Jiří Vrba

„No a teď jsem chodil na výslechy každej den. Jeden ten vyslýchající byl slušnej a říká mi: ,Tak nám popovídej něco, o Pivíně…‘, tak pomaličku do mě žďuchal, ,a co Švédovi?‘ Tak já povídám: ,No bydlí tam.‘ Prostě tak nenápadně. A druhý den přišel jinej a: ,My to z tebe vytlučeme, nemysli si, všechno víme. Přiznej se.‘ A já zase: ,Já se nemám k čemu přiznat. Já nevim, co po mně chcete!‘ A takto otvírali ty karty a já pořád nic, nereagoval jsem. Vůbec jsem nespolupracoval. Tak si řekli, že mě nasadí do cely pro dva a že mně dají spoluvězně. Tak mi dali spoluvězně a já jsem velice brzy pochopil, že je to volavka. On: ,A co ty? Proč jsi tady?‘ - ,Já nevim.‘ - ,A nevykládej! To říká každej, že neví, ale ty to víš!‘ A já říkám: ,No nevím…‘ No a když asi za čtrnáct dní, nebo o trochu víc to bylo, zjistili, že vůbec nespolupracuju, tak jednou v noci, bylo to v deset hodin, mě vzali z cely a zase na šatnu, svléct a obléct… Na dvoře byla šestsettrojka, nasednout a jedem. Tak jsem přemýšlel: Kam? Odsud jedu pryč, někam. Kam? Na sever, tak to je Mírov. Když pojedem dolů, tak to je Leopoldov, ale my jsme jeli na západ. Bory, to je daleko, proč by mě vozili až tam. A když jsme jeli přes Prostějov, tak ten jeden mi říká: ,Kam chceš jet?‘ Tak jim říkám: ,Jestli můžu, tak radši domů za maminkou. Tak za Prostějovem jsme odbočili doleva, to jsem věděl cestu. Jeli jsme správnou cestou! Takže hrdlo jsem měl zúžený. A přijedeme k tomu Pivínu a před tou cedulí zastavil: ,Vystup!‘ Tak jsem vystoupil, motor běžel, světlo svítilo a já jdu. Takovou dušičku jsem měl! Tak nevím, jestli mě přejedou nebo zastřelí. To je to, co jsem říkal té sestře, kdy jsem měl strach, jenom tehdy, jinak nikdy jsem strach neměl, ale tehdy jsem měl strach, když jsem nevěděl, jestli dojdu.“

„V sousední vesnici měl jeden hostinský zazděný ve výklenku alkohol. Rusi na to přišli, vybourali to, alkohol vytáhli, ožrali se, sedli do tanků a jeli na Germána! Němci je očekávali, v příkopech. Leželi pěšáci, střelci s pancéřovýma pěstma, a jak ti Rusi jeli, tak je stříleli těma pancéřovýma pěstma a vyřadili tam padesát dva tanků! Já jak jsem tam pobíhal, já jsem si neuvědomoval nebezpečí, to zaprvé, protože jsem byl kluk. A za druhé, tatínek by mě neuhlídal. Tak jsem tam pobíhal v takovém údolíčku a tam vidím ten ruský tank, ohořelý, tak jsem šel blíž a viděl jsem ty ruský vojáky, postřílený jak zajíce. Tam mrtvej voják, tam mrtvej… A ten jeden voják, jak vylézal z té kopule toho tanku, tak ho střelili nad tou kopulí, ten tank hořel a on půl těla měl vevnitř, v té kopuli a půl těla vyvrácené ven a celé ohořelé. To je obrázek, kterej nikdo z paměti nevymaže. Protože vidím ten shořelej tank, vidím toho ruského vojáka a vidím ty ruské vojáky postřílené v těsné blízkosti toho tanku.“

„František Švéda byl jejich otec, starosta Sokola Pivín. A měl tři syny – Vaška, Zdeňka a Vraťu. Vraťa byl nejmladší z těch tří, ale všichni byli sokoli a mně byl pochopitelně nejbližší ten Vraťa, protože jsme byli zhruba stejně, ale znal jsem je všechny. A Vašek byl ženatej v Čechách někde u Pardubic, takže ten kontakt už s ním nebyl. Ale byli to sokoli a já jsem byl sokol, takže ta motivace – bratři sokoli – a bratr bratra nesmí zradit! A když jsem byl na té technice, v roce 1953, začínal školní rok, bydlel jsem v soukromí a přišla bytná, to jsem akorát v sedm hodin ráno měl snídani na stole, nějaký rohlík, čaj. ,Pane Vrba, máte tady návštěvu!‘ V sedm hodin, návštěvu… Přišli dva, vyhrnutý límce. ,Jmenujete se Vrba?‘ Ano. ,Narodil jste se?‘ Ano. ,Pocházíte?‘ Ano. ,Co budete dělat?‘ Já povídám: „No tak posnídám a půjdu na přednášky.‘ A on povídá: ,Posnídáte, ale na přednášky už nepůjdete. Pojedete s nama!‘" -- „Co jste si v tu chvíli myslel?“ -- „To jsem ještě netušil, o co jde, oni mi to neřekli. No a odvezli mě sem do Olomouce. To vidím jak dnes, do šatny. ,Svlečte se! Komplet, mimo trenýrek, všechno vytáhněte z kapes.‘ Donesli mně kroj, vězeňskej, zavedli mě na celu. Tak teď jsem přemýšlel, o co jde. Ale protože jsem přímo nebyl aktivní, s těma Mašínama, s Vaškem Švédou, tak mě to ani v první fázi nenapadlo. Já jsem spíš uvažoval, jestli to nemá nějakou souvislost s tatínkem.“

„Já jsem se zmínil o Janu Masarykovi. Já jsem Jana Masaryka měl rád, protože on byl skutečně takový člověk, v mých očích, který měl lidi rád a lidé měli rádi jeho. Potom, když jsem se dozvěděl, že teda byl v Černínském paláci toho desátého března nalezen pod oknem a okno bylo údajně zavřené, tak studentovi taková věc nemůže uniknout! Jak můžete zavřít okno, když chcete vyskočit! No a to bylo to, z čeho jsem měl soud!“-- „A to bylo ve třídě před spolužáky? Na gymnáziu?“-- „Ano. A to stačilo k tomu, aby bylo podaný trestní oznámení a byl zahájen se mnou soud. Já jsem byl neplnoletý, čili s mladistvým za takovou řeč! A tatínek dostal oznámení, že proti mně zavedou řízení. A to bylo v květnu. V červnu byl zvolen prezidentem Gottwald a ti soudci nebyli tehdy ještě tak prorežimní, tak mě osvobodil Gottwald. Prezidentská milost. Ten paragraf říká, já si ho taky pamatuju dodnes, paragraf osmnáct, zákon padesát z roku dvacet tři - rozšíření poplašných zpráv atd. Čili já jsem z toho unikl a pochopitelně jsem se stáhl. Dával jsem si už pozor. Protože nejhorší je, když do lidí dostanete strach. Ti lidé se stáhnou a přestanou se vyjadřovat. A potom má každý, a to bylo za toho bývalého režimu, každý má jedna, dva… pět tváří.“

„Přišel únor 48, tatínek už byl starý, nemocný, pochopitelně jako vůdčí osobnost v té obci a jako nejpokrokovější zemědělec, sedlák, v té době, čekal ho soud. Musel každé dva roky donést dokument od lékaře, že není schopen se zúčastnit procesu. Takže od těch padesátých let až do let šedesátých… tatínek akorát končil, když přišla padesátá léta a on jako vůdčí osobnost a jako jeden z největších sedláků v té obci.. “-- „Kolik měl hektarů?“-- „ My jsme měli patnáct hektarů, tatínek vlastních deset a pět měl pronajatých. Čili obhospodařoval patnáct hektarů a bylo to všechno podřízený tomu šlechtění plemene moravského vepře. On to měl rád, a proto byl váženej a ctěnej a proto se komunistům tak moc nelíbil. I když v tom roce 1946 se zakládaly strojní družstva sedláků, sedláci si mohli v nějaké větší skupině pořídit nějaký větší stroj zemědělský, traktor, samovaz, mlátičku a podobně, tak tatínek to podporoval a přišlo to vniveč. No, takže tatínka nezavřeli, ale vlastně deset let byl doma jako ve vězení. Nevyšel ven, protože ti lidé byli naočkovaní a on by spíš dráždil. Nebo rozhodně by to bylo špatné, kdyby chodil ven.“-- „A nechali ho žít na tom vašem rodném statku?“ -- „Ne, my jsme měli dvě usedlosti, jedna byla hospodářská usedlost a jedna byla výměna. Tu hospodářskou usedlost to družstvo zabralo a moji rodiče, tatínek s maminkou, žili v té výměně. Čili tam on žil od těch padesátých do konce šedesátých let jako v domácím vězení.“