Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslava Volková (* 1944)

• narozena 12. září 1944

• ve dvanácti letech se dozvěděla, že byla adoptována

• její původní rodina zahynula při tzv. masakru v Úsobské ulici

• vystudovala historii, nejdříve se specializací na archivnictví, později na českou historii

• pracovala ve vědeckém ústavu, později učila na vysoké škole

• v době okupace roku 1968 byla ve Francii

• v roce 1977 se vdala

• po roce 1989 pracovala v komisi pro analýzu let 1967–1970

• dnes vede Oddělení vzdělavatelského odboru v České obci sokolské

Květoslava Volková hodnotí své dětství jako „komplikované“. Ve svých dvanácti letech se totiž dozvěděla skutečnosti, které výrazně změnily její dosavadní pohled na život. Rodiče jí prozradili, že ji jako malou adoptovali a že o vlastní rodinu přišla během Pražského povstání. Její otec Josef Vurm, matka Drahomíra Vurmová a také dva starší sourozenci zemřeli při tzv. masakru v Úsobské ulici, dnešní ulici Obětí 6. května.

Oběti 6. května

V okolí Úsobské ulice byla tehdy ubytována jednotka SS a v místě se nacházel také muniční sklad. Během Pražského povstání operovala na Pankráci skupina partyzánů a občas docházelo k přestřelkám. Při jedné z nich bylo údajně zastřeleno několik příslušníků SS, což ze strany SS vyprovokovalo velkou agresi, která vedla až k válečnému zločinu známému jako masakr v Úsobské ulici.[1]

Pamětnice později zjistila o svém osudu informace z různých zdrojů, je tedy možné poskytnout osobitou rekonstrukci událostí toho večera. Otec údajně krátce před incidentem přišel z práce domů. Když se ozývala střelba, vzal malou Květoslavu do náručí a měl v úmyslu s ní běžet do sklepa, nakonec ji ale předal svému kamarádovi. Matka mezitím vzbudila sourozence a připravila je na přechod do krytu. Bratrovi mělo být druhý den sedm let, sestře bylo tehdy pět a půl.

Květoslava Volková jako jediná z rodiny ve svých osmi měsících masakr přežila. Nejspíše ji z domu skutečně odnesl otcův přítel, ale existuje více teorií, které popisují, jak mohla uniknout. Pamětnice také slyšela takovou variantu příběhu, ve které celou dobu spala schovaná pod žehlicím prknem na pavlači nebo ležela ukrytá pod postelí, kam ji měla schovat matka. „To ale nepovažuju za pravděpodobné, protože nevím, kdo by mě pod tou postelí tak brzo našel.“ Jisté je jen to, že později byla malá Květoslava předána sestrám Červeného kříže a následně se dostala do dětského domova Thomayerovy nemocnice.

Zde ji objevil doktor Koukolík: lékař, který se za války podílel na odbojové činnosti. Právě on řekl budoucím rodičům, že v Krči je holčička, ke které se nikdo nehlásí. Osvojovací řízení proběhlo roku 1946 a Květoslava dostala příjmení Náhlovská. „Často říkám, že jsem měla dvě maminky a dva tatínky.“ Dnes přiznává, že jako dítě byla „štrachařka“, takže už dříve našla nějaké doklady, ze kterých pochopila, že zřejmě kdysi měla jiné jméno – jenže nechápala proč.

S novými informacemi se dlouho vyrovnávala, celkově po dobu kolem deseti jedenácti let. „Celý můj dosavadní život se naboural...“ Jako jeden z důsledků traumatu popisuje to, že později měla strach se ve vztazích na kohokoliv fixovat.

Na fakultě bez problémů

Na vysoké škole vystudovala historii – začala se zaměřením na archivnictví a studium dokončila se specializací na českou historii, období nejnovějších dějin (18., 19. a 20. století.) „Nesmírně mě to bavilo, takže jsem vystudovala bez problémů.“ Pobírala sirotčí důchod, ale ten jí na fakultě odebrali s vysvětlením, že už není sociálně potřebná. Proto dělala přes léto hodně brigád, například několikrát jezdila s tramvají. Tam potkávala lidi, kteří znali jejího původního otce; ten totiž také pracoval jako řidič. Mohla se tak dozvědět další informace o své původní rodině.

Po škole nastoupila do vědeckého ústavu, kde ze začátku pracovala v knihovně a roku 1968 se stala asistentkou ředitele. Později učila na vysoké škole. Její manžel Jindřich Volek je také z historického oboru: zpracovává životopisy rodiny Kennedyových.

Francie v době okupace

V srpnu 1968 byl pracovníkům ústavu povolen výjezd do Montpellier, ve Francii byli zrovna ve dnech okupace. 22. srpna měli volno a chystali se k moři, najednou se však dozvěděli, že na Václavském náměstí jsou tanky. Rychle se vrátili do Paříže, odkud chtěli odjet do Prahy, jenže celý týden byly zavřené hranice a nebylo možné se dostat zpátky. V Paříži byla tou dobou také spousta lidí, kteří se vraceli do Prahy z Londýna a najednou v Paříži uvázli.

Květoslava Volková vzpomíná, že v prvních dnech po vstupu vojsk do Československa začala francouzská mládež v Paříži organizovat různé protesty, většinou před sovětskou ambasádou. Českým studentům bylo přes ambasádu sděleno, ať se raději do protestů nezapojují, protože případná účast bude velice tvrdě postižena.

Pamětnice vůbec nezvažovala možnost, že by zůstala v zahraničí. Francie jí nepřipadala vhodná z toho důvodu, že vůbec neuměla francouzsky. Sice ovládala bez problémů angličtinu, britskou společnost však považovala za příliš konzervativní na to, aby se v ní mohla úspěšně adaptovat. Navíc měla v Praze rodiče, které rozhodně nechtěla opustit. „Do konce života jim nebudu dost vděčná za to všechno, co pro mě udělali.“

Nikdo mě nepřesvědčí

V roce 1990 ji oslovil profesor Mencl, který byl jmenován předsedou vládní Komise pro analýzu událostí z let 1967–1970; v komisi potom pracovala dva roky. Ohledně okupace roku 1968 měla tedy k dispozici unikátní informace. Na základě těchto informací si Květoslava Volková utvořila jasný názor: „Nikdo mě nepřesvědčí o tom, že o manévrech a dislokaci vojsk, která sem potom vstoupila, se západní velmoci nedozvěděly s předstihem.“

Zajímavý je pohled pamětnice na prezidenta Antonína Novotného. Považuje jej za „produkt doby“, který „neoplýval nějakým zvláštním vzděláním“, ale zároveň oceňuje některé jeho kroky. Novotný byl údajně několikrát vyzván, aby byla v Československu umístěna sovětská armáda, což vždycky odmítl. „V tomhle postupoval velice nekompromisně a já si myslím, že toto byl jeden z důvodů invaze 21. srpna 1968, oni tady prostě potřebovali mít umístěná vojska.“ Pamětnice naráží na strategickou pozici Československa jako státu, který se nacházel v sousedství bývalého západního Německa a Rakouska a zároveň mezi Polskem a Maďarskem.

Po ukončení práce v komisi potkala svého kamaráda z fakulty, který se podílel na obnově Sokola po roce 1989. Říkal, že shánějí historika, takže Květoslava Volková nastoupila do České obce sokolské, kde dnes vede Oddělení vzdělavatelského oboru.

Pamětnice do Sokola v mládí chodila a několikrát cvičila také na spartakiádách, „s krychlemi a s obručí“. Odmítá, že by sokolové jako celek spartakiády neuznávali, podle ní takto přemýšleli jen tzv. „pravověrní Sokolové“. Většina lidí prý spartakiády nechápala politicky a necítila jejich ideologické podbarvení. „Musím vám říct, že ten pocit sounáležitosti kolektivu, když jdete Bránou borců, to vám nevezme ani spartakiáda...“

Nic není černobílé

Jako poselství Květoslavy Volkové je možné označit následující tvrzení: „Nic není černobílé.“ Na základě takového způsobu uvažování pamětnice hodnotí činy prezidenta Antonína Novotného, okolnosti okupace 1968 nebo roli velmocí ve válečných konfliktech: „Útočné plány připravuje každý stát.“ Tolerantní postoj je potom rozeznatelný zejména ve chvíli, kdy hovoří o komunistech: „Špatní lidé nebyli jen komunisti, a dobří lidé nebyli jenom ti bezpartijní. Nic není černé nebo bílé.“

[1] Příslušníci SS dorazili do ulice Úsobských 6. května 1945 kolem deváté hodiny večer. Vnikli do sklepů a tam postříleli pětatřicet lidí, civilistů. Potom vyhnali obyvatele z bytů domu uprostřed bloku (č. p. 254) a také je postříleli. Právě v tomto domě přebývala rodina pamětnice.