„Otec teda někam, jak říkám, zmizel. Vím, že měl v otomanu schovanou pistoli. A když on zmizel, tak pistole zmizela. To vím. Víc jsme do ulic moc nešli. Na Soudním náměstí byly největší boje s gestapama, kteří táhli z Benešova, a dole z Nuslí šli proti nim vlasovci, a ti vlastně Němce zatlačili kus zpátky, přestože na Soudním náměstí se hodně bojovalo. A nahoře na Zelené lišce. A když to skončilo, otec byl v čudu a já jsem se sebral a nic jiného mě nenapadlo, že jsem jel tam, kde byly boje na Zelené lišce. To už teda bylo po válce. Tam jsem zapadl do jednoho baráku – plnej sklep mrtvol! Plnej sklep mrtvol! Ti Němci, než utekli, tak jak byli lidi schovaní ve sklepech, tak to tam všechno takhle skropili. Tam ležely mrtvoly jedna přes druhou. Tak já mám takovýhle blbý vzpomínky na to.“
„Měli jsme tam partu a chodili jsme s klukama v sobotu někam na výlety. A když potom začalo… a jezdili jsme vlakem ze Spořilova. Tam byla dřív zastávka na Spořilově, teď je znova obnovená. Tak tam byla tenkrát zastávka. A my jsme vždycky jezdili v posledním vagónu na plošině. To byly staré vagóny, tak tam jsme se vždycky usadili. Do Bráníka a dál někam… teda dál jsme nemohli, mohli jsme akorát do Vraného, protože dál to bylo zabrané. Tam byly tunely a v těch tunelech měli Němci nějakou výrobu. Takže jsme jeli do Vraného a tam se nepřesedalo, vlak nepokračoval po Sázavě, ale na Dobříš. První stanice byla Měchenice, tam jsme vystoupili a podle řeky jsme šli až do Davle. Po Davli jsme přešli mostem a zpátky jsme šli po pravém břehu.“
„Na Masaryka mám hezký vzpomínky. A hlavně se to přenášelo z lidí na mě jako na malýho kluka. A všichni ho zbožňovali. No tak já jsem se samozřejmě vždycky k tomu přidal. A doma mě k tomu taky vedli. Masaryka jsem skutečně oceňoval. V pozdějších letech, když už jsem se o něm víc dozvěděl, ale spíš z nějakých časopisů nebo knih, protože v těch letech mě to tolika nezajímalo. Tatíček Masaryk byl, všichni ho zbožňujou a je to. A byl prezident – vyřízená věc.“
Miroslav Vlasák se narodil 6. srpna 1929 v Praze. Jeho otec Čeněk Vlasák byl válečný invalida z 1. světové války, matka Anna byla v domácnosti. Za druhé světové války byl členem ilegálního skautského oddílu Čtyřiačtyřicítka. Do učení nastoupil ve firmě Waldes ve Vršovicích, kde 14. února 1945 zažil letecký nálet na Prahu. V květnu 1945 byl svědkem bojů, které se odehrály na Soudním náměstí na pražské Pankráci. Jeho otec, který se do Pražského povstání zapojil, se už nikdy nevrátil domů. Po únoru 1948 jako Gottwaldova mládež vstoupil do KSČ, poté absolvoval dělnický kurz a jako „ádékář“ vystudoval strojní fakultu ČVUT. Celý život pak pracoval jako vedoucí vývojového střediska při ministerstvu dopravy. Po srpnu 1968 vystoupil z KSČ, vedoucí pozici si ale zachoval až do roku 1989, kdy odešel do důchodu. V roce 2024 žil v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
