Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Aharon Eduard Vlček (* 1939)

• narozen 30. listopadu 1939 v Topoľčanech

• židovská rodina, tři děti

• 1942 – deportace do pracovního tábora v Novákách

• srpen 1944 – odchod z tábora do Banské Bystrice

• ukrývání v horách

• osvobození Rudou armádou

• návrat do Topoľčan

• září 1945 – zažil pogrom v Topoľčanech

• stěhování do Liberce, čekání na vystěhování do Izraele

• 1949 – emigrace do Izraele

• studium na náboženské škole

• pracoval jako učitel v Tifrach nedaleko Beer Ševy

• otec 10 dětí, 39 vnoučat

Životní příběh Aharona Eduarda Vlčka se podobá osudu mnoha slovenských Židů. Za války byl jako malý chlapec s rodiči internován v pracovním táboře v Novákách a později se skrýval v lesích. Pronásledování v jeho případě neskončilo s osvobozením, ale pokračovalo útokem na židovské obyvatele Topoľčan, po kterém se rodina rozhodla k odchodu do Čech a později do Izraele.

Dětství v táboře

Narodil se v roce 1939 do židovské rodiny, jeho otec byl instalatér a maminka pradlena. Jeho nejranější vzpomínky souvisejí s deportací rodiny do pracovního tábora v Novákách. Tábor byl zřízen původně jako místo, odkud budou slovenští Židé dále transportováni do vyhlazovacích táborů. Po dočasném zastavení deportací v říjnu 1942 se změnil na pracovní tábor, kde fungovaly dílny a vyráběly se nejrůznější věci. V této době do tábora přišel tehdy asi tříletý pamětník s rodiči. „Žili jsme v nějakých barácích, kde to nebylo až tak strašné. Rodiče pracovali a v táboře se narodil můj mladší bratr, takže jsme jednou z mála rodin, která měla víc členů po válce než před ní,“ usmívá se dnes Aharon Eduard Vlček.  

Po vypuknutí Slovenského národního povstání v srpnu 1944 byli vězni na nátlak partyzánských skupin propuštěni, respektive mohli odejít z tábora. K odchodu se rozhodla i rodina Vlčkových. „Řekli nám, že můžeme jít domů nebo k partyzánům. Maminka ale rozhodla, že domů nepůjdeme, protože Němci se určitě ještě vrátí, takže jsme odešli do Banské Bystrice,“ vypráví pamětník.

Nevěřím, že nás zabijí

V Banské Bystrici, centru povstání, nezůstali dlouho, ale hledali tak jako mnohé židovské rodiny úkryt v lesích a v odlehlejších oblastech hor. „Vzpomínám si, jak nás někdo vedl do nějaké chaty, ale řekl, že tato chata je na mapě zakreslená, takže není pro náš úkryt bezpečná, a museli jsme pokračovat dál,“ uvádí Aharon Eduard Vlček. Místo, kde se schovávali, nezná, bylo mu ostatně v té době sotva pět let. Ví, že v úkrytu bylo kromě jejich pětičlenné rodiny i několik dalších lidí. Střídali se v zajišťování zásob, protože pravidelně scházeli do nejbližší vesnice pro jídlo a další potřebné věci. Podle pamětníka se místní lidé k ukrývaným vždy dobře chovali a nikdy se nestalo, že by se vrátili bez zásob.

Dobře si ale vybavuje dramatickou událost, kdy se jeden z ukrývaných vypravil do vesnice pro jídlo. „Ve vesnici narazil na Němce a ti ho zatkli. Mučili ho a on prozradil náš úkryt. Vzpomínám si, jak jsme seděli v chalupě a najednou se od okna ozvala střelba. Němci několik lidí od nás zastřelili nebo zranili, nás vyvedli ven před chalupu a postavili do řady. Myslel jsem si tehdy, že válka znamená voják proti vojákovi, že děti nemají být ve válce,“ přiznává pamětník a pokračuje: „Tak jsme šli ven, stáli jsme jeden za druhým a maminka se ptala otce, co teď bude. ‚Co bude? Nevidíš, co dělají? Zabijí nás,‘ říkal otec. Maminka řekla: ‚Nevěřím, že nás zabijí.‘ Tak optimistická byla, to bylo mimořádné. Měla pravdu. Vzali nás dolů do vesnice. Myslím, že už byl skoro konec války, myslíme si, že ten velitel Němců chtěl, protože už i Rusové byli blízko, abychom řekli, že se dobře choval, to nevíme. Potom přišli Rusové a ti nás zachránili.“

Víc se vás vrátilo, než odešlo

Skutečně, příhoda se odehrála na samém konci války a rodina Vlčkových se ve vesnici dočkala vojáků Rudé armády. Na konci jara 1945 se vrátili do rodných Topoľčan. Radost z osvobození a z toho, že se jim podařilo přečkat pronásledování ze strany nacistů, však neměla dlouhého trvání. V Topoľčanech se v září 1945 odehrála jedna z temných událostí poválečných židovských dějin Slovenska – pogrom na Židy, kteří se po válce vrátili. Aharon Eduard Vlček vysvětluje: „Některým se nechtělo vracet majetky, které po deportovaných měli. A tak bylo často slyšet: ‚Vždyť se vás vrátilo víc, než kolik vás odešlo.‘ Takže byli všichni zase proti Židům.“ Výsledkem útoku na Židy bylo téměř padesát zraněných, ale pro mnohé pogrom představoval konec iluzí o rovnoprávném soužití a možnosti dalšího setrvání na Slovensku. V důsledku této události se i rodina Vlčkových rozhodla z Topoľčan odejít. „Maminka trvala na tom, že na Slovensku nezůstaneme, ale odejdeme. Do Palestiny to tak rychle nešlo, odešli jsme tedy alespoň do Čech,“ vysvětluje pamětník.

Usadili se v Liberci, kde dostali slušný byt, přidělený po vystěhovaných Němcích. „Byl tam i nábytek, a dokonce klavír. V Liberci jsem chodil do školy, kde jsem byl jediný Žid. Vzpomínám si, jak jsme zpívali vánoční koledy,“ usmívá se pamětník, a dokonce si vzpomene na několik slov české lidové koledy. Liberec však pro rodinu znamenal jen přestupní stanici před odjezdem do vysněné Palestiny, respektive v roce 1948 nově vzniklého Státu Izrael. „Vystěhovali jsme se legálně, vybavuji si, jak nějaký úředník kontroloval, co všechno si bereme s sebou, na vše jsme museli mít povolení,“ dodává.

Přes den Bibli, večer matematiku

Jejich cesta do Izraele vedla přes Rumunsko. „Jeli jsme vlakem, který na každém nádraží přísně hlídali vojáci. Rumunští Židé se totiž také chtěli dostat do Izraele, ale vláda je nenechala odejít, takže se snažili dostat se tajně do vlaku,“ vypráví pamětník. Z Rumunska pokračovali lodí do přístavu Haifa. Po příjezdu do Izraele strávili nějaký čas v ma‘abaře, táboře pro nově příchozí, nedaleko Haify. „Ma‘abara, to bylo několik stanů a spousta lidí ze všech končin světa – z Evropy, Jemenu, Afriky, ze všech stran se do Izraele sjížděli Židé,“ popisuje Aharon Eduard Vlček začátky v nové vlasti. Později se sešli se strýcem, který se vystěhoval už před válkou. „Ten se divil, že je nás víc. Když odjížděl, byly v naší rodině jen dvě děti, ale po válce přibyl můj bratr,“ směje se pamětník.

Nastoupil do školy, rychle se naučil hebrejsky a po ukončení školy pokračoval ve studiu na ješivě, náboženské střední škole. „Přes den jsme studovali gemaru a Tanach, tedy náboženskou tradici a právo a Bibli, a večer matematiku a předměty, které se učí na gymnáziu,“ popisuje pamětník výuku v ješivě. Později se sám stal učitelem na židovské škole v Tifrach, v oblasti Negev na jihu Izraele. V roce 1967 se jako voják účastnil šestidenní války a strávil asi dva měsíce na Sinaji. Spolu s manželkou, která byla také učitelka, vychovali deset dětí a dnes se těší z devětatřiceti vnoučat. Ačkoli je více než deset let v důchodu, dodnes za ním chodí děti, které vyučuje náboženskou tradici.

Na otázku, jak se s jeho vírou v Boha slučuje prožitá vlastní zkušenost z pronásledování Židů, Aharon Eduard Vlček odpovídá: „Je psáno, že to byl Boží trest za to, že se Židé provinili, že měli mnoho hříchů. Proto nejdůležitější věcí pro člověka je, aby zůstal dobrým člověkem, aby měl dobré srdce.“