„S tím partyzánem se potkali v Nových Hradech. Na vyzvání byra, když pro něj funkcionáři potřetí přijeli. On tam nechtěl jet. Ale ten partyzán se po Čermákovi pořád ptal, tak se nakonec přece odhodlal. Přijel do Nových Hradů a první jeho slova byla: „Já jsem si to odseděl.“ „A za co jsi seděl?“ ptal se ho partyzán. „Protože jsem držel zbraně,“ odpověděl Čermák. „Z toho si nic nedělej, já taky,“ konstatoval partyzán. Takhle se sešli po letech. Ale ten partyzán tam byl déle v tom gulagu. A to se sešli naposledy, nedlouho potom Čermák zemřel.“‘
„Odnesl to chudák v tom roce 1945, on byl jako kolaborant, uměl německy a zkrátka ve Lhotce měli celou válku ouvej, poněvadž vždycky přišli ke starostovi, on je tam opil, dal jim najíst a oni zase odjeli. Takže ta Lhotka měla za války klid. Ale po válce byl nepohodlný, jako kolaborant věděl hodně na český lidi, kteří se hlásili k něčemu jinému než on. A tak byla těsně před koncem války celá rodina vystřílena. Protože toho příliš věděl, tak musel odejít, aby se jich tam po té válce nedostalo moc. A tak to odnesla celá Drimlova rodina.“
„Já jsem se oženil v 68. roce, měli jsme dvě dcery a musím říct, že mám být na co pyšný. Poněvadž ostudu mi neudělaly. Dokud se nemohlo o ničem hovořit, tak jsem jim říkal: ‚Holky, pamatujte si! Nic není Vaše, kdykoliv přijdou, půjdeme a bude to. Ale čest, tu si musíte udržet samy.‘ Tak to tak udělaly. Poněvadž tu Vám žádný režim neukradne."
„Přijela bezpečnost, obstoupili celý barák, nevím, kolik jich bylo, a byla domovní prohlídka u Čermáků. Rabovali všechno a hledali tak dlouho, až v seně ve stodole našli ukryté zbraně. Automaticky aféra a milého Čermáka odvezli a v noci bylo založeno družstvo v Makově, ze strachu bylo založené. Čermák dostal půldruhého roku na tvrdo, které si odseděl.“
„U těch Čermáků tam byl dva měsíce, našel ho ve svým lese. Jel na pole s hnojem a zpátky se stavil v lese. Na milýho partyzána přišel, tak nadělal chvoj, aby ho ukryl, a domů vezl chvoj. Bylo to v zimě 44 – 45. Nikdo o nich nevěděl, jen doktor Kopecký, který jezdil ke Kulhavým ošetřovat ležící paní Kulhavou. Celé ty dva měsíce tam měli dvě cimry a v té malé ležel ten zraněný partyzán. Doktor mu dělal převazy a psal to na paní Kulhavou.“
Josef Vopařil se narodil 13. listopadu 1936 v Makově ve východních Čechách jako druhorozený syn. Rodina Vopařilových obhospodařovala 15 hektarů polí a patřila mezi tři největší usedlosti ve vesnici. V roce 1944 zemřel Josefovi otec a veškerá práce zůstala na mamince Anně a jejích dvou malých synech. Konec války zastihl Josefa v jeho osmi letech, pamatuje si akce partyzánů, kteří se poslední měsíce schovávali v Makově i sousední Vidlaté Seči. Bratři by i po válce zůstali hospodařit na rodovém statku, ale plány jim překazila nucená kolektivizace. Mladší Josef se po základní vojenské službě nevrátil do Makova, kde by musel nastoupit do JZD, a raději odešel za prací do Štětí a později do Svitav. V roce 1968 se oženil a narodily se jim dvě dcery. K hospodaření se vrátil až po převratu na počátku devadesátých let. Spolu s bratrem získal zpět v restitucích pozemky, na kterých po bratrově smrti hospodaří s mladší dcerou Věrou. Josef Vopařil zemřel 10. října roku 2024.
Svatba Anny a Josefa Vopařilových, zleva Josef Vopařil, Kosinová (z Makova z Kaupova baráku, co postavil Jan Kovář), Václav Abrham z Makova, kostelník Josef Svatoš, Anna Svatošová (rozená Vašková z Proseče), Kristýna Vopařilová (rozená Sýkorová)
Svatba Anny a Josefa Vopařilových, zleva Josef Vopařil, Kosinová (z Makova z Kaupova baráku, co postavil Jan Kovář), Václav Abrham z Makova, kostelník Josef Svatoš, Anna Svatošová (rozená Vašková z Proseče), Kristýna Vopařilová (rozená Sýkorová)
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
