„Jak byl v armádě, tak jsem ho viděla dvakrát. Vždycky ho přivezlo nákladní auto, jednou zastřelili jalovici, tu jalovici to auto odvezlo zpět, a jednou zastřelili krávu, a krávu taky odvezli zpět. My jsme potom tatínka vyprovázeli na státní silnici – a to jsem tatínka viděla naposled. Pak už jsem ho nikdy neviděla. Padl pátého ledna a padl na polské straně. Na polské straně nebyl lazaret, tak ho převezli do lazaretu. Nezemřel na místě, byl raněný, s ním zároveň bylo raněných sedm vojáků, tak je převezli do Krajné Poľany, a těch sedm, on se roztrhl granát, a těch sedm bylo pochováno v Krajné Poľaně. A potom, když se tohle všechno sváželo, tak teprve potom ho převezli i s těmi sedmi do toho Dukelského průsmyku. Ale těch sedm, co padlo, tak tam byli společně pochováni.“
„Utíkalo [asi 15] židovských dětí, které se držely za ruce, a za nimi jeli Němci na koních a popoháněli je. A my, jak jsme tam byli s maminkou, že okrajovala řepu, tak ta moje sestra, jak viděla, jak ty děti ženou, tak začala utíkat k těm dětem. Maminka měla pravděpodobně strašnou hrůzu, protože na ni volala: ‚Žeňo, zastav, zastav!‘ Nezastavila, ale máma měla strach, že Němci moji sestru vezmou s sebou s těmi židovskými dětmi. Ale nakonec se sestra vrátila, nebo jestli ji maminka odtamtud vzala, to vám nepovím. Ale ty děti, to trvalo možná tak pět minut. A potom jsme se dozvěděli, že ty děti někde před vesnicí všechny pozabíjeli. Nezůstalo ani jedno, ale za nimi jeli ti Němci jako na těch koních.“
„Banderovci tam byli, ještě než tatínek rukoval. Tatínek měl doma zbraň. Jestli to někdo na tatínka udal, nebo jestli si mysleli, že to tak mohlo být, tak oni k nám přišli večer a oni od tatínka tu zbraň chtěli. Tatínek řekl, že nic takového nemá. Byli tam u nás čtyři a tatínka mlátili všichni, aby se přiznal. On se nepřiznal, odvedli ho s sebou, a ten můj strýc, jak hrál na křídlovku, tak pravděpodobně chodili i po těch ukrajinských vesnicích. A toho tatínka přivedl za týden domů. Nevím, jestli ho chtěli zabít, nebo co chtěli.“ – „Týden ho někde drželi?“ – „Někde ve sklepě ho drželi.“
Břetislava Vohralíková se dle dokladů narodila 22. srpna 1937 v obci Moldava I na Volyni v tehdejší polské republice (dnes území Ukrajiny). Její datum narození ale prý popletli úředníci na hranicích a ve skutečnosti přišla na svět 29. září 1937. Její otec Vladimír Kikal bojoval v řadách 1. československého armádního sboru. U Dukelského průsmyku utrpěl po výbuchu granátu těžké zranění a 5. ledna 1945 zemřel v ošetřovně v Krajné Poľaně. V roce 1947 rodina reemigrovala do Československa a usadila se v obci Nedvězí poblíž Olomouce. Během kolektivizace byla matka Břetislava Kikalová pod nátlakem donucena vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD) a vzdát se tak svých polností. Po základní škole se Břetislava Vohralíková vyučila přadlenou lnu v Horním Adršpachu. Pracovala pak jako přadlena lnu ve Vrbně pod Pradědem. Později se přestěhovala do Nového Malína a od roku 1958 až do roku 1991 byla zaměstnána v Hedvě v Šumperku. Na Volyň se už nikdy nevrátila, protože na život v této dnes ukrajinské oblasti nemá dobré vzpomínky. Část rodiny ale na Volyni zůstala a dnes tam žijí dvě její sestřenice.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
