„Mě tedy ten tatínkův přítel odnesl, a to je varianta řekla bych nejpravděpodobnější, mě potom předal sestrám Červeného kříže, mně bylo osm měsíců, byla jsem malinká... Tak mě předaly do Thomayerovy nemocnice, kde byl dětský domov, a tam se o mně potom dozvěděli moji budoucí rodiče. Byla taky varianta, že jsem spala pod žehlicím prknem na pavlači, protože víte, že to jsou pavlačový domy... No a dokonce mi někdo vykládal, že mě snad maminka hodila pod postel, což jako nepovažuju za pravděpodobný, protože nevím, kdo by mě pod tou postelí potom našel tak brzo.“
„Já se chci zmínit o prezidentovi Antonínu Novotném. To byla postava, řekla bych prostě produkt té doby, on to byl v podstatě aparátčík, který vyšel z aparátu Komunistické strany Československa. Neoplýval nějakým zvláštním vzděláním, ale je jedna věc, o které se nemluví a za kterou já si ho hluboce vážím, když už ne za nic jiného. On byl několikrát vyzván, aby tady byla umístěna sovětská armáda, a on to vždycky odmítnul. Byl jaksi velice tvrdej v tomhletom a já si myslím, teda kromě jiného, ale že toto byl ten moment invaze 21. srpna 1968, protože oni tady prostě potřebovali mít umístěná... Vzhledem tedy k té studené válce, protože nebudeme si tady vyprávět, co bylo v těch šedesátých letech, že jo, Kuba, Berlín a tak dále. Takže to byl ten moment, kdy toto musíme u něj ocenit.“
„Musím vám říct, že ten pocit sounáležitosti toho kolektivu, když jdete tou Bránou borců, to vám nevezme, ani když jste cvičili ve spartakiádě... To byl ten velkej stadion, kde je teď vlastně já nevim jedenáct fotbalovejch hřišť, kterej byl plnej, to klima bylo jaksi ohromný, lidi... Samozřejmě, ono se říká chléb a hry, že jo, tak samozřejmě, že tam byly určitý motivy ideologický, ale nezapomeňte, že spartakiády tady byly zase od roku 1920 nebo 1921, 22... To dělali komunisti, samozřejmě, sletům se to nemohlo vyrovnat, jo. Protože slety začaly v roce 1882 a bylo to s obrovskou celonárodní podporou, takže ty spartakiády... Takhle, řekla bych, já jsem to ideologicky v té době jako dítě nevnímala.“
Květoslava Volková (roz. Vurmová) se narodila 12. září 1944. Ve svých dvanácti letech se dozvěděla, že byla jako malá adoptována. Zároveň zjistila, že její původní rodiče i sourozenci zemřeli při tzv. masakru v Úsobské ulici v květnu 1945, kdy příslušníci SS povraždili velké množství civilistů. Vystudovala historii, nejprve se specializací na archivnictví, později na českou historii. Po vysoké škole pracovala ve vědeckém ústavu a nějakou dobu také vyučovala na univerzitě. V době okupace roku 1968 byla ve Francii a sledovala pařížské protesty. Vdala se za Jindřicha Volka, životopisce se zaměřením na Kennedyovy. Po roce 1989 pracovala ve vládní komisi pro analýzu let 1967-1970, dnes vede Oddělení vzdělavatelského odboru v České obci sokolské.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
