Jaroslav Vetter

„Nevšimli jsme si, že probíhají maďarské události. A študovali jsme v noci, byl klid. Ale občas člověk od knížky odešel se protáhnout a tak. Anebo někdo přišel a řekl pár slov a zase šel pryč. Prostě mně kluci v noci ukradli moje pyžamo. To pyžamo bylo zeleně a hnědě pruhované a kluci ho vyvěsili na stožár na vlajku. A byl z toho poprask, že my tady, studenti bohosloví, jako sympatizujeme s maďarským povstáním.“

„Pak byl sjezd Čedu, to byl sraz českobratrského evangelického duchovenstva. Při něm, myslím, že to byl Honza Šimsa, říkal, aby se přihlásili ti, kteří jsou takhle tlačení Státní bezpečností a podepsali něco a tíží je to, a že se za ně postavíme. On se nikdo nepřihlásil a já jsem pak nějak na to navrhl, že bychom se mohli přihlásit ti, kteří… od kterých to chtěli, jako důkaz, že se to opravdu děje. No, a byla k tomu dlouhá rozprava, ale řekli jsme, že jo, že nás je víc a že to podepíšeme. Mně už jel autobus do Chomutova, tak jsem podepsal čistý papír. Kluci pak napsali to, co jsme tam říkali, a poslali to. Načež za nějaký čas si mě pozvali v Chomutově na StB a k výslechu a já jsem teď nevěděl, co na tom papíře bylo napsaného, protože jsem to nikdy neviděl. A to mě nenapadlo prostě jít za někým z těch, kteří to podepsali, a zeptat se, co tam opravdu stálo. Nechtěl jsem volat, nechtěl jsem psát, protože jsem si říkal, tohleto budou odposlouchávat. To jsem je slyšel v telefonu, nějaké všelijaké cvrkání, to mně říkali, že je to ono. A že do dopisů půjdou, to jsem předpokládal. Tak jsem prostě šel na tuhle schůzku nepřipravený a všelijak jsem to okecával, že teda dělají s námi to, co dělají v Americe s komunisty, že jako pro neamerickou činnost, že nás taky takhle… jakože jsme podezíraní a pod dohledem… Nic z toho nebylo, oni to celé tohle povídání, co jsme tam poslali, samozřejmě nějak kopli do autu.“

„(S reemigranty – pozn. ed.) z Volyně to bylo podle toho, jaká to byla ves nebo město. A většinou prostě měli představy společnosti, jaká tady byla asi před sto lety, a chtěli to samé. Samozřejmě, že jejich děti už ne, ty prostě prchaly, s církví nechtěly mít nic společného. Ale ti staří, ti chtěli, aby to bylo takové jako tam. A to bylo takové náladové náboženství. Takové představy o tom, že v Bibli je napsaná historie. Ten Jonáš, toho prostě spolkla velryba. Říkejte si, co chcete, velryba, tečka. A modlí se takhle a takhle. Jeden ten tatínek – jeho dceru jsem měl na konfirmačním cvičení a on si mně přišel stěžovat: ‚Ona lže, že ona říkala, že já jsem jí říkal, že večer se klidně může modlit vleže na posteli, že já se taky modlím vleže na posteli.‘ A jak to, že ona neklečí před postelí, aby on si na hodinkách změřil, jestli se modlí dost.“

„I já jsem měl osobní zkušenost, když jsem byl na synodní radě, tak jsem vyřizoval všelijaké věci s pražským krajským tajemníkem ohledně záležitostí v Praze, které byly nějak celocírkevní. A to byl nějaký bývalý učitel a jednalo se s ním poměrně pěkně. Načež když jsem přešel a stal jsem se farářem v těch Střešovicích a teď jsem tam přišel, tak najednou mě odbyl takovým způsobem, že jsem si uvědomil, že to je feudální způsob a že lidi jsou zařazení do určitých kategorií. Já jsem klesl z toho vršku jenom na faráře a tím jsem prostě byl pod jeho úroveň a se mnou on se vůbec nebude bavit. A nevím, jestli tohle bylo nějak řízené, já bych řekl, že se jednalo o jednotlivce, jak oni to vnímali a jací prostě byli.“

„S Josefem Hromádkou, no, tak to byl problém, já tomu nechtěl věřit, že on je, nebo že byl takhle angažovaný. U nás ve sboru byla ta mládež, to už nebyla pomalu mládež, to byli mladí lidé. Ti přešli do státních orgánů, že jo. Na vnitru jsme měli já nevím kolik členů našeho sboru. Když se ozvaly tyhlety hlasy, že Josef Hromádka spolupracoval a byl při tom furt ještě radním seniorem, tak jsem se ptal. No, a oni mi říkali, není problém, může si požádat a my mu vystavíme přednostně, rychle to proběhne, lustrační osvědčení. Tak jsem běžel k Hromádkům a s Josefem jsem nemluvil, ale s jeho paní a říkal jsem jí to, že to se dá zařídit, aby osvědčení dostal rychle, proč si o to už nepožádal, a byl by pokoj. No, nepožádal si ani pak.“

„V době, kdy jsem nastupoval do primy, jsem byl tvrdý ateista. Do hodin náboženství jsem chodit musel, jenže mi nic neříkaly. Až jednou nám profesor občanské nauky vyprávěl o Masarykovi a zmínil jeho citát: ,Člověk může viset buď na Kristu, nebo na hřebíku.‘ K Masarykovi jsem měl z rodiny úctu a řekl jsem si: ,Oproti mně, primánovi, byl Masaryk jako univerzitní profesor se vší pravděpodobností chytřejší. Tak si ten svůj ateismus neškrtnu, ale dám do závorky – třeba na tom křesťanství něco je.‘“

„V době, kdy jsem nastoupil do Chomutova, jsme my faráři měli všecku možnou práci s mládeží zakázanou. Nic jsme nesměli, navíc tábor, kde jsem jako dítě zažil krásný pobyt, naší církvi sebrali a přidělili pionýrům. Československé hospodářství se ovšem dostalo do mizerného stavu a kvůli vyhnání Němců byl největší nedostatek pracovních sil právě v pohraničí; toho jsme my evangelíci využili a už v padesátých letech jsme o prázdninách začali dělat lesní brigády. Odměny jsme sice dostávali minimální, ale brigádu nám povolili a stravu a byt nám poskytli.“

„Přišla Charta 77 a komunistické úřady se rozhodly celou redakci měsíčníku Český bratr, kde jsem pracoval, vyhodit. Předvolali nás na ministerstvo. Já ale nevěděl, co se v Praze děje, vedl jsem totiž tábor v Chotěboři. Když mi telefonovali ze synodní rady, řekl jsem, že nikam nejedu, že o sto lidí v Chotěboři se za mě nikdo nepostará. A díky tomu, že jsem na ministerstvo nedorazil, jsem jako jediný z celé redakce nepřišel o místo.“