Vilém Vogt

„Maminka nejhorší učitelka, vyhodit ze školy, no hrozný, málem se z toho zhroutila. Já jsem chodil do učení do kovoslužby, to bylo v třiapadesátým čtyřiapadesátým roce. Vymětal, děda, byl v nemocnici na operaci se žaludečníma vředama a brácha, ten byl v učilišti, učil se pekařem někde u Jihlavy, takže já jsem dojížděl z té kovoslužby z Třebové do Kunčiny. Tak jsem přijel domů, vylámané dveře u dvěstatřicítky [původní dům], půl nábytku pryč, kámoši odvedle říkali: ‚Oni to odvezli na voze.‘ Tam byly prázdné baráky, statky plné dobytka, no ale kam? Že tam [v bývalém domě] budou dělat školku, no dobře, Kunčina, to je dlouhá dědina pět kilometrů a hned je to napojené na Novou Ves. Tam byl poslední statek v Kunčině, já už si nevzpomínám, jak se ten sedlák jmenoval, co ho vystěhovali, že se tam nastěhujeme my. Ale tam nebylo nic, tam rok měli ustájený dobytek komunisti, ti založili v dvaapadesátým komunistickou stranu, začaly ty družstva, tak jak to tam vypadalo? Děs a hrůza.“

„Já jsem tam chytal ryby v potoce jako kluk, kolik mně bylo, čtyři pět let, a teď najednou ten šéf, velitel německý, zastavil s tím ‚kádéefem‘, čepici, zasalutoval, tak jsem mu zasalutoval taky. Vystoupil a donesl mně takovej balík bonbonů, pozdravil, pak celá ta kolona projížděla a zdravili mě, já jsem stál v potoku a chytal jsem ryby. A tak si vždycky říkám, jestlipak šťastně dojeli do Německa, když ustupovali. Co ten Hitler, ale i ten Stalin, co kvůli nim zahynulo lidí...“