Věra Vítková

* 1936

  • „Udělali jsme si takovou inscenaci, která vlastně měla být, co se týče odbornosti, hledali jsme loutku od úplného počátku, nebo co jsme si to tak mysleli. Jednak od jednoduchosti, aby byla úplně jednoduchá a bez nití, až po složitou, která měla nitě. To byla třeba tanečnice. Takoví [jednodušší], těm jsme říkali dva blbci, ti neměli vůbec žádnou nit. Nebo jsme měli takového panáčka, který byl vyvážený a jenom jsme si [ho] někam dali. Nebo i mikrofon, do kterého jsem mluvila, byl panáček, František ho vyřezal. Tak jsme to tak různě ‚pytlíkovali‘ a mám dojem, že ten kaleidoskop vlastně dohromady dal docela představení. Tvořili jsme to postupně. Všechno je to vlastně stále improvizace. Hledali jsme jednak ten počátek toho, jak [loutkové divadlo] vzniklo, a potom jsme se chtěli vyjádřit k tomu, co žijeme, a také samozřejmě nesouhlasit. Proto tam spoustu věcí cítili, a některé měly být zakázané. Nechtěli jsme se toho vzdát.“

  • „Taťka přijel po válce. Řekl mi, že maminka nežije. Že mi řekli, že je těžce nemocná, ale že to nebyla pravda. Myslela jsem si, že už umřela. Já jsem si to myslela. Řekl mi, že umřela bohužel v Osvětimi. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Ani jsem neplakala, protože jsem se vyplakala už předtím. Myslela jsem si, že už se nesejdeme. Bohužel to trvalo moc dlouho. Šla jsem jednou vyprovodit jednu kamarádku, a tak jsem jí říkala: ‚Víš, ona maminka třeba stejně nežije.‘ Jak jsem to jednou náhodou řekla, tak jsem tomu potom už věřila. Pak se to bohužel stalo pravdou.“

  • „Jednou jsem přišla ze školy v první třídě domů. Někdo mě dovedl, protože to mě ještě vodili – přes širokou silnici. Najednou jsem si všimla, že kredenc je posunutá doprostřed místnosti. Maminka stála u zdi s rukama vzadu a taťka vedle ní. Maminka byla taková nešťastná a ten chlápek vyndával všechno z kredence a povídal mi: ‚To tady dělám nepořádek, viď?‘ Dala jsem si ruce do pasu a řekla jsem: ‚To teda jo!‘ Maminka koukala, ta se mohla úplně v duchu zbláznit. To jsem viděla, jak ji to polekalo, aby mě nezastřelili. Tak on zase odešel, byl to Čech, a nic tam samozřejmě nenašel. Pak jeden den odcházela [maminka] a ještě na schodech říkala: ‚Prosím tě, poslouchej tatínka, buď hodná a já se zase vrátím. Několik dní tady nebudu.‘ To pro mě byla věta, kterou jsem si furt říkala. Bohužel to je jediné, co nesplnila.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ED Hradec Králové, 06.06.2024

    (audio)
    délka: 01:34:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V koncentráku mi zahynulo devět příbuzných

Věra Vítková (Říčařová), 1977, Hradec Králové
Věra Vítková (Říčařová), 1977, Hradec Králové
zdroj: archiv pamětnice

Věra Vítková, rozená Říčařová, přišla na svět 25. dubna 1936 v Praze. Její otec Ludvík Říčař provozoval malou reklamní kancelář v Celetné ulici. Matka Emilie Říčařová (rozená Ledererová), která byla židovského původu, zahynula 19. února 1943 v koncentračním táboře v Osvětimi. Po deportaci matky ji otec přestěhoval ke svému bratrovi do obce Moraveč na Vysočinu, kde žila až do roku 1946. V roce 1955 absolvovala Vyšší uměleckoprůmyslovou školu keramickou v Bechyni a následně loutkoherectví na Divadelní fakultě múzických umění. V roce 1959 nastoupila jako loutkoherečka v Divadle Drak v Hradci Králové, kde působila až do roku 1981. V roce 1967 se provdala za výtvarníka a řezbáře Františka Vítka. V roce 1972 se jí narodil syn David. Během své kariéry vystupovala v mnoha ikonických inscenacích, jako jsou Pohádka z kufru (1965), Mauglí (1966) či Enšpígl (1974). V Divadle Drak uplatnila i svůj výtvarný talent a vytvořila výpravy například k inscenacím Tygříček (1964) a Žabák hrdina (1968). Po neshodách s vedením divadla odešli oba manželé v roce 1981 „na volnou nohu“. Po prvním, bídném roce našli zřizovatele v podobě Středočeské umělecké agentury a díky pomoci loutkářky Helgy Brehme poté vystupovali zejména v zahraničí s legendární inscenací Piškanderdulá. Po roce 1989 hostovali v Divadle Archa a absolvovali i několik zahraničních štací. V roce 2016 manželé Vítkovi obdrželi cenu Thálie za celoživotní dílo. V době natáčení v roce 2024 pamětnice bydlela s manželem v Hradci Králové.