Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Břetislava Vohralíková (* 1937)

• dle dokladů narozena 22. srpna 1937 v obci Moldava I na Volyni v tehdejší polské republice

• úředníci na hranicích popletli datum narození, které je ve skutečnosti 29. září 1937

• otec Vladimír Kikal bojoval v řadách 1. československého armádního sboru

• otec 5. ledna 1945 zemřel v ošetřovně v Krajné Poľaně

• v roce 1947 rodina reemigrovala do Československa a usadila se v obci Nedvězí poblíž Olomouce

• během kolektivizace byla matka Břetislava Kikalová pod nátlakem donucena vstoupit do JZD

• vyučila se přadlenou lnu v Horním Adršpachu

• na Volyň se už nikdy nevrátila, protože na život v této dnes ukrajinské oblasti nemá dobré vzpomínky

• v době natáčení v roce 2024 bydlela v Novém Malíně

I když jde často jen o okamžik, některé vzpomínky zůstanou v paměti celý život. Břetislava Vohralíková si stále velice dobře pamatuje, jak ji tatínek v sedmi letech nesl za krkem. Vracel se tehdy z dovolené zpět do armády. Viděla ho naposledy. O několik měsíců později padl v bojích u Dukelského průsmyku.

Opilí úředníci

Břetislava Vohralíková je volyňskou Češkou. V dokladech má datum narození 22. srpna 1937, ale to prý v roce 1947 spletli úředníci na hranicích při návratu volyňských Čechů do Československa. „Je taky možný, že ti, co to sepisovali, nebyli moc střízliví, protože Volyňáci s sebou vezli kořalku a v každém vagónu nejspíš dostali trochu napít,“ vypráví Břetislava Vohralíková, která dodává, že její skutečné datum narození je 29. září 1937.

Na svět přišla jako nejmladší ze tří dětí rodičům Vladimírovi a Břetislavě Kikalovým. Rodina vlastnila osmihektarové hospodářství v české obci Moldava. Původně chtěli rodiče pamětnice někdy v polovině 30. let odjet do Kanady, ale poté, co zemřel otcův bratr a dědic hospodářství na zánět slepého střeva, převzal starost o polnosti Vladimír Kikal se svou rodinou.

Vražda židovských dětí

Za války prošla tato část Volyně turbulentním obdobím. Během napadení Polska ji nejprve obsadil v září 1939 Sovětský svaz a o dva roky později během operace Barbarossa nacistické Německo. Vzhledem k tehdejšímu věku nemá Břetislava Vohralíková na tato období mnoho vzpomínek. Viděla ale prý, jak němečtí vojáci přes obec ženou židovské děti. „Utíkalo asi patnáct židovských dětí, které se držely za ruce, a za nimi jeli Němci na koních a popoháněli je. My, jak jsme tam byli s maminkou a moje sestra viděla, jak ty děti ženou, tak začala utíkat k nim. Maminka měla pravděpodobně strašnou hrůzu, protože na ni volala: ‚Žeňo, zastav, zastav!‘ Nezastavila, ale máma měla strach, že Němci moji sestru vezmou s sebou s těmi židovskými dětmi. Ale nakonec se sestra vrátila, nebo jestli ji maminka odtamtud vzala, to vám nepovím. A potom jsme se dozvěděli, že ty děti někde před vesnicí všechny pozabíjeli. Nezůstalo ani jedno,“ vzpomíná pamětnice, která ale nezná další podrobnosti a neví, v kterém roce se to stalo. Nicméně celá Volyň je posetá masovými hroby židovského obyvatelstva. Na obsazených územích totiž Němci prosazovali nacistické pojetí světa. Jejich pohotovostní jednotky měly za úkol zlikvidovat nežádoucí osoby, což se týkalo hlavně Židů, které na podzim roku 1941 zahnali do ghett. Jedno z nich vzniklo i v nedalekém Dubně. O rok později nacisté Židy z ghetta povraždili.

Během války se po Moldavě neustále pohybovali nejen vojáci, ale i různé ozbrojené tlupy v čele s muži z Ukrajinské povstalecké armády, lidově zvaní také banderovci. V obci měli na svědomí několik lidských životů. Jednoho dne si přišli pro otce. „Tatínek měl doma zbraň. Jestli to na něj někdo udal, nebo jestli si jen mysleli, že ji má... Přišli k nám večer a chtěli od tatínka tu zbraň. Tatínek řekl, že nic takového nemá. Byli tam u nás čtyři a tatínka zmlátili, aby se přiznal. On se nepřiznal, odvedli ho s sebou, a můj strýc, jak hrál na křídlovku, tak pravděpodobně chodili i po těch ukrajinských vesnicích. A toho tatínka přivedl za týden domů. Nevím, jestli ho chtěli zabít, nebo co chtěli. Týden ho drželi někde ve sklepě.“

Otec padl u Dukelského průsmyku

Po bitvě u Stalingradu se otočil průběh fronty a Němci stále ustupovali na východ. V prvních měsících roku 1944 se fronta přehnala i přes Volyň. Břetislava Vohralíková vzpomíná, že se tehdy dlouhé dny ukrývali ve sklepě. Společně s Rudou armádou do kraje přišlo i československé vojsko. Právě do něj vstoupily stovky volyňských Čechů a z jednotky se následně zformoval 1. československý armádní sbor. Jeho řadami prošlo na 11 tisíc volyňských Čechů včetně tří stovek žen. V necelých sedmatřiceti letech v březnu 1944 narukoval v Rovně i otec pamětnice Vladimír Kikal. Po výcviku ještě doma strávil krátkou dovolenou, kde se naposledy viděl s manželkou a dětmi.

Vladimír Kikal prošel boji o Dukelský průsmyk. Nedaleko od něj ale po výbuchu granátu 5. ledna 1945 zemřel na ošetřovně. „Padl na polské straně. Převezli ho do lazaretu. Nezemřel na místě, byl raněný, s ním zároveň bylo raněných sedm vojáků, tak je převezli do Krajné Poľany. Roztrhl se granát a těch sedm bylo společně pochováno v Krajné Poľaně,“ vypráví Břetislava Vohralíková, jejíž rodina se o smrti otce a manžela dozvěděla až o několik měsíců později, krátce před Velikonocemi roku 1945.

Postřelená sousedka

Po odchodu otce do armády měla matka na bedrech celé hospodářství i starost o děti. Vesnice bez mužů se ale také stala snadno zranitelnou a návštěvy banderovců a jiných ozbrojených skupin se stupňovaly. Dvakrát přišli i do domu Kikalů. V obou případech je k odchodu donutila blízkost sovětských vojáků. Při druhé návštěvě to ale odnesla střelným poraněním sousedka. Tehdy zrovna nemocná matka ležela v nemocnici a o děti se starala teta. Ozbrojená skupina mužů vrazila do domu a požadovala peníze. Děti byly zrovna samy, a protože nevěděly, kde je maminka ukryla, šly si je půjčit k sousedce. Ta řekla, že si pro peníze zajde k člověku, u nějž byli ubytovaní sovětští vojáci, což se ozbrojeným mužům nelíbilo. „Stáli jsme za zdí, dva banderovci za námi, a ten jeden ji postřelil. Byla tma a bylo štěstí, že mu vypadl zásobník. Paní Čechová se mezitím odkutálela pryč a banderovci utekli,“ vzpomíná Břetislava Vohralíková.

To není JZD, ale kolchoz

V roce 1947 proběhla reemigrace volyňských Čechů. Na 40 tisíc z nich využilo této možnosti a hledalo si nový domov v pohraničních oblastech Čech a Moravy, která byla vylidněná po odsunu německého obyvatelstva. Po několika týdnech do Žatce dorazila i Břetislava Kikalová se svými třemi dětmi. Na pozvání otcova bratra Antonína Kikala, který také prošel boji v československém armádním sboru, krátce poté odjeli do obce Slavonín na Olomoucku. O něco později si našli hospodářství po původních německých majitelích ve vedlejší obci Nedvězí. Matka s nedospělými dětmi musela zvládnout starost o několik hektarů polností. A začátky nebyly vůbec jednoduché. „Když se to začalo pomalu a jistě rozbíhat, tak přišly družstva,“ naráží Břetislava Vohralíková na komunistickým režimem řízenou kolektivizaci venkova neboli přeměnu soukromého majetku na majetek kolektivní. Matka ale měla zkušenosti ze Sovětského svazu a do jednotného zemědělského družstva (JZD) nechtěla. Na jedné z agitačních schůzí prohlásila, že to není JZD, ale kolchoz. Jenže také tušila, že jí nic jiného nezbývá a že její pokračující odpor by měl katastrofální následky pro celou rodinu. Nakonec se, tak jako všichni, stala pod nátlakem členkou družstva a z hospodářství jí odvedli veškerý dobytek a odvezli všechny stroje.

Pravidelně poslouchala Svobodnou Evropu

Po absolvování pouhých šesti ročníků základní školy nastoupila Břetislava do učení na přadlenu lnu v Horním Adršpachu. Válečná léta totiž pozdržela její nástup do školy a na Volyni stihla absolvovat jen necelé dva ročníky školy. Po příjezdu do Československa nastoupila znovu do druhého ročníku, a tak kvůli věku základní školu končila až v šesté třídě. Po vyučení dostala umístěnku jako přadlena lnu ve Vrbně pod Pradědem. Později se přestěhovala do Nového Malína a od roku 1958 až do roku 1991 pracovala v Hedvě v Šumperku.

Po prvním nevydařeném manželství se provdala za Josefa Vohralíka, s nímž vychovala tři své děti: Ludvíka, Jaroslava a Miroslavu. Manžela znala již z Volyně. Pocházel z české obce Michalovka a jeho rodina se po reemigraci usadila právě v Novém Malíně. Břetislava Vohralíková nepatřila mezi sympatizanty komunistického režimu. Nikdy prý nevstoupila do komunistické strany, pravidelně poslouchala Svobodnou Evropu a i v době normalizace měla informace jak o Chartě, tak o Václavu Havlovi. Pád komunismu na konci roku 1989 tak přivítala s velkou radostí, ale s polistopadovým vývojem není vůbec spokojená.

Na Volyň se už nikdy nevrátila, protože na život v této dnes ukrajinské oblasti nemá dobré vzpomínky. Část rodiny ale na Volyni zůstala a dnes tam žijí dvě její sestřenice.