„Znali jsme se, kantoři tohoto oboru z Východočeského kraje. Takže jsem znala i Milicu Skvorcovou. Byla to vynikající kantorka, mnohem lepší než já. Tu tedy vyhodili. Byly jsme skoro kamarádky a já jsem přišla na její místo, což mi bylo velice trapné a smutné. S Milicou jsem se stýkala. Jenomže ona jako černá ovce, podobně jako její kolegové, byla nežádoucí. Nesměla jsem se s ní stýkat. Dvakrát jsem byla na koberečku u ředitele. On sám byl asi na koberečku u partaje. Byla jsem pozvaná do ředitelny a tam mně to vytkl, že toto nemůžu. Vždycky se najdou ochotní lidé, kteří dodají informace... Ostatně mě viděli i studenti, ale ti by to snad ve zlém nikde neříkali. Měli rádi Milicu a tím, že mě viděli, že jsem se s ní stýkala, tak docela přátelsky přijali i mě.“
„To bylo možná [roku] 1965, už se to uvolňovalo. Partaj přiznávala chyby a krom toho, jak jsme se oddělili od základní školy a byli jsme střední všeobecně vzdělávací škola, tak původní organizace partaje byla z celé dvanáctiletky. Náš ředitel Jaromír Horáček chtěl být nezávislý na staré, zkostnatělé organizaci. Chtěl vytvořit vlastní a přemlouval kantory a studenty z maturitních tříd a také mě ke vstupu do KSČ. Protože jsem se bála, že bych ztratila místo – a mně se na té škole líbilo – tak jsem se nechala přemluvit. Byla to zrada. Ukázalo se, že musím být v organizaci frýdštejnské, kde jsem bydlela. To bylo špatné. Tady byli velice přesvědčení komunisti ještě z dob první republiky. Jednak byli překvapení, že já, dcera živnostníka, bych byla v partaji. Museli se za mne zaručit dva svědkové. Jeden z nich byl soudruh ředitel Vavřich a druhý svědek byl profesor Miller.“
„Museli jsme vystoupit z církve. Bylo to v roce 1958. V lednu zemřela moje sestra. Nějaký měsíc po tom. Říkala jsem, že když zemřela, nebylo ani toho, kdo by jí na pohřbu promluvil, že by snad připadal v úvahu jen farář, ale pohřeb byl v Praze. Kolegyně se rozplakaly, když jsem mluvila o sestře. A pan ředitel mě napomenul: ‚Soudružko Matoušová, to nemůžete tady zavádět, takové řeči!‘ Zkrátka jsem z církve vystoupila.“
Do rodiny živnostníka Františka a dělnice Marie Matoušových z Frýdštejna se Ludmila narodila 13. dubna 1934. O dva roky později přišla na svět její sestra Marie. V padesátých letech musel otec živnost zavřít. Ludmila po maturitě na gymnáziu v Turnově, kam začala chodit hned po válce, nastoupila na přírodovědeckou fakultu do Brna, obor biologie, učitelství. Po promoci v roce 1957 učila na základní škole v Kvasicích u Kroměříže. O rok později musela na příkaz ministerstva školství a tělovýchovy jako všichni učitelé vystoupit z církve. Téhož roku tragicky zemřela její sestra Marie. Ludmila Matoušová se vrátila do Frýdštejna, aby rodičům nenastěhovali do domu nájemníky. Získala místo v Rovensku pod Troskami. Následující rok už působila na turnovském gymnáziu. V roce 1965 ji přemluvil kromě jiných ředitel školy Jaromír Horáček, reformní komunista, ke vstupu do Komunistické strany Československa (KSČ), aby mohli prosadit uvolnění ve výuce. Dva roky po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byl ředitel i jeho blízcí spolupracovníci z gymnázia vyhozeni. O prázdninách téhož roku 1970 pamětnice neprošla drsnou prověrkou politické spolehlivosti a z KSČ ji vyloučili. Těžko pak hledala místo. Rok učila v Žamberku. V roce 1971 začala díky ředitelce Růženě Pavlové učit na gymnáziu v Semilech. Roku 1977 se provdala za Josefa Věříše. V Semilech zůstala až do důchodu, kam odešla v roce 1991. V devadesátých letech se podílela na obnově Sokola ve Frýdštejně, kde žila i v době natáčení (2024).
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
