„Takhle se začínám pohybovat mezi disidenty a začleňovat se do opozice proti kubánské diktatuře. Protože jsem teď víc na očích, tak mě taky několikrát zavřeli, zmlátili mě, vyhrožovali mi smrtí, hlavně Boinas Negras (speciální jednotka Ozbrojených revolučních sil, FAR), nechali mě celé hodiny tvrdnout v cele nebo na jiném místě, kde mě vyslýchali a vyhrožovali mi. Kde mi v jedné chvíli slíbili, že pokud neodejdu do Havany, kde se budu podílet na protistátní činnosti a požadovat osvobození spisovatele Ángela Santiestebana (odpůrce komunistického režimu a bývalý politický vězeň, známý spisovatel), poskytnou mi dům v Santa Claře, což jsem odmítl. Samozřejmě že jsem stejně jako Rafael Alcide (Rafael Alcide Pérez, producent, režisér a autor rozhlasových pořadů) šel požadovat svobodu pro Ángela Santiestebana, který kromě toho, že je to můj přítel, je také jeden z nejvýznamnějších kubánských spisovatelů, jenž byl neprávem uvězněn.“
„Začínám trávit čas se spisovateli z Las Tunas a s autory z Bayama, naslouchat myšlenkám S. Fórmenty (kubánský disident), zajímat se o myšlení Guillerma Vidala (kubánský disident, který je považován za renovátora kubánské beletrie osmdesátých let dvacátého století), kterého vyhodili z Univerzity za to, jak myslel. Začnete se pohybovat mezi spisovateli své generace, poslouchat jejich projevy… máte ale taky zkušenosti z univerzitního prostředí, přestože jste nedostudovali, byli jste na vojně a měli jste možnost poslouchat rozhovory lidí, kteří mají kolikrát vojenské hodnosti, ale uvažují stejně jako vy, musejí však z něčeho žít a vláda jim platí za to, že zastávají určitou funkci. A jak se tak pohybujete v těch různých prostředích, jednotlivé figurky si poskládáte jako hlavolam. Přestěhujete se do Holguínu a tam se začnete bavit se spisovateli, jako je Luis Felipe Rojas (kubánský novinář, který v současnosti žije v Miami, autor fikce a poezie), jako Michael Hernández Miranda (kubánský novinář, který v současnosti žije taktéž v Miami)“.
„Kubánská vláda, respektive Ministerstvo kultury vybírá a určitým způsobem podporuje dva nebo tři nejtalentovanější lidi z každého regionu, z každé provincie. Utváří jejich osobnost a všude je propagují; jsou to oni, kdo vyhrávají všechny soutěže, kdo můžou publikovat svoje dílo, s kým se dělají rozhovory, jsou to oni, kdo mají příležitost zazářit. Netuším, jestli jsou vůbec seznámení s tím, jak to celé funguje, nebo se to děje za jejich zády. Mohl bych uvést spoustu jmen, ale neučiním tak. Nechci útočit na spolek, do kterého jsem kdysi sám patřil, navíc mnoho lidí se domnívá, že stojím na jeho straně. Nechci kritizovat nikoho z kubánských spisovatelů ani další umělce. Já je chovám v úctě, své místo si vybojovali a je třeba mít na paměti, že všichni neseme odpovědnost za svůj přístup, jaký ke společnosti zaujímáme, za to, co se kolem nás děje, za komunistický režim, za to, co provádí komunistická diktatura s lidmi a s umělci, námi umělci, kteří se považujeme za nezávislé a svobodné, nebo chcete-li za aktivisty. Mohl bych uvést hned několik hnutí nezávislých umělců, kteří jsou buď disidenti nebo odpůrci režimu, protože si uvědomují, v jaké realitě na Kubě žijeme.“
„Ve věku, kdy děti potřebují své rodiče víc než kdy jindy, protože se proměňuje způsob jejich myšlení a celé jejich existence jako takové, mě v rámci stipendia přesunuli na internát. První rok byla legrace, protože jsme všichni byli mladí a nevinní. Ale v osmé, v deváté třídě nastal chaos. V provincii Las Tunas, kde jsem studoval, zavřeli asi čtyři školy. V Jesús Menendézu, La Bombě a La Resbalose (obce v provincii Las Tunas); a všichni žáci odtamtud přešli k nám, protože naše škola měla volnou kapacitu, dřív to býval vojenský prostor. Měla dostatek prostoru k ubytování. A ti kluci byli banditi, bylo to jako být ve vězení. Ve vězení pro nezletilé, v koncentračním táboře pro mladistvé. Takhle jsem to vnímal a tak jsem to taky zachytil ve svém prvním románu, Ángeles desamparados (Bezmocní andělé). Bylo to tak strašně depresivní, že když jsem se tam měl přestěhovat, přišel jsem domů a plakal, aby mě matka z té školy dala jinam, ale nebylo kam, a já tam musel strávit tři roky ve vězení, jinak se to ani nedá nazvat.“
Chci žít jako básník na Kubě, která je svobodná, ne pod hrozbou únosu přede dveřmi vlastního domu
Rafael Vilches Proenza je spisovatel, básník a odpůrce komunistického režimu na Kubě. Narodil se v roce 1965 na statku svého dědečka v provincii Granma v Kubánské republice, avšak vláda Fidela Castra donutila všechny obyvatele pohoří Sierra Maestra včetně jeho rodiny se přestěhovat, aby zabránila možnému povstání na venkově. Na střední škole Rafael pobýval na částečném internátu, kde zakusil násilné oddělení dospívajících od jejich rodičů, jež popisuje ve svém románu Ángeles desamparados (Bezmocní andělé), který vyšel v roce 2001 v Miami. Když bylo Rafaelovi dvacet let, byl poslán do provincie Guantánamo k výkonu povinné vojenské služby. Po vojně začal studovat umělecký obor, a dále je také absolventem Centra literárního vzdělávání Onelia Jorgeho Cardosy. Na konci devadesátých let začal docházet do různých literárních dílen a začlenil se do vládních literárních organizací. Postupem času se sblížil se spisovateli, intelektuály a nezávislými umělci, za což byl z institucí kubánské vlády vyloučen. Kvůli kritice komunistického režimu čelí neustálým výhrůžkám, pronásledování, únosům a dozoru. Rafael má tři vlastní děti spolu s dalším dítětem své současné partnerky, avšak nesmí pracovat a jeho rodina se nachází v obtížné finanční situaci. V zahraničí mu vyšlo množství knih a v roce 2020 získal se svým dílem Sálvame si puedes (Zachraň mě, jestli můžeš) Cenu Reinalada Arenase za beletristickou tvorbu. Rafael sní o tom, že bude žít na svobodné Kubě jako básník, a nikoli jako zločinec.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!