„No, a když k tomu došlo, tak si pamatuju, že se rozjeli ihned studenti po republice a že zřejmě ti někteří z Písku... protože já jsem je neznala... přišli do Písku taky, jako takoví věrozvěsti toho, co se dělo v Praze a podpořit vlastně tohle. A teď jsem čekala, když jsem je viděla na zemědělce, co se bude dít. No, pan ředitel je přijal a kupodivu, jestli si uvědomil... nebo věděl něco víc, já nevím, tak s nimi nevyběhl a nějakou dobu se tam zdrželi. A když odcházeli, tak v tu ránu... byla jsem akorát v nějaké třídě, učila jsem... byl rozhlas, který hlásil. Sekretářka chtěla nebo vyhlašovala, aby se všichni členové KSČ dostavili do ředitelny. A teď jste viděla ty studenty, jak na mě upírají zrak a čekají, jestli do té ředitelny půjdu taky. A shodou okolností to byla moje třída, kdy mě konečně nechali taky jako třídní působit. Protože dlouho jsem pro ně byla takový nějaký podvratný živel. Takže jsem viděla na těch dětech - a o leckterých jsem věděla, že mají rodiče komunisty - a přesto... prostě koukali, jestli půjdu. Nešla jsem.“
„Tam jsme se denně dívali na televizi na to, jak sovětská vojska a vojska spřátelených armád, ale hlavně Rusové, už tehdy křižují na východním Slovensku a nemají se k tomu republiku opustit. A tam samozřejmě už předvídali, že nás obsadí. A sestra chtěla na mně, abych tam zůstala. Že mně obstará místo, ať se nebojím, a já jsem na to nepřistoupila ze dvou důvodů. Jednak jsem před sebou měla státnice, už prostě všechno uzavřeno. Ale naši hrozně těžce nesli, že se Marie provdala do Alžíru a po tom devětačtyřicátém až do šedesátých let ji neviděli. Pamatuju si, že jsem ráno ještě ležela, když přišla maminka a řekla mi: ‚Obsazují nás.‘ A říkala: ‚Pojď si poslechnout rádio.‘ Tak jsem rychle vstala a poslouchali jsme to v kuchyni i s tatínkem. A vím, že mi potom řekla: ‚Hele, tohle nevypadá dobře, to už jsme zažili s Němci. Prosím tě, tady jsou peníze a jdi nakoupit.‘ Vím, že chtěla koupit nějakou mouku, nějaké máslo, aspoň pro začátek. Tak jsem... to už byly fronty obrovské, ale byly. No a jednadvacátého srpna jsem se učila na zahradě a jedním uchem poslouchala rozhlas, který jsem měla s sebou. A tam jsem slyšela, jak přijíždějí od Aše, tam v tom našem pásmu. Jak přerazili šraňky a za chvíli byly slyšet tanky.“
„Do toho ještě tuhého režimu, kdy se nejdřív zavřelo metro mezi Východním a Západním Berlínem a potom se postavila zeď, kdy tam, přes tu Studánku, jste viděla... Třeba jsem šla do školy a viděla jsem rodiny nebo lidi, kteří tam šli, a za chvíli pískot, hukot a byli tam pohraničníci a odváděli je pryč. Oni měli mylný dojem, že v tom Ašském výběžku nebo přes republiku, že se snadněji dostanou do západního Německa. A jak jsem říkala, často tam docházelo k tomu, že někdo chtěl překročit hranice. Ale většinou jsem se o tom dozvěděla třeba později, anebo to skončilo všelijak. Ale jednou, to bylo v neděli odpoledne, já jsem přijela do Studánky z domova a viděla jsem rojnici vojáků a slyšela řev, povely, poněvadž jsem bydlela kousek nad těma... To bylo jaro, léto to úplně nebylo, poněvadž to nebyly ještě prázdniny, ale nějak předtím. Takže otevřená okna a potom mohutnou střelbu. A potom jsem se druhý den dozvěděla, že tam zastřelili šestnáctiletého kluka z Hranic, který chtěl přejít hranice. Já nevím, co mu vlezlo do hlavy. Vždyť to tam musel znát, jak to tam všude chodí, nevím. Samozřejmě že tam lidi utíkali. Ony většinou ty dráty byly daleko od skutečných hranic. Když to bylo v lese, tak to bylo o to delší, ta trasa ke skutečné hranici. Když to bylo, že tam za tím bylo ještě naše pole nebo louka, tak to bylo blíž. Nicméně tam samozřejmě, když to bylo pole, tak to musel někdo obhospodařovat. Tak tam jezdili většinou z Hranic prověření lidi, které tam pouštěli, aby tam odpracovali, co potřebují a vrátili se. A řekla bych, dvakrát nebo třikrát, vím, že se jim nevrátili. Že jim prostě zamávali a odešli pryč.“
Ze školního rozhlasu se ozvalo, že se všichni členové komunistické strany mají dostavit do ředitelny. Studenti na mě upírali oči, jestli půjdu taky. Nešla jsem
Anna Vinterová, rozená Pešková, se narodila v Klatovech 13. května 1943. Pochází ze středostavovské, masarykovsky a katolicky orientované rodiny. Dětství a dospívání prožila ve Františkových Lázních, které její rodiče opustili v roce 1937 kvůli zhoršujícím se vztahům mezi Němci a Čechy, a kam se krátce po skončení druhé světové války opět vrátili. Vystudovala střední pedagogickou školu a začala učit děti ve vesnicích ležících v Ašském výběžku - v pohraniční oblasti, která se ještě dlouho po válce potýkala s problémy způsobenými vysídlením německého obyvatelstva. Složení žáků ve třídách, ve kterých v počátku své kariéry učila, kopírovalo složení obyvatelstva v tehdejším pohraničí. Patřily mezi ně české děti, děti neodsunutých Němců a děti reemigrantů z Maďarska a Rumunska. Po únoru 1948 byla svědkyní změn, které do pohraničí přinesl komunistický převrat. Především uzavření hranic a s tím související nárůst pokusů o ilegální přechody. Život jejích blízkých příbuzných také velkou měrou ovlivnila kolektivizace v počátku 50. let. Strýc jejího manžela Emilian Winter strávil čtrnáct let v pracovně výchovném táboře v uranových dolech v Jáchymově. Odsouzen byl poté, co odmítl vstoupit do společného zemědělského družstva a svým postojem ovlivnil další obyvatele vesnice. V roce 1978 se s rodinou přestěhovala do Písku, kde nadále učila, zprvu na základní škole, později na střední zemědělské škole. Tam prožila sametovou revoluci, během níž začala působit v píseckém Občanském fóru. Následně vstoupila do Občanské demokratické strany a dlouhé roky pak byla předsedkyní její písecké pobočky. Současně byla zvolena do Rady zastupitelstva města Písku, pracovala ve Školské radě a jedno volební období byla píseckou místostarostkou. Osm let byla ředitelkou píseckého gymnázia. Během své učitelské kariéry ovlivnila svými životními postoji a názory stovky svých studentů a žáků.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
