Boris Višněvský

* 1937

  • "Maminka vždycky říkala, že nechápala, jak jsem si mohl pamatovat přesně začátek války. Rychle jsme utíkali uklidit věci, protože se blížila německá fronta. Sousedi, kteří nebyli narukovaní, většinou starší, tak na tom mlatě, kde jsme měli barák, zakopali, co mohli. Průšvih byl v tom, že ten barák byl na konci Malinovky a byl vybombardovaný. Náš barák byl mezi prvními, kde všechno shořelo. Nezůstalo nám nic, jen to, co jsme měli na sobě. To bylo kruté, začátek války, kdy jsme před Němci utíkali. A protože nebylo jídlo, tak ženy s sebou měly krmnou řepu, kterou jsme měli pro prasata. Tak [jsme] vždy [dostali] ráno plátek opečený v zemljance v lese a k obědu a večeři to samé."

  • "Museli jsme se také zúčastnit popravy sestry mojí maminky, tety, na šibenici, celá vesnice. Bylo tam pár starých žen a chlapů, to už byli vyloženě penzisti. Postavili si šibenice, čtyři nebo pět, a teta byla mezi nimi. A když tam vidíte tetu, to je hrozné. Když podrazí nohu a vidíte ty mrtvé. Nikdy jindy jsem to v životě nezažil, a byl jsem vždycky proti tomu někoho zabít, to je pro mě naprosto nepřijatelné. Pak Němci obsadili Ukrajinu, dobyli Kyjev a žilo se nám hrozně bídně, protože nic nebylo a blížila se zima. Tak si Češi hodně pomáhali, byli vstřícní."

  • "Chlapi nám vykopali zemljanku. Bylo nás tam dvanáct dětí, moje babička, maminka a ještě jedna paní. A jeden hluchoněmý strejda. Když Němci s těmi malými tanky útočili, tak aby nenajeli na zemljanku... Víte, co to byla zemljanka? Zákop přikrytý hlínou a trámy, aby nás to nezasypalo. Tak z toho vylezl a zvedl ruce. Němci těsně u naší zemljanky zastavili, bafli ho a než zjistili, že je lehce hluchoněmý, tak jim ukazoval, jako že tam jsou děti. Tak jsme museli všichni vylézt ven. Kde vzali nějaké skoby a provazy, to nevím. Před tou zemljankou asi čtyřicet, padesát metrů byla stodola a v ní měla babička to, co jsme ještě od někoho dostali schované. Jalovici, prasata, oděvy a takové věci. Toho strejdu přibili na tu kůlnu, kde byla nejen sláma ale i seno a střelbou z toho tančíku, nebo obrněného vozu začali střílet na stodolu. Ženy nesměly ani jít polít strejdu vodou. A řeknu vám, to byste musela zažít, vidět umírat člověka v plamenech. To je příšerná věc, když víte, že mu nemůžete ani jít pomoct."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Louny, 19.09.2023

    (audio)
    délka: 02:20:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Otce na Ukrajině zatkla NKVD a mamince řekli, že zemřel na zápal plic. Až po letech jsme se dozvěděli pravdu.

Jaroslav Višněvskij (Chudoba) se svou třídou jako učitel češtiny (detail fotografie)
Jaroslav Višněvskij (Chudoba) se svou třídou jako učitel češtiny (detail fotografie)
zdroj: Archiv pamětníka

Boris Višněvský se narodil 19. března 1937 v obci Malinovka v Žytomyrské oblasti na Ukrajině. Původně německou obec Malindorf osídlili v historii čeští kolonisté a v době narození Borise Višněvského šlo o převážně českou vesnici s ukrajinskou menšinou. Jeho děd Antonín Fedorovič Chudoba pocházel z jiné české vesnice, Malé Zubovščiny. Otec Jaroslav Chudoba-Višněvský byl v Malinovce učitelem a ředitelem školy. V listopadu roku 1937, jen pár měsíců po narození svého syna Borise, ho zatkla NKVD a nezákonně ho popravili, zastřelili. Jeho ženě Anně Višněvské lživě sdělili, že ve vazbě zemřel na zápal plic. Anna Višněvská se pak již nikdy neprovdala. Až na sklonku 80. let ho sovětské úřady posmrtně rehabilitovaly. Rodina za 2. světové války přišla o vše. Přes obec prošla fronta a zažila kruté boje. Dům rodiny Višněvských byl zasažen při ostřelování a vyhořel, rodina trpěla hlady. Boris Višněvský viděl na vlastní oči, jak němečtí vojáci upálili člověka, který se s jeho rodinou skrýval v zemljance a chtěl zabránit německým obrněncům, aby přes ni přejeli. Upálili ho přibitého na stodole, ve které měla rodina zbytek majetku. Viděl také popravu své tety, kterou Němci veřejně oběsili na šibenici. Rodině pomáhali čeští sousedé, obec byla velmi soudržná. Po válce v období reemigrace Volyňských Čechů do Československa měli Češi z Malinovky smůlu, mezivládní dohoda o reemigraci českých krajanů z roku 1946 se na Malinovku nevztahovala, protože ležela mimo historické hranice tehdejší Volyňské gubernie. Přesto se rodinu Višněvských na přímluvu podařilo zařadit do reemigračního programu a odjeli dobytčákem do Českého Jiřetína. Bydlení získali v domě po vyhnaných sudetských Němcích. Zde chodil Boris Višněvský na základní školu s dalšími dětmi z řad reemigrantů, později přesídlili ke Chomutovu. Po vychození základní školy absolvoval střední průmyslovou školu v Teplicích, obor sklářské stroje. Po škole dostal umístěnku do skláren Moravia v Kyjově. V roce 1960 se seznámil s Drahomírou Průšovou, se kterou se v roce 1961 vzali a o rok později měli prvního syna. V Kyjově nemohli sehnat bydlení a proto se odstěhovali do Teplic, kde začal dělat revizního technika. Zde také působil jako trenér volejbalu a také zde vstoupil do komunistické strany. Druhý syn se mu narodil v roce 1964 v Teplicích. Odtud se ale kvůli astmatu prvního syna museli přestěhovat a tak přijal nabídku pracovat ve věznici ve Všehrdech. Zajišťoval práci pro odsouzené, později pracoval na kádrovém oddělení, krátkou chvíli byl politickým pracovníkem, poté zástupcem vedoucího útvaru. Na této pozici zůstal do roku 1990, kdy byl při prověrkách kvůli členství ve Svazu československo-sovětského přátelství vyhozen. Pracoval krátkou dobou na šachtě. Poté dostal plný důchod, i přesto šel pracovat jako strojní mechanik k armádě u radiotechnické brigády, kde zůstal do roku 1999. Poté byl strážným na Střední odborné škole energetické v Chomutově. V roce 2012 odešel do penze. V roce 2023 stále žil v Chomutově.