„To bylo za povstání, když bylo povstání v Banské Bystrici. Potom otevřeli ghetto a řekli, každý může jít, kam chce, domů nebo k partyzánům. Maminka řekla, že domů jít nemůžeme, protože Němci jsou dost silní a vrátí se. Měla pravdu. Tak jsme šli do Banské Bystrice, tam, kde bylo povstání.“
„Už byl skoro konec války, neměli jsme jídlo a jeden člověk vzal dceru a šel do vesnice prosit o nějaké jídlo. Ve vesnici už byli Němci, chytili ho, mučili a on prozradil, že Židé jsou ještě v té chalupě, kde jsme byli. Seděli jsme v té chalupě a najednou se od okna začalo střílet. Byla tam jedna mladá těhotná, narodilo se jí dítě a zabili je. Pamatuji se, jak všichni křičeli. Jedna křičela: ‚Maminko, bojím se smrti!‘ Stříleli od okna, pak přestali střílet a řekli, abychom šli ven. Postavili nás do řady. Pamatuji si, co jsem si myslel – myslel jsem si, že válka je voják proti vojákovi, že děti nemají být ve válce. Tak jsme šli ven, byli tam ranění, stáli jsme jeden za druhým a maminka se ptala otce, co teď bude. ‚Co bude? Nevidíš, co dělají? Zabijí nás.‘ Maminka řekla: ‚Nevěřím, že nás zabijí.‘ Tak optimistická byla, to bylo mimořádné. Měla pravdu. Vzali nás dolů do vesnice. Myslím, že už byl skoro konec války, myslíme si, že ten velitel Němců chtěl, protože už i Rusové byli blízko, abychom řekli, že se dobře choval, to nevíme. Potom přišli Rusové a ti nás zachránili.“
„Ale v Topoľčanech byl pogrom. Slováci, myslím ty, u nichž si Židé schovali věci, které měli, říkali: ‚Víc vás přišlo, než odešlo, víc se vás vrátilo, než odešlo.‘ Takže poslali policii a ti policajti byli proti Židům. Potom dovedli partyzány a ti to skončili.“
Aharon Eduard Vlček se narodil 30. listopadu 1939 v Topoľčanech do židovské rodiny. Otec pracoval jako instalatér, maminka byla pradlena, v rodině vyrůstaly tři děti. V roce 1942 byla rodina deportována do pracovního tábora v Novákách, kde zůstala až do konce srpna 1944. Tehdy byl tábor v důsledku Slovenského národního povstání rozpuštěn a rodina se rozhodla odejít do Banské Bystrice. S několika dalšími Židy se pak ukrývali v horské chalupě v lesích. Na konci války byla skupina prozrazena, část lidí nacisté zastřelili, pamětník s rodinou a dalšími byl odveden do zajetí, kde se dočkali příchodu Rudé armády. Po osvobození se rodina vrátila do Topoľčan, po protižidovském pogromu v září 1945 město opustila a přestěhovala se do Liberce. V Liberci čekala na vystěhování do Izraele, kam celá rodina odjela v roce 1949. Eduard Vlček zde přijal jméno Aharon. Po ukončení školní docházky pokračoval ve studiu na ješivě, náboženské škole, později vyučoval historii a náboženství ve škole v Tifrach nedaleko Beer Ševy na jihu Izraele. Aharon Eduard Vlček se účastnil šestidenní války v roce 1967. S manželkou vychovali deset dětí a mají devětatřicet vnoučat.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
