Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Anna Vinterová (* 1943)

• narozena 13. května 1943 v Klatovech

• dětství a dospívání prožila ve Františkových Lázních

• vystudovala pedagogickou školu v Chebu a následně pedagogickou fakultu v Plzni

• v počátcích praxe učila ve vesnicích vysídleného pohraničí

• vnímala důsledky odsunu německého obyvatelstva a příchodu nových osídlenců do pohraničí

• svědkyní událostí spojených se vznikem železné opony

• v roce 1978 se s rodinou přestěhovala do Písku

• od listopadu 1989 působila v řadách píseckého Občanského fóra

• následně vstoupila do Občanské demokratické strany

• dlouholetá předsedkyně písecké Občanské demokratické strany

• členka píseckého zastupitelstva, jedno volební období místostarostkou Písku

• v letech 1992 - 2000 ředitelkou píseckého gymnázia

• má tři dospělé děti, je rozvedená a žije v Písku

„Já jsem odmala měla strach ze dvou věcí. Jednou z nich bylo, aby nebyla válka. I když si na ni vlastně moc nevzpomínám. Ale v paměti mi zůstalo, jak si pokaždé, když začaly houkat sirény, beru svůj kufříček a volám: ‚Do krytu, do krytu!‘ A pak jsem se také bála, aby tu se mnou moji rodiče mohli zůstat dostatečně dlouho.“

 

Tatínek zažil první světovou válku a nedělal si iluze, že se situace v pohraničí zlepší

Anna Vinterová, za svobodna Pešková, se narodila 13. května 1943 v Klatovech. Prožila tu první dva roky života a krátce po válce se s rodiči přestěhovala do Františkových Lázní. Její rodiče tím reagovali na výzvu tehdejší československé vlády a vrátili se do pohraničí, které byli nuceni před válkou opustit. Odešli už v roce 1937, rok před podepsáním Mnichovské dohody a záborem pohraničí. Po nástupu Henleina, rodáka z nedaleké Aše, se vztahy mezi Čechy a Němci začaly prudce zhoršovat. „Některé německé děti po sestře házely kameny a tatínek nebo maminka ji museli do školy a ze školy doprovázet. Tatínek zažil první světovou válku a nedělal si iluze, že se situace v pohraničí zlepší.“ Válku pak rodina prožila v Klatovech, včetně náletů na jejím konci, ke kterým se vážou nejranější vzpomínky Anny Vinterové.

 

Vojenský lazaret

Františkovy Lázně sloužily za války jako lazaret pro německé vojáky, které ošetřovali pouze němečtí zdravotníci, a chod lazaretu i města zajišťovali němečtí úředníci. Byli sem přesunuti z Německa a na konci války z Františkových Lázní opět odešli. Už 25. dubna 1945 tam dorazila americká armáda, začali se vracet Češi, ale stěhovali se tam i Němci z jiných oblastí Československé republiky, kteří nemuseli do odsunu. Většinou se jednalo o smíšené česko-německé rodiny. Část Němců se snažila českému prostředí přizpůsobit a dařilo se jim to bez větších obtíží. Někteří se ale přizpůsobovali neradi, a pokud to bylo možné, odcházeli v pozdějších letech do Německa. Nedobrovolně zůstávala velká část Němců na sousedním Sokolovsku. Československá republika je potřebovala na práci v dolech a v obnovujícím se poválečném průmyslu. „S částí Němců se rozloučila republika hned po válce, ale ostatní, kteří chtěli také za nimi, už nepustili. A vím, že v Sokolově se Němci dost bouřili.“

Čechům, kteří se do vysídleného pohraničí vraceli, byly k pronájmu nabízeny opuštěné domy po Němcích. Získali tím bydlení, ale současně se tak stávali i národními správci a byli za svěřený majetek zodpovědní. Otci pamětnice také nabídli menší vilku. S rodinami, které se vracely do svých původních domovů, ale přicházeli také „zlatokopové“, jak byli přezdíváni lidé, kteří se do poválečného pohraničí stěhovali pouze proto, aby snadným způsobem získali majetek, který tam po Němcích zůstal.

 

Blízkost hranice

V roce 1949 začala Anna ve Františkových Lázních chodit do školy. Otec byl poštovním úředníkem a matka pracovala jako správcová jednoho z lázeňských domů. Lázně, po únoru 1948 znárodněné, ztratily svou někdejší eleganci a léčit se tam jezdili už jen tuzemští pracující. „Do lázní lákal mnoho lidí zdánlivě snadný výdělek. Měly pořád nedostatek pracovníků, hlavně údržbářů a třeba zahradníků. A ti tam stejně dlouho nezůstali a zase odešli. Byla tam veliká fluktuace a hodně lidí si tam nikdy nezvyklo.“

Další velkou změnu přineslo do pohraničí uzavírání hranic po roce 1948. Ti, kdož chtěli opustit komunistické Československo, začali vyhledávat pomoc místních, kteří nepřehledný terén podél hranice znali. Někteří jim pomáhali z vlastního přesvědčení, pro některé se stalo převádění výnosnou obživou. Ať tak či onak, pokaždé riskovali život nebo desítky let strávených ve vězení. Anna Vinterová v této souvislosti vzpomíná, jak se počátkem 50. let začali ve městě objevovat příslušníci Státní bezpečnosti a začalo zatýkání. „Některé lidi odváželi a celé roky o nich pak jejich rodiny nevěděly. Ať už to bylo proto, že se ti lidé něčeho dopustili, anebo jen proto, aby někoho zastrašili - a to byla, myslím, častější alternativa.“  

 

Ten smutek vypadal jako divadlo

50. léta změnila i vztahy mezi lidmi, přestávali si důvěřovat a někteří se začali chovat jinak než dřív. „Třeba ti, kteří litovali, že umřel Stalin a Gottwald. To byl smutek dávaný na veřejnosti tak strašně najevo, až to vypadalo jako divadlo. Ale zároveň si člověk uvědomoval, že oni to myslí vážně. Že zemřeli nějací jejich obrovští dobrodinci.“

Tu dobu má Anna také spojenou s měnovou reformou, kdy stál rohlík nebo kopeček zmrzliny padesátikorunu a banány, pomeranče, ale i jablka byly k dostání jen před vánočními svátky. Vzpomíná, jak ji maminka poslala stát frontu před obchod se zeleninou a ovocem. Prostála tam dvě hodiny, aby mohla domů přinést dva kilogramy jablek pro pětičlennou rodinu. A dodává: „Když dnes slyším, jak někteří lidé chtějí, aby se ta doba vrátila - tak tohle všechno zapomněli.“

50. léta velkou měrou změnila i poměry na venkově. Strýc Annina budoucího manžela byl majitelem statku, odmítl vstoupit do zemědělského družstva a následovala ho většina obyvatel vesnice. Ještě za první republiky vystudoval hospodářskou školu, lidé z vesnice ho respektovali a vážili si ho. Pro družstevní funkcionáře se tak stal nepohodlným a nebezpečným. Přijela k nim Státní bezpečnost a první, co udělali, bylo, že se s jistotou vypravili na půdu. Přinesli odsud pistoli, která měla být ukryta za trámem. Strýc pistoli nikdy nevlastnil, přesto ho zatkli a ihned odvezli. Obviněn byl z vyvolávání vzpoury a následně odsouzen ke čtrnácti rokům do pracovně výchovného tábora do uranových dolů v Jáchymově. Po jeho manželce chtěli, aby se s ním nechala rozvést, ale ona odmítla a jejich vztah vydržel i těžkou zkoušku v podobě dlouhého odloučení.  

Manžel nejstarší Anniny sestry byl zaměstnancem Baťových závodů a v roce 1947 pracovně vycestoval společně s manželkou do Alžíru, kde byl ředitelem jedné z Baťových továren. V roce 1949, během návštěvy v Československu, byli francouzskou ambasádou upozorněni, že se budou zavírat československé hranice, a měli by proto urychleně odjet. Tak se i stalo, ale netušili, že domů se budou moct vrátit až za dlouhých sedmnáct let. Teprve počátkem šedesátých let mohla sestra Anny Vinterové přijet do Československa a stejně tak ji mohli navštívit rodiče a sestry. Ale nikdy ne společně, povolení k vycestování do Francie, kde tehdy bydlela, dostával každý zvlášť.

 

Malý kousek Československa

Po základní škole začala Anna studovat na střední pedagogické škole v Chebu a následně mohla dálkově pokračovat na pedagogické fakultě v Plzni. A ovlivněna bohatým výběrem historické literatury ze strýčkovy knihovny si vybrala specializaci dějepis a čeština.

Její první místo bylo ve Studánce u Aše. Dostala tam ‚umístěnku‘, kantorů ve vysídleném pohraničí byl stálý nedostatek. Studánka byla propojena s další vesnicí Pastviny a obě se táhly napříč Ašským výběžkem. Malý kousek Československa, uzavřený nepropustnou železnou oponou. Za východní hranicí Sasko, spadající do tehdejšího východoněmeckého bloku, a za západní ‚kapitalistické‘ Bavorsko. Na víkendy jezdila vlakem domů do Františkových Lázní. Železniční trať vedla podél hranice a z okna vlaku sledovala pás oraniště, za ním natažené dráty a ozbrojené vojáky na strážních věžích. „Oni většinou ty dráty byly daleko od skutečných hranic. Když to bylo v lese, tak to bylo delší, a když tam bylo pole nebo louka, tak to bylo blíž. Pole musel někdo obhospodařovat, většinou to byli prověření lidé z Hranic. Ale vím, že několikrát se jim přesto nevrátili,“ vzpomíná pamětnice.

Když se v roce 1961 rozdělil Berlín na Východní a Západní, v Ašském výběžku se zvýšil počet pokusů o ilegální přechody hranic. Mnoho Němců z východu si vybralo Ašský výběžek v naivní představě, že se tudy snadněji dostanou do západního Německa. Anna Vinterová vzpomíná, jak mnohokrát viděla, jak k hranicím směřují často i celé rodiny. A jak je zakrátko vedou pohraničníci zpět. Nejvíc se jí ale svou tragičností dotkl osud českého chlapce, který se o přechod hranic pokusil také. „Viděla jsem rojnici vojáků a slyšela řev, povely a potom mohutnou střelbu. Druhý den jsem se dozvěděla, že tam zastřelili šestnáctiletého kluka z Hranic. Vždyť musel vědět, jak to tam chodí...“ 

 

Ve Studánce žily dva druhy obyvatel

Studánku i Pastviny po staletí obývali především čeští Němci, po válce jich většina musela do odsunu. Do vylidněných vesnic pak přicházeli obyvatelé noví, mezi nimi také reemigranti z Maďarska a Rumunska. Ti, co přišli z Rumunska, po čase většinou zase odešli. Zůstávali Slováci z Maďarska a přinesli s sebou zcela jiný způsob života. Chudí, často negramotní a mnohdy bez větší motivace starat se o své děti. „Ředitel školy po mně chtěl, abych se šla seznámit, jak to v těch rodinách vypadá. Měli domek po Němcích, otce téhle rodiny jsem mnohokrát viděla válet se opilého na silnici. Vedle dveří postýlka a v ní kojenec. Betonová podlaha, napůl rozkopaná, byla tam husa s housaty.“ Anna Vinterová ale současně vzpomíná na chlapce, kterého učila a který v sobě našel dostatek vůle, aby základní školu dokončil, vyučil se, oženil a nyní žije spokojeným životem. Přes všechna úskalí, která musel jako dítě překonávat. 

Rodiny reemigrantů dostávaly domy po odsunutých Němcích a většina z nich pracovala na státním statku. Oproti Němcům, kteří tvořili druhou část obyvatel a pracovali převážně v místní textilní továrně. Někteří zůstali v Československu dobrovolně, jiní ne. Ale ve škole s jejich dětmi mladá učitelka žádné potíže neměla. O děti se starali vzorně. I když ještě na počátku 60. let byla ve škole německá holčička, která neuměla jediné slovo česky. „Jmenovala se Geiplová a možná jim ty textilní továrny ve Studánce až do konce války patřily. Jestli to vlastně nebyla od nich taková pomsta, odplata. Ale nevím.“

Anna bydlela ve Studánce u německé rodiny, která mohla ve svém původním domově zůstat. Postavili si domek v blízkosti hranice, nakupovat chodili do Německa, měli to blíž. Pracovali v textilní továrně a díky tomu nemuseli do odsunu. V továrně je potřebovali. Zůstali ale sami, všichni jejich příbuzní a známí museli Československo opustit. Když po roce 1950 začalo podél hranic vznikat zakázané hraniční pásmo, i oni nakonec museli svůj domek opustit a nastěhovat se do jiného, dál od hranic. Stejně na tom byli i další německé rodiny, které bydlely příliš blízko státní hranice. Náhradou dostali domy po jiných Němcích, vystěhovaných v rámci poválečného odsunu.

Důsledky odsunu jsou patrné dodnes. Znovu zcela dosídlit a obnovit předválečný stav se nepodařilo. Mnoho rodin muselo odejít a mnoho nových si tu nezvyklo. Sto čtyřicet domů v Pastvinách bylo počátkem šedesátých let kvůli zřízení hraničního pásma kompletně zbořeno. A kvůli malému počtu dětí byla zrušena i škola ve Studánce, kde svoji první třídu učila tehdy teprve osmnáctiletá Anna Pešková.

 

Obsazují nás

V roce 1963 mohla poprvé navštívit sestru v Paříži. Odjezdu předcházela povinná návštěva politického pracovníka okresního národního výboru. Následovalo školení, jak se má jako občanka socialistického státu na Západě chovat. Pozvání od sestry dostala pak ještě několikrát a žádat o povolení musela opakovaně, pokaždé s nejistým výsledkem, zda jí cestu povolí. A opakovaně musela absolvovat ‚politická školení‘. Když ji čekalo poprvé, obávala se, že se budou snažit zavázat ji ke spolupráci a přemýšlela, jak se zachová. Naštěstí ale po ní nic nechtěli. Počátek 60. let přinesl politické uvolnění a Anna Vinterová si toho byla vědoma. V 50. letech bylo nemyslitelné, aby jí cestu do Francie povolili.

Na návštěvě v Paříži byla i v červenci roku 1968. Společně se sestrou denně s napětím sledovaly televizní zprávy. Východní Slovensko křižovaly sovětské tanky a nezdálo se, že by chtěly Československo opustit. Sestra Anně tehdy nabídla, aby ve Francii zůstala. Ona ale odmítla, dokončovala studium na vysoké škole a chystala se na státnice. Ale tím hlavním důvodem byli rodiče. Těžce nesli, když nejstarší dceru roky nesměli vidět. To, že by se jim nevrátila i další dcera, by neunesli. 21. srpen 1968 proto Anna prožila už doma.

„Ráno 21. srpna jsem ještě ležela, když přišla maminka a řekla mi: ‚Obsazují nás.‘ Rychle jsem vstala a poslouchali jsme v kuchyni i s tatínkem rádio. A pak jsem se učila na zahradě a jedním uchem poslouchala rozhlas. A tam jsem slyšela, jak přijíždějí od Aše. Jak tanky přerazily šraňky a za chvíli byly u nás.“

 

Nikomu nemohli dokázat, že to podepsal

Po uzavření studenecké školy odešla učit do Házlova, další z obcí spadajících do Ašského výběžku. Ještě před začátkem školního roku v srpnu 1968 ji ředitel školy pověřil sestavením protestního dopisu proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Napsala ho a obešla kolegy. Podepsali všichni, včetně jí samotné i ředitele školy. „Přišla jsem s tím na poštu a paní poštmistrová řekla, že je to moc jmen, že by telegram byl drahý. Tak jestli s tím budu souhlasit, že napíše text a k tomu dopíše 33 podpisů. A když byly prověrky, tak byli vzteklí, že nikomu nemůžou dokázat, že to podepsal.“ Čirou náhodou proto prověrky na házlovské škole dopadly pro učitelský sbor dobře. Jinak na tom byly ostatní školy v okolí, které část učitelů musela opustit. 

 

O sebe jsem strach neměla, měla jsem strach o děti

Anna Pešková se vdala, jméno změnila na Vinterová a narodilo se jí první dítě a vzápětí dvojčata. Bydleli v Mariánských Lázních v nevyhovujícím bytě a získat jiný bylo nereálné. Tehdy se jim naskytla příležitost přestěhovat se do Písku, do domu po zesnulé tetě. S finanční pomocí rodiny a hlavně strýce, toho, který strávil roky v jáchymovských dolech, se do Písku v roce 1978 přestěhovali. 

V Písku působila zpočátku na základní škole a později na střední zemědělské škole, kde učila dějepis a češtinu. V druhé polovině osmdesátých let si začala uvědomovat, že v celém východním bloku nastávají pod vlivem ‚perestrojky‘ změny. „Už jsem jenom čekala, kdy se něco stane. Ale to, jak ty režimy padaly všude kolem a u nás pořád nic, tak už jsem tomu velkou naději nedávala. Když přišel Gorbačov, myslela jsem si, že to půjde rychle, ale pak mě ta naděje přešla. Až když povolili výjezd do Říma na svatořečení Anežky České, a to mi bylo jen líto, že se toho maminka nedočkala.“

Krátce před sametovou revolucí byla znovu u sestry v Paříži. „Do každého kupé začali dávat Pelikánovy Listy a Tigridovo Svědectví. Byly to malé formáty, a než jsem přijela do Paříže, tak jsem je přečetla. A hrozně jsem toužila převézt to sem. Ale byla jsem srab, netroufla jsem si. O sebe jsem strach neměla, měla jsem strach o děti.“

 

Už nikdy mé děti nebo moji studenti nesmí zažít to, co jsem zažila já

Krátce po 17. listopadu přijeli studenti z Prahy i na střední zemědělskou školu do Písku. Ředitel školy je přijal a krátce s nimi hovořil, ačkoli to od něj nikdo neočekával. Následně se ze školního rozhlasu ozvalo hlášení, aby se všichni členové komunistické strany dostavili do ředitelny. Annu Vinterovou hlášení zastihlo v její vlastní třídě. Poprvé ve své učitelské kariéře jí dovolili dělat třídní. „Všichni studenti na mě upírali oči a čekali, jestli do té ředitelny půjdu taky. Nešla jsem.“

Hned v počátcích sametové revoluce vstoupila do píseckého Občanského fóra. Vzpomíná na tehdejší euforickou atmosféru, a přestože znala v Písku málo lidí, cítila se mezi nimi díky převládající sounáležitosti a potřebě pomáhat dobře. “Řekla jsem si, že už nikdy mé děti nebo moji studenti nesmí zažít to, co jsem zažila já. A proto jsem se do toho zapojila, abych pomohla. A říkalo se, že za dva roky se to změní. A já jsem si tehdy myslela - ještě celé dva roky… no, a je to třicet let.“

Následně vstoupila do nově založené Občanské demokratické strany. Tehdy ji vnímala jako ryzí pravicovou stranu, s vůlí a potenciálem měnit věci k lepšímu. Dlouhé roky pak byla předsedkyní její písecké pobočky. V roce 1994 se stala také členkou zastupitelstva města Písku, o čtyři roky později i členkou rady města. V roce 2002 byla zvolena místostarostkou. Současně byla osm let ředitelkou píseckého gymnázia.

V roce 2006 z aktivní politiky odešla, nyní je v penzi, ale stále sleduje politické dění, nepříliš spokojená s aktuální situací. Občansky se angažuje a doufá v možnost pozitivnějšího směřování české politiky. Ale především zůstává pro mnoho svých žáků a studentů nezapomenutelnou, charakterní a zásadovou učitelkou a profesorkou.