Ing. Jan Vondrouš

* 1953

  • „My jsme si řekli: No to by asi nebylo dobře, aby to bylo... neříkám v německých, ale v cizích rukách. To není socialismus. Lidi za bolševika nemohli mít nic, ani holič nebyl privátní, ani holič. Oni si nemohli za celou tu dobu... Já si myslím, že jsme byli jediní v socialistickém táboře, kde byl privát takhle zašlapaný do země. Lidi nemohli nic, nemohli si nic vyzkoušet. Jeli do Rakouska v prosinci 1989 a viděli, jak to tam funguje, že tam jsou malé obchody i privátní business. Kdybychom to takhle pustili z ruky a pustili to do ciziny, tak co by byli ti lidi? Byli by zase – v uvozovkách – jenom zaměstnanci. Ti by byli zase jenom zaměstnanci. A já si myslím, že to nebyl náš úkol, tohle. To nebyl úkol – jenom opravit historické město. To město mělo být opravené spolu s občany.“

  • „My jsme připravili koncept převodu majetku. Okres s tím souhlasil, v rámci likvidace jsme neplatili nic, ale museli jsme ho zlikvidovat do sucha. Musel nám to schválit Tomáš Ježek [ministr pro privatizaci]. My jsme tenkrát s předsedou okresní privatizační komise, panem Srncem, jeli do Prahy Škodou 105, to bylo moje služební auto. Na Senovážném náměstí, kde je dnes, myslím, obchodka nebo jiná banka, tam bylo příslušné ministerstvo, kde sídlil Tomáš Ježek. My jsme tam přijeli a pan ministr neměl čas, neměl pořád čas. Pořád jsme seděli. Pořád jsme seděli dole a čekali. Už bylo asi půl desáté večer a pořád jsme seděli. A najednou někdy kolem desáté šel pan ministr z práce. Tak jsme ho čapli. On byl také odista [člen ODA], naštěstí. Tak jsme ho čapli a říkali jsme: ,Pane ministře, ještě my, ještě my. [Tomáš Ježek:] 'A odkud jste, chlapci?' 'Z Krumlova. Já jsem předseda privatizační komise a já jsem starosta.' 'Ano, vy jste naši, jdeme jednat.' Žádná protekce. To byli předseda privatizační komise a ministerstvo pro privatizaci, takže musel vyslechnout, proč tam okresní privatizátor a starosta přijeli. Tak kolem té jedenácté půl dvanácté v noci jsme mu předvedli koncept. Ze začátku říkal: ,Tak to ne, hoši, to ne. Vy tam chcete budovat komunální socialismus. Tak to ne.' A my jsme říkali: ,Ne, ne. My pouze to samozřejmě chceme dostat do toho privátu, ale chceme to tam dostat za našich podmínek, protože jsme zástupci města a nechceme to tam dostat za podmínek, které bude určovat někde nějaký státní úředník.' On byl sice státní úředník, ale toto pochopil. My jsme později vypracovali jasná pravidla, která jsme mu představili. On podepsal, že s tím souhlasí. A majetek byl převedený komplet na Krumlov.“

  • „Především ti, kteří mě sunuli na radnici říkali: ,Ty jsi takový kritik, všechno víš, jak se má udělat, tak se teď pojď předvést.' Já jsem na to nemohl říct: 'Ne, já si tady budu dál plkat a vy se o to starejte.' To když vám někdo řekne, tak buď do toho musíte jít, nebo potom musíte být zticha po zbytek života. Takže tohle byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem do toho šel. Ale musím vám říct, že jsem tedy opravdu nevěděl, do čeho jdu. Na počátku jsem trpěl naivitou. Postupně mi docházelo, že to není jednoduché. Že jdu do něčeho, co je skutečně poprvé. To nebylo jako dříve, kdy jeden tajemník národního výboru nebo předseda národního výboru střídal druhého předsedu národního výboru, převzali tam šanony a jeli stejnou linku. Případně jeden starosta předá druhému starostovi šanony a jedou v podstatě stejnou linku. A mají připraveno. Kdežto tady skutečně jedna éra skončila a začala úplně jiná, úplně jiná. Už jenom které všechny zákony se měnily. Jenom majetek, který najednou nebyl všech a nikoho nic. To byla úplně nová situace. Nové rozhodovací procesy. Žádný Ferman z OV KSČ a případně z okresu. Samostatnost v určitých oblastech. Nové zákony. Zákon o obcích. Čili naprosto nová éra, která nebyla úplně jednoduchá.“

  • „Asi mě zformovalo to, že jsem neměl rád bolševika. Že jsem třicet osm let, nebo jak dlouho, žil v nesvobodné době, byť se mi nic moc zlého nepřihodilo, ale byla to doba nesvobodná. Byla to doba nesvobodná, nikam jsme nemohli, mluvit se dalo jenom něco. Já si pamatuji, asi dva roky před revolucí jsem říkal nějakým lidem, které jsem považoval za normální: 'Vždyť to nemá logiku, vždyť se podívej, to chce nějakou změnu.' A oni mi říkali: 'Snad bys tady nechtěl kapitalismus?' Já jsem jim říkal: 'To bych chtěl, to bych chtěl.' A oni z toho byli úplně vyřízení.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 20.03.2023

    (audio)
    délka: 02:08:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 2

    České Budějovice, 29.03.2023

    (audio)
    délka: 02:51:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 3

    České Budějovice, 17.05.2023

    (audio)
    délka: 01:36:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Měli jsme velký zájem něco dokázat podle demokraticky stanovených pravidel

Jan Vondrouš, 1993
Jan Vondrouš, 1993
zdroj: Archív pamětníka

Jan Vondrouš se narodil 26. září 1953 v Plzni Marii a Bořivoji Vondroušovým. Rodiče nikdy nebyli členy Komunistické strany Československa (KSČ) a odmala vedli syna k podobnému uvažování. Nespokojenost a nesouhlas s komunistickým režimem vyvrcholily v roce 1989, kdy podepsal petici Několik vět, kterou poté i aktivně šířil v jižních Čechách. Byl přímým účastníkem listopadové demonstrace v Praze v roce 1989. 19. listopadu 1989 stál u zrodu Občanského fóra (OF) a aktivně se účastnil sametové revoluce v Českém Krumlově. Podílel se na předání moci komunistických předáků v českokrumlovském okresu do rukou OF. Kandidoval za Občanské fórum v prvních svobodných komunálních volbách. V roce 1990 se stal prvním polistopadovým starostou Českého Krumlova vzešlým z demokratických voleb, ve funkci působil přes dvě volební období do roku 1998. Byl jedním z hlavních iniciátorů a tvůrců polistopadové transformace Českého Krumlova v centrum kulturního cestovního ruchu. V roce 1991 vstoupil do Občanské demokratické aliance (ODA) a později do KDU-ČSL. Po odchodu z politiky otevřel muzeum loutek a vinotéku nazvané Krumlovské inspirace, které provozuje dodnes (2023). V roce 2023 žil se svou ženou Hanou Vondroušovou nedaleko Českého Krumlova ve Slupenci.