Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Miroslav Vlasák (* 1929)

• narodil se 6. srpna 1929 v Praze

• za války byl členem ilegálního skautského oddílu Čtyřiačtyřicítka

• vyučil se ve firmě Waldes ve Vršovicích jako nástrojař

• jeho otec Čeněk Vlasák zahynul během Pražského povstání v květnu 1945

• po roce 1948 vstoupil do KSČ, absolvoval dělnický kurz a vystudoval strojní fakultu ČVUT

• po srpnu 1968 vystoupil z KSČ

• v roce 1989 odešel do důchodu

• v roce 2024 žil v Praze

„Na válku mám samý blbý vzpomínky. Sestra odešla z domova, aby nemusela jít na totální nasazení, a pak ty boje na Soudním náměstí…“ vzpomíná Miroslav Vlasák na Pražské povstání na Pankráci. Nejenže tam došlo k regulérní bitvě, ale ustupující jednotky SS navíc tehdy povraždily civilní obyvatelstvo ukryté ve sklepích. Na mrtvé narazil, když hledal otce. Válečného invalidu z první světové války, který neváhal vzít ukrytou zbraň a zapojit se do boje za svobodu. Tělo Čeňka Vlasáka se nikdy nenašlo a jeho jméno ani nestojí na žádném pomníku padlým.  

 

Otec byl válečný invalida

Miroslav Vlasák se narodil 6. srpna 1929 v Praze v Braníku. Jeho otec Čeněk Vlasák bojoval v první světové válce na italské frontě a doma dětem často vyprávěl, jak s ostatními vojáky sedávali na bombách, když je lanovkou přepravovali nahoru do hor. V bojích utrpěl zranění a domů se vrátil jako válečný invalida. „Každý měsíc chodil k doktorovi, kde dostal nějaké injekce. A když se vrátil domů, tak si musel lehnout a v tu ránu byl mrtvej. No a matka ho ošetřovala. Pak se probral jakoby nic,“ vzpomíná Miroslav Vlasák na otce, který si k rentě stále sháněl nějaké přivýdělky, aby rodina s třemi dětmi nějak vyšla. Matka Anna byla sice v domácnosti, ale pamětníka prakticky vychovala starší sestra Zdena.

Z předválečného dětství si Miroslav Vlasák vybavuje akorát velkou úctu k Masarykovi: „Všichni ho zbožňovali, tak já se k tomu samozřejmě přidával a doma mě k tomu taky vedli. Takže Masaryka jsem skutečně oceňoval.“ Více vzpomínek má potom až na smutnou dobu německé okupace, kdy již bydleli na Pankráci. „Silnicí z Vyšehradu, co vedla okolo nás, jeli na kolech a na motorkách, samozřejmě ozbrojení. A my jako kluci nerozumní jsme po nich házeli kameny,“ vypráví pamětník. „Ale oni měli zřejmě rozkaz nic nedělat. Tak jen projeli kolem nás. Ozbrojení, ale na kolech. Takhle bylo vyzbrojený Německo a ty zbraně a to všechno získali vlastně od Československa.“ 

 

Ilegální skauting za protektorátu

Kromě špatné zkušenosti s učitelkou němčiny, která prý byla přísná a zlá, jako desetiletý kluk protektorátní atmosféru plnou strachu příliš nevnímal. Buď s partou kamarádů běhal po pankrácké pláni, nebo jezdil se skautem na výpravy. Samozřejmě ilegálně. Vedoucí Čtyřiačtyřicítky, jehož jméno si pamětník již bohužel nevybavuje, si vybral pouhých pět členů, se kterými se rozhodl tajně pokračovat, když byly skautské oddíly v roce 1940 rozpuštěny. Schůzky se konaly u něj doma, na výpravy jezdili vlakem ze Spořilova. 

„Vždycky jsme jeli v posledním vagónu na plošině. Do Bráníka a dál… teda dál jsme nemohli, akorát do Vraného, protože dál to bylo zabrané. Tam byly tunely a v nich měli Němci nějakou výrobu. Takže jsme jeli do Vraného a ten vlak nepokračoval po Sázavě, ale na Dobříš. První stanice byla Měchenice, tam jsme vystoupili a podle řeky jsme šli až do Davle. V Davli jsme přešli po mostě a zpátky jsme šli po pravém břehu.“ Každotýdenní výpravy s přespáním si mladí skauti vylepšovali táborákem, buřt či salám prý dostali od lidí i bez potravinového lístku. 

 

Sestra měla být totálně nasazena

Jak šly válečné roky dál, Čeněk Vlasák se čím dál víc zdržoval mimo domov. Teprve později pamětník pochopil, že se jeho otec určitě zapojil do protiněmeckého odboje. „Vždycky když se něco dělo, tak otec někam zmizel. Měl svoji skříň, do které nesměla nikdy ani matka,“ vzpomíná. Víc než na rodiče se upnul ke své starší sestře, kterou měl moc rád, a těžce nesl, když odešla z domova. Zdena Vlasáková totiž patřila do ročníku 1921, který byl společně s rokem 1924 věnován Hitlerovi. Aby se vyhnula totálnímu nasazení, narychlo se provdala. Manželství nebylo podle Miroslava Vlasáka příliš šťastné, přesto jeho sestru zachránilo. 

 

Koukali jsme, jak padají bomby

V patnácti letech vstoupil pamětník do učení v galanterním závodě Waldes ve Vršovicích. Ve „Waldesce“ byl moc spokojený, postupně se z učně stal tovaryšem a posléze po válce dělníkem-nástrojařem. Když se na popeleční středu 14. února 1945 rozhoukaly sirény, aby ohlásily tragický letecký útok spojenců, byl zrovna ve fabrice. 

„My jsme všichni museli utéct ven. Tam byl velký plac, co je teď Eden, byl to tenkrát zábavní park – skluzavky a ruský kolo. Tam do těch míst jsme vždycky utekli, kdyby náhodou bombardovali fabriku. Fabriku to tedy minulo, ale vedle ní měli Němci nějaký lágr, kde měli auta – a ono to padlo k nim místo na tu fabriku!“ vzpomíná pamětník se smíchem alespoň na jeden pozitivní moment onoho strašného dne. „Koukali jsme na to, co jsme měli dělat. Pak shazovali ne bomby, ale takový zápalný bombičky, takový tyčky, a ty když spadly na zem, tak to začalo strašně hořet. Fosfor nebo co. To byl plamen! A zapaloval. Všechno zapálil, i železo to propálilo. Tak to vedle nás lítalo – a co jsme mohli dělat?“ krčí rameny pamětník. Když bylo po bombardování, rozběhl se hned domů na Pankrác. Vlasákovi měli štěstí, dům zůstal stát a oni přečkali tu hrůzu ve sklepě. Rodinná tragédie však na sebe bohužel nenechala dlouho čekat – 5. května vypuklo Pražské povstání a to bylo naposledy, kdy viděli otce. Ani se prý nerozloučil.

 

Když skončilo Pražské povstání, otec se nevrátil domů

Těžké boje na Pankráci začaly hned ráno 6. května, když se tam objevila divize SS Wallenstein z benešovského cvičiště. Miroslav Vlasák byl tou dobou schovaný s matkou a sestrou ve sklepě, o otci samozřejmě žádné zprávy neměli. „Otec teda někam zmizel. Vím, že měl v otomanu schovanou pistoli. A když on zmizel, pistole zmizela taky. Do ulic jsme nešli. Na Soudním náměstí byly největší boje esesáků, kteří táhli od Benešova, a dole z Nuslí šli proti nim vlasovci, kteří je zatlačili kus zpátky. Na tom Soudním náměstí se hodně bojovalo. A nahoře na Zelené lišce,“ vypráví pamětník. „Na ty vlasovce nemůžu zapomenout, že se zapojili proti Němcům. Mluví se o nich špatně, já je ale cítím jako osvoboditele,“ dodává s pohnutím v hlase.  

Jeho otec Čeněk Vlasák musel padnout v bojích na Soudním náměstí, protože domů už se nevrátil. Jeho tělo se nikdy nenašlo. „Mrtvé někam odvezli a šmitec,“ říká k tomu pamětník. Přímo na Soudním náměstí vykopali hrob padlým vlasovcům i pražským povstalcům, tak možná jeho otce pohřbili právě tam. Z Pražského povstání si kromě ztráty otce pamětník odnesl ještě jeden hrůzný zážitek: „Když to skončilo, otec byl v čudu a já se sebral a nic jiného mě nenapadlo, že jsem šel tam, kde byly boje na Zelené lišce. Zapadl jsem do jednoho baráku – plný sklep mrtvol! Ti Němci, než utekli, tak jak byli lidi schovaní ve sklepech, tak to tam všechno skropili. Tam ležely mrtvoly jedna přes druhou. Takovýhle blbý vzpomínky mám na to.“ A rovnou přidává ještě jednu, to když na Soudním náměstí věšeli Josefa Pfitznera, nacistického náměstka primátora Prahy. Jeho poprava byla veřejná, dívaly se prý i malé děti. 

 

Mládež nová, mládež Gottwaldova

Po válce se ovdovělá Anna Vlasáková odstěhovala s mladší dcerou ke své matce, tehdy ani ne šestnáctiletý Miroslav šel bydlet ke své sestře Zdeně. Jako vyučený nástrojař pracoval v závodu Waldes, po práci chodil do klubovny 33. oddílu. Rád na těch pár let obnoveného Junáka vzpomíná. Pak přišel únor 1948 a Gottwaldův nechvalně proslulý projev, jak na něj pamětník vzpomíná: „Dole na Václaváku byla tribuna, Gottwald tam přišel a říkal: ‚Vrátil jsem se z Hradu a pan prezident podepsal demisi.‘ To byla jeho první slova, no a pak různé ty kecy. Tam jsem tedy byl. A toho Gottwaldova jsme moc rádi neměli.“

Gottwalda sice moc rád neměl a po druhém zrušení Junáka odmítl přejít do Svazu české mládeže, přesto se v roce 1948 stal mladým dělnickým kádrem a vstoupil do KSČ. Tím se odstartovala jeho strmá kariéra ádékáře, absolventa dělnického kurzu. „Já jsem na tom vydělal. Tenkrát se začalo říkat: ‚My jsme mládež nová, mládež Gottwaldova‘. Mezi to já jsem tak nějak zapadl a udělalo mi to velice dobře, protože z té fabriky jsem byl vybraný jako dobrý dělník do kurzu pro ty, kteří si měli udělat maturitu a zdědit nějaké ředitele.“ 

Z kurzu šel pak rovnou na vysokou a vystudoval strojní fakultu na ČVUT. „Mohl jsem být ředitel strojařské fabriky ve Vizovicích, tam vyráběli nářadí a tak. Já říkám: ‚Ředitelem nebudu, to je akorát o krk,‘ směje se pamětník. Nakonec se dostal do vývojového střediska při ministerstvu dopravy, nejprve jako řadový inženýr, později jako stavbyvedoucí, až se vypracoval na vedoucího celého střediska.

 

Upřímnost, ale ne za každou cenu

Sovětská invaze v srpnu 1968 byla pro Miroslava Vlasáka šok. Svůj nesouhlas dal najevo vystoupením ze strany: „V té době to bylo jednoduché. Šel jsem tam a řekl: ‚Tady máte legitimaci a končíme.‘ Při prověrkách si ale na víc netroufl, vstup neodsoudil a na pozici vedoucího zůstal. „Chlapík, co vedl ty prověrky, nějaký předseda, se kterým jsem se dobře znal, mi říká: ‚Hele, nekecej tady blbosti, drž se svýho a nic nikde neříkej.‘ A prověrku jsem měl za sebou,“ přiznává pamětník upřímně. 

Listopadová revoluce ho zastihla přesně v době odchodu do důchodu. Účastnil se manifestace na Letenské pláni, kde prý byla úžasná atmosféra, jak vzpomíná: „Prostě pro Havla.“  V důchodu se vrátil ke svým dělnickým kořenům a pracoval čistě manuálně – nejprve v Kloknerově ústavu, poté v truhlářství. V roce 2024 žil v Praze.