nebo dvanáct roků – letěli k nám. Co bylo potřeba zlikvidovat, to se zlikvidovalo.“

Vladislava partyzánům nosila jídlo a čisté oblečení, včetně obleků a bot, přímo do lesů. Jednou jim přinesla i krátkou pušku, kterou se však oprávněně bála vzít do rukou. Později se totiž náhodně setkala s německými vojáky, pušku musela schovat pod brambory a předstírala, že trhá trávu králíkům. Pomoc partyzánům komplikovala skutečnost, že v Daňkovicích za válečného období sídlil Hitlerjugend.

Gestapo za celou válku zatklo z rodiny pouze strýce Antona. Byl chvíli zavřený, snad spíše preventivně: „Protože byl těžce nemocný, tak ho pustili a on došel domů pěšky. Lezl pomalu po čtyřech, protože měl revma v celém těle. Nemohl chodit, nemohl se ohnout, nemohl nic.“

Vlastislava vzpomíná, že do pomoci partyzánům byla pravděpodobně zapojená celá vesnice. Nikdo se však nikomu nesvěřoval, ačkoliv partyzánům pomáhali snad všichni. Obecně se vědělo a udržovalo ve veřejném tajemství, které rodiny byly do ilegální činnosti zapojeny.

Příchod fronty

V dubnu 1945 byl Dalečín osvobozen. Sestra pamětnice k tomu říká: „Přes území se vracela fronta. Potom i hořelo, zapálili stodolu. Tatínek nás všechny nahnal do sklepa. Nejmladší sestra byla ještě mimino. V té době jsme, myslím, jako jediní ze vsi měli rádio, takže občané k nám chodili pod okno poslouchat. Přišla zpráva, že je konec války, a tatínek hned vyvěsil prapor. Za chvíli nato přišla další zpráva, že německé vojsko potáhne přes vesnici. Takže se vlajka musela schovat, protože to bylo nebezpečné.“

Celá Vysočina byla zasypaná vojenskou technikou, protože Němci před Sověty doslova utíkali. Všude bylo plno zbraní a Němci dokonce ponechali svému osudu i polní kuchyň.

Po válce

Vlastislava odešla po válce do Prahy. „Dělala jsem roční školu, jak to tehdy bylo. Dělala jsem účetnictví a zůstala jsem v účetnictví po celý život. Pracovala jsem jako mzdová a jako účetní.

Provdala se do Přezletic u Prahy. Dříve bylo v domě pekařství, ale komunisté ho zavřeli. „Už jim všechno sebrali. Manželovi rodiče byli prakticky bez koruny, protože byli živnostníci. Peníze na knížkách měli zavřené, z toho se nemělo nic brát, a nedali jim ani korunu důchod. Jiným starým lidem, kteří nic neměli, dali na důchod asi 180 korun měsíčně, ale manželovi rodiče nedostali ani korunu.“

Po válce chtěla žít svůj vlastní život, ale když se Karel Serynek náhodně setkal s jejím otcem, rozhodlo se o jejím osvědčení účastníka odboje podle zákona č. 255/1946 Sb. „Hned se psal papír, kde bylo uvedeno, že jsem s nimi spolupracovala. Také jsem měla mít doklad od tří partyzánů, kteří mě znali a kteří o mně věděli,“ říká pamětnice.

Po celé komunistické období se o její pomoc partyzánům nikdo nezajímal, ale po roce 1989 přišel zájem ze strany úředníků i Českého svazu bojovníků za svobodu. Docházela tak i na různé pietní akce a setkávala se s vysokými politickými hodnostáři. V současnosti žije Vlastislava v Přezleticích u Prahy.