Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Vopařil (* 1936  †︎ 2024)

• narozen 13. listopadu 1936 v Makově

• otec mu zemřel v sedmi letech

• hospodařili na 15 hektarech s bratrem a maminkou

• v roce 1958 rodina po nátlaku vstoupila do JZD

• po vojenské službě odmítl práci v JZD

• odešel do Štětí, později do Svitav jako zedník

• v restitucích získal spolu s bratrem zpět pozemky a znovu začali hospodařit

• zemřel 10. října roku 2024

Rodina Vopařilů z východočeského Makova vlastnila jeden z největších statků ve vesnici. Patnáct hektarů polí na kamenité půdě Novohradska znamenalo především velkou dřinu a věčný strach z neúrody. Manželům se ještě před válkou narodili dva chlapci, kontinuita rodového statku se zdála zaručená. Bohužel otec František Vopařil po krátké nemoci v roce 1944 zemřel. Maminka Anna zůstala na všechnu práci a dvě malé děti sama. Hospodařili těžko, ale na svém.

V Makově ani okolních obcích se nedařilo zakládat jednotná zemědělská družstva (JZD), a tak totalitní režim sáhl k prvním procesům a vystěhování největších sedláků. Také Vopařilům hrozila konfiskace a vysídlení, naštěstí k němu nedošlo a ušetřeni byli i ostatní makovští sedláci. Družstvo vzniklo dva dny po zátahu příslušníků SNB, kdy u makovského obyvatele Čermáka našli zbraně ukryté z války. Zatkli ho 6. dubna roku 1956 a ostatní zemědělci založili ze strachu družstvo. Vopařilovi ještě chvíli vzdorovali, ale povinné dodávky byly tak vysoké, že je nedokázali plnit. Do družstva vstoupili v době Josefovy základní vojenské služby. Ze vzdoru si pak Josef našel práci mimo zemědělství, nejprve na stavbě ve Štětí a později u zedníků pod svitavskou Jednotou. Za  první výplatu koupil mamince ledničku a později jí vybavil spotřebiči celou kuchyň, jako projev lásky a úcty, kterou k ní do konce života choval.

Josef Vopařil se narodil 13. listopadu 1936 v Makově jako druhý syn do sedlácké rodiny. Válečná omezení zažili Vopařilovi při takzvaných nucených výmlatech, které u nich německé úřady prováděly pravděpodobně na udání. „V listopadu přijela kontrola četníků z Cerekvice,“ vzpomíná Josef Vopařil. „A v lednu pak  jednou v šest ráno přijeli dva četníci znovu, jeden Čech a jeden Němec, a museli jsme to všechno převážit. Ten Čech byl celou dobu ve stodole, ale Němec seděl v kuchyni za kamny.“  

Otec Josefa Vopařila už byl v tu dobu nemocný, dostal zápal plic, revmatismus a po fatální chybě zdravotnic v litomyšlské nemocnici do roka zemřel. Josef tak v sedmi letech přišel o otce a od té doby hospodařili se svým o čtyři roky starším bratrem Františkem a maminkou sami. Během protektorátu jim na statku vypomáhali nuceně nasazení Češi, Karel Novotný a Sejkora ze Širokého Dolu, kteří se připletli ke květnovým nepokojům v Makově na samém konci války.  

Starosta Driml věděl příliš mnoho

Za války existovala na Litomyšlsku a Novohradsku hustá odbojová síť, její členové často už v ilegalitě nacházeli úkryt u místních občanů. Na sklonku roku 1944 se v kraji začali pohybovat partyzáni z východních výsadků. „Jednoho takového zraněného výsadkáře našel i chalupník Čermák na svém poli, schoval ho pod chvojí a přivezl do vesnice,“ vzpomínal Josef Vopařil. „Zajel pak do Morašic pro doktora Kopeckého, který léčil starou paní Kulhavou (nevlastní Čermákovu matku), a ten toho ruského parašutistu vyléčil. Dva měsíce za ním jezdil, ale psali to na maminku.“

Sovětský výsadkář se vyléčil a odešel za partyzány do lesa, kterých ke konci války bylo v okolí velmi mnoho. V zimních měsících roku 1945 totiž procházely krajem transporty zajatců, z nichž mnoho lidí uteklo. Přidávali se k partyzánským skupinám a účastnili se aktivně bojů, především  odzbrojování Němců na konci války. Ukrývali je místní lidé, například Vomočilovi z Vidlaté Seče, a přebývali i v budově makovské školy.

První květnový den došlo v sousední vesnici (Suché Lhotě) k vystřílení rodiny starosty Drimla. Pamětník se domnívá, že Driml věděl o místních lidech příliš a proto musel zemřít. „Byl to vrstevník mojí maminky a na jaře v roce 1945 například zařídil, že jsme nemuseli odevzdat krávu a jalovici na jatka,“ vzpomíná v dobrém na starostu Drimla Josef Vopařil. „On uměl dobře německy a tak to měli ve Lhotce celou válku dobré, poněvadž vždycky k němu Němci přišli, on je tam opil, dal jim najíst a oni zase odjeli. Takže ta Lhotka měla za války klid. Ale po válce byl Driml nepohodlný, tak to odnesl s celou rodinou. Stříleli Češi, ale práci dokončil Rusák. Ve Lhotce o tom dodnes nikdo nechce mluvit.“  

Do čtyř hodin vesnice vyletí do povětří

V květnové dny zastavili Makovští s dvěma partyzány u Sokolovny německou motohlídku. Zastřelili řidiče, ale zbytek posádky se rozprchl po vesnici. Na pomoc jim přišli němečtí vojáci z doprovodného vozidla a začala střelba. „Na naší cestě jeden padl, ale toho si střelili sami a druhý Němec šel po zahradách a u nás zalehl za kupu kamení,“ vysvětloval Josef. „Maminka nás hnala domů, aby se nic nestalo, a když už byl klid, vyšla ze dveří na dvůr a v tu chvíli po ní ten Němec vystřelil. Minul, ale sám to zaplatil životem, zastřelili ho partyzáni z vedlejší zahrady.“ Přeživší Němci se vrátili do Morašic, kde sídlila německá posádka.

Po incidentu odjel do Morašic vyjednávat obyvatel Makova Jan Slupecký, který uměl velmi dobře německy.  „Vrátil se se smutnou zprávou, že do čtyř hodin vyletí vesnice do povětří,“ vzpomínal Josef Vopařil. „A tak vydali příkaz, že všechny ženy a děti musí z vesnice pryč. My jsme ale s maminkou zůstali doma, neměli jsme kam jít, tak jsme celou noc čekali, nespali jsme. A před druhou hodinou jsme viděli, jak partyzáni pochodují do vesnice, šli ke kostelu a ve věži si udělali pozorovatelnu.“  

Němci přijeli až druhý den a šli dům po domu. „Šli i k nám, protože věděli, že u nás jeden padl, a říkali, že za každého Němce zabijí dva Čechy. Vzali pana Ziku a doktora Trávníčka. U nás hledali otce, který byl už ale po smrti, a tak vzali ty dva kluky, co u nás byli na práci. A když vyšli ven, zase se střílelo. Báli jsme se, že zastřelili ty naše kluky, ale to jim utekl Trávníček k nám do dvora a oni po něm stříleli.“

Doktor Trávníček utekl přes zahrady, cestou odzbrojil mrtvého Němce v poli, který tam ležel od předešlého dne a ukořistěné zbraně ukryl v hnojišti u svého domu. „Němci vzali ty naše dva kluky jako rukojmí na kapotu auta a chtěli jet na západ, ale Nové Hrady neprojeli a museli se vrátit do Morašic,“ uvádí Josef Vopařil. V Morašicích se nacházela jednotka v počtu kolem 400 německých vojáků, která ale stihla zmizet ještě před příchodem sovětské armády.

Nepůjdu do dolů, zůstanu doma

Mladého Josefa Vopařila chtěly po válce úřady poslat do hutí nebo dolů. Ředitelem školy v Morašicích byl po komunistickém převratu  vzdálený příbuzný Vopařilových Václav Sýkora. „Vyvolával mne den co den pokaždé se stejnou otázkou, kam půjdu po škole, chtěl splnit nábor do dolů a já neměl otce, tak si myslel, že nemám zastání,“ vysvětluje své problémy ve škole Josef Vopařil. „Odpověděl jsem vždy stejně, že budu doma.“

Po měsíci praskly patnáctiletému Josefovi nervy a vrátil ředitelovi jeho oblíbenou průpovídku: „Jestli jste nebyl včera Honza hluchej, tak já vám to říkal už včera! Vzal si mě pak do ředitelny a tam mi jednu vrazil. Jenže já byl už stejně velkej. Chytil jsem ho za ramena a řekl mu, ať mi dá pokoj. Do konce deváté třídy jsem musel v jeho hodinách stát.“

Maminku pak pozvali do školy na konzilium a výsledkem byla trojka z chování. „Udělali ze mě vyvrhele, mysleli si, že když nemám otce, že se mnou můžou vláčet.“  Josef zůstal doma v Makově až do roku 1956, kdy musel na základní vojenskou službu.

JZD v Makově založili ze strachu

Padesátá léta byla ve vesnicích kolem Nových Hradů bolestná. Hospodáři odmítali  kolektivizaci, v sousedních Chotovicích založili družstvo až po vysídlení rodiny největšího statkáře Kusého, ale po roce ho opět rozpustili. Zatčeni a ve vykonstruovaných procesech odsouzeni byli faráři z okolních vesnic Říha z Nových Hradů a Čihák z Dolního Újezdu. Na rok a půl byl odsouzen i Makovan Čermák za přechovávání zbraní, které u něho našli ve stodole během domovní prohlídky. Jeho prokazatelná odbojová činnost mu u soudu nijak nepomohla.

„Basa z něho udělala jiného člověka,“ směje se při vzpomínce na Čermáka pamětník. „Předtím to byl nemluva, v hospodě přečetl noviny, vypil pivo a šel domů. Po návratu z něj byl společenský člověk, vždycky říkal: ‚Dyť já jsem byl s kriminálníkama, vrahama, tak co!‘“

Dva dny po zatčení Čermáka udělali i v Makově družstvo. Vopařilovi dali svá pole a dobytek do družstva o dva roky později.

Setkání Čermáka a partyzánů po válce bylo groteskní

V roce 1965 navštívila Nové Hrady v rámci květnových oslav osvobození delegace bývalých sovětských partyzánů. Ptali se po jejich příteli Čermákovi z Makova, proč není na oslavách. Komunističtí organizátoři poslali pro Čermáka auto, ten ale odmítl jet. Zareagoval až na třetí výzvu. Při setkání se starými druhy přiznal, že strávil rok a půl ve vězení. „Ptali se ho, za co seděl. A pak ho uklidnili, ať si z toho nic nedělá, že oni také seděli! Jen asi podstatně déle,“ říká Josef Vopařil.

Josef Vopařil si upravil část statku a zůstal žít v Makově, i když za prací denně dojížděl. V roce 1968 se oženil a s manželkou vychovali dvě dcery. Jeho starší bratr František vlastní rodinu nezaložil, miloval koně a s nimi pracoval i v JZD. Po revoluci v roce 1989 se dlouho nerozmýšleli a požádali o navrácení majetku v restituci. V novém hospodářství už figurovala i mladší dcera Věra, která vystudovala zemědělskou školu a sedlácká krev jí kolovala v žilách.

V roce 2021 chovala rodina krávy na mléko, vyráběla sýry a jiné mléčné výrobky. V maštali měli kobyly, klisny a hříbata plemene českomoravského belgického koně, které jsou celoživotní láskou dcery Věry a vzpomínkou na již zesnulého koňáka Františka Vopařila.

Josef Vopařil žil na rodném statku v Makově a svojí dceři v hospodářství vypomáhal. Často za nimi přijížděla druhá dcera Libuše, protože na statku práce nikdy nekončí. Josef Vopařil je na své dcery pyšný: „Když byly malé, tak jsem jim říkal: ‚Holky, pamatujte si, že nic není Vaše. Kdykoliv přijdou - půjdeme a bude to. Ale čest, tu si musíte udržet samy!‘ Tak to tak udělaly! Poněvadž čest, tu Vám žádný režim neukradne.“