„Seděla jsem ve Lvově do osmnácti let. V osmnácti letech mě transportovali, ale moc nás nebrali. Vzali nás, kolik to bylo, asi osmnáct [vězňů do Poltavy – pozn. autor].“
„Sundáváme válenky a na noc je sušíme. Pověsili jsme je na ty očka. Můžeme spát. Stojí ty válenky, stojí válenky a suší se. Ale je věším bez sluníčka, ono na ně nesvítí, [tak jdu druhý den v mrazu s mokrými válenkami – pozn. autor]“
Marija Dmytrivna Vološyna se narodila 16. června 1930 v obci Nova Nosovycja v Rovenské oblasti na Volyni v tehdejším meziválečném Polsku. V obci prožila sovětskou (1939–1941) i nacistickou (1941–1944) okupaci a během období nacistického režimu vstoupila do služeb Ukrajinské povstalecké armády jako spojka (z´vjazkova). Po „osvobození“ západní části Ukrajiny Rudou armádou v roce 1944 však byla sovětskou NKVD zatčena a odsouzena na devět a půl roku pobytu v sovětských vězeních a táborech nucených prací. Kvůli nízkému věku – pamětnici bylo v té době čtrnáct let – byla v letech 1944–1948 vězněna v Dubně a poté ve Lvově. Po dosažení plnoletosti ji přes Poltavu odvezli do sovětských táborů nucených prací (gulag) na severní část Uralu. Pamětnice si přesné místo věznění nepamatuje, ale pravděpodobně se jednalo o tábory nucených prací na Pečoře nebo na Vorkutě. Zde pracovala na kácení dřeva a poté na stavbách a propuštění se dočkala roku 1954. Následně se usadila ve Smyze v Rovenské oblasti na západní Ukrajině a pracovala v kolchozu. Dnes (2020) stále žije Marija Dmytrivna v témže městě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
