ThLic. Jordán Jaromír Vinklárek

„A když potom Luďka podruhé zavřeli, přijela za mnou jeho manželka do Jáchymova s prosbou o radu: ‚Luděk ve vězení drží hladovku a hrozí smrt. Co mám dělat?‘ Tak jsem jí napsal pro Luďka lístek. On o tom píše v jedné ze svých knih. Ona tento lístek vložila do takového štůstku obálek, které mu dávala v kriminále, aby mohl psát domů. A Luděk to líčí takto: ‚Nevím, proč, vytáhl jsem obálku z prostředku toho štosu. Načež když jsem tam chtěl dát svůj dopis, cítil jsem jakýsi odpor. Podívám se – lístek. Vytáhnu ho a čtu tam: Jestliže Nejvyšší žádá oběť života, neměli bychom mu to odpírat. Ale pokud ji nežádá, nesmíme mu ji vnucovat.‘ Říkal Luděk: ‚Pochopil jsem, přerušil jsem hladovku, dostal jsem se z kriminálu.‘ A dostal se pak taky od nás do Německa, propustili ho. To jsou takové drobnosti, které ukazují, podle mého názoru, určité řízení Boží.“

„Když mně byly dva roky, rodiče se přestěhovali na Podkarpatskou Rus za zaměstnáním a tam jsem vychodil obecnou školu a pak tři roky gymnázia; do roku 1939. Pak přišel Hitler a my jsme museli utíkat – přes Rumunsko, Jugoslávii a Rakousko k nám. Byla to Malá dohoda tehdejší. Takže v Rumunsku i v Jugoslávii jsme dostali velice vřelé uvítání jako uprchlíci. Na nádražích nás čekali lidé s potravinami, jásali a slibovali, že nás nenechají ve štychu, tak říkajíc. Potom v Rakousku, to bylo velmi chladné přijetí. Dokonce, když jsme praporky s hakenkrojzy, které nám rozdávali, abychom jimi mávali, házeli pod kola vlaků, tak hrozilo, že nás postřílejí. My jsme ještě nevěděli, co to znamená nacismus a hitlerismus. U nás, když jsme přijeli do Brna, bylo to velmi chmurné a bolestné. Neměli jsme kam jít takřka a bylo to velmi krušné, ty začátky.“

„A tam jsme se také po puči únorovém v roce 1948 utkávali se svými kolegy komunisty. Vzpomínám si velmi na jednoho pavučinovitého spolužáka Dejdara, který nám šermoval pěstičkami před očima a křičel na nás, že by nás nechal nejraději postřílet, nás věřící. A když nás nepřesvědčí po dobrém, tak, hrozil pěstí: ‚Tak vás přesvědčíme takto, pěstí.‘ Tak jsem mu říkal: ‚Heleď, pravda se do hlavy pěstí nevpravuje. Buďto ji máš a pak ji přijmu, nebo ji nemáš a tvých pěstí se neleknu.‘“

„Pak tedy, největší zážitek té doby byl pro mě svatý Vít – Boží Tělo v roce 1949. Datum, myslím, že 18., 19. června. Zažil jsem vystoupení arcibiskupa Berana na Strahově v sobotu. A den nato u svatého Víta. Vystoupení byla velmi působivá. Pan arcibiskup byl malé postavy, dokonce se o něm říkalo jako humor, že při jeho biskupském svěcení tam byli tři urostlí páni biskupové, a když byl vysvěcen, tak mu říkal jeden z těch pánů biskupů: ‚Tak už vstaňte, excelence.‘ A on říká: ‚Já už stojím.‘ Tak byl maličký. To je poznámka na okraj. Jeho vystoupení bylo skutečně plné ducha, bolesti, ale také pevnosti a statečnosti. Den po té sobotě bylo Boží Tělo u svatého Víta. Tam jsem se dostal díky tomu, že jsem bydlel velmi blízko. A mnoho lidí tenkrát se nedostalo, protože estébáci a milice obšancovali Hrad a nepouštěli tam, než ty svoje příznivce. Takže když jsem potom byl u svatého Víta, asi uprostřed chrámu, ohlédl jsem se, za mnou stála řada takových drsňáků, obličejů opravdu prokádrovaných, kteří měli v levé klopě kabátu špendlík s modrou hlavičkou. To jsem pochopil, o co jde. Taky se ukázalo, že to bylo ono, protože když pan arcibiskup zahájil svou promluvu prohlášením: ‚U vchodu do chrámu vám rozdávali takzvané katolické noviny. Prohlašuji vám, že to žádné katolické noviny nejsou.‘ Načež se ozval řev, doslova řev v tom chrámě, taková ta lůza, musím říci, ho prostě a dobře ukřičela. Ještě, vzpomínám si, že říkal: ‚Prosím vás, dejte pozor na ty naše malé, děti (myslím, že řekl katolické děti), aby se jim něco nestalo tady v tom zmatku.‘ Také to platilo ovšem morálně pro tu dobu další. Protože děti velmi utrpěly. Pak jsme ho doprovázeli k paláci arcibiskupskému. Tam jsme provolávali mu slávu. Načež se začalo... z jedné strany zpívali komunisté internacionálu a my jsme zpívali papežskou hymnu. Také došlo k nějakému zatýkání, údajně, to jsem tedy neviděl. A tím tato stránka skončila.“