Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ludmila Věříšová (* 1934)

• narozena 13. dubna 1934 ve Frýdštejně

• otec František Matouš měl lakýrnickou živnost

• v 50. letech ji musel zavřít

• v roce 1952 Ludmila Matoušová maturovala

• přírodovědeckou fakultu, obor učitelství a biologii, ukončila v roce 1957

• v roce 1965 vstoupila na naléhání ředitele gymnázia do KSČ

• roku 1970 neprošla prověrkou politické spolehlivosti

• téhož roku ji z gymnázia v Turnově vyhodili

• v roce 1971 získala místo na gymnáziu v Semilech a učila tam až do roku 1991

• sňatek s Josefem Věříšem uzavřela v roce 1977

• v 90. letech se podílela na obnově Sokola ve Frýdštejně

• v roce 2024, v době natáčení, žila ve Frýdštejně

Ludmila Věříšová, rozená Matoušová, nosila jako jediná ve škole silné brýle. Drobné dívce to natolik poničilo sebevědomí, že se snažila celý život „schovávat“.  V padesátých letech musel její otec, vyhledávaný lakýrník, zrušit svou živnost a v komunisty ovládaném Frýdštejně se Matoušovi dostali na černou listinu a Ludmila slýchala hanlivé poznámky na jejich adresu. 

V roce 1965 ji přemluvil ředitel turnovského gymnázia, aby jako učitelka vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ) a podpořila tak jeho snahy o uvolňování režimem sešněrovaných osnov. Bylo jí to sice proti srsti, ale bála se o místo. „Byla to snad největší chyba mého života,“ spílá si ještě ve svých téměř devadesáti letech Ludmila Věříšová. V roce 1970, dva roky po invazi vojsk Varšavské smlouvy, všechny ředitelovy věrné, včetně jeho samotného, z gymnázia vyhodili. O prázdninách pamětnici čekala ještě prověrka politické spolehlivosti v Semilech.

Po hodinách hrubých urážek a řevu ji režimem prověřený komunista František Doubek z KSČ vyloučil. „Podepsala jsem ty lži. Chtěla jsem, aby to skončilo. Byla jsem ráda, že se mě neptal na souhlas se vstupem vojsk a že jsem vypadla z partaje,“ popisuje Ludmila Věříšová. Opustila místnost a bezmála se psychicky zhroutila.

S novým posudkem horko těžko získala místo v Žamberku, kde ji ubytovali ve školním kabinetu bez větrání, bez vody a bez vařiče. Po roce začala učit v Semilech. „Soudružka ředitelka Pavlová držela nade mnou ochrannou ruku. Říkala mi: ‚Co jste tam prováděla, že jste dostala takový posudek?‘ Jaký, to mi neřekla,“ vzpomíná pamětnice. 

Dětství před válkou i za války bylo pestré

Lakýrník František Matouš si postupně vybudoval živnost s několika pomocníky. Pronajal si velkou dílnu v domě ve Frýdštejně, který v roce 1940 koupil. Matka Marie, rozená Košková, zůstala v domácnosti  a pečovala o dcery Ludmilu a Marii. Frýdštejn byl oblíbeným místem pražských a mladoboleslavských výletníků. Hrál se tu tenis, chodilo se na koupaliště. Jezdily tam i významné osobnosti. Jednou z nich byl také bratr Ludmiliny babičky z otcovy strany Eduard Miller, uměleckým jménem Milén. Jako žák Maxe Švabinského na pražské AVU patřil k uznávaným malířům. Učil v Brně, kde zůstal až do konce svého života. Pracoval jako výtvarný redaktor Lidových novin a navrhoval divadelní scény. 

Ve Frýdštejně velmi činorodě a tradičně působili od roku 1893 sokolové, měli i svůj ochotnický divadelní spolek. Ludmila i Marie cvičily a hrály divadlo. Sokol organizovali místní továrníci, jejich rodiny a přátelé. Naproti tomu spolek hasičů tvořili především komunisté. Ti ve Frýdštejně založili komunistickou buňku už v roce 1921. Mezi místními sokoly a hasiči panovaly od nepaměti chladné vztahy.

Válka nijak významně Matoušovým do života nezasáhla. Ludmila Věříšová si vybavuje až sovětské vojáky, kteří se v době osvobození krátce u Frýdštejna usadili. Byli přátelští a milí. 

Po osvobození, v září 1945, nastoupila Ludmila Matoušová na gymnázium v osm kilometrů vzdáleném Turnově.  Budova školy sloužila jako lazaret a v prvních měsících se žáci učili na obchodní škole na směny. Domů chodila většinou pěšky. 

Cítila jsem odpor ke komunistům 

Ludmila jako nadšená sokolka cvičila i na posledním, XI. všesokolském sletu v Praze v roce 1948. Vybavuje si slova, která skandovali v průvodu: „Jaká je to republika bez Beneše, Masaryka?“ Sokolové tak protestovali proti únorovému puči, který proběhl téhož roku. Když pochodovali okolo tribuny, kde jim kynul nový komunistický prezident Klement Gottwald, odvraceli hlavy. Komunistická garnitura toto gesto odporu využila jako záminku k silným represím. Ještě během sletu bylo zatčeno dvě stě členů Sokola, na podzim pak vyloučili během politických čistek celkem jedenáct tisíc lidí.

Otce události zdrtily

František Matouš musel v padesátých letech svoji živnost zavřít. „Na Frýdštejnsku byly jen tři menší sklářské fabriky. Bylo tu množství dělnictva, takže komunisti byli dost vítaní,“ komentuje dění po únoru 1948 pamětnice. „Otec byl těmi událostmi zdrcen. Nejhorší bylo to, že se ke komunistům přidali příbuzní z maminčiny strany. Strýcové moc na práci nebyli, a tak jim to vyhovovalo,“ líčí definitivní rodinný rozkol Ludmila Věříšová. Na druhou stranu pamětnice vyčetla z matčiny pracovní knížky, že dělníci neměli lehký život. Před svátky továrníci smlouvy rozvázali a zaměstnali potřebný počet pracovníků zase až po nich. Žádná dovolená, žádné placené svátky, žádná výpovědní lhůta.

Frýdštejnské továrny Schmidtů, Lejsků a Tepliků zabavil hned počátkem roku 1948 stát. František Matouš poté, co musel zavřít živnost, pracoval v jedné z nich, zcela mimo svůj obor. Přibližně po roce ho přeřadili jako řadového dělníka do lakýrnického podniku, kde byl zaměstnán až do důchodu. Dům rodině zůstal, ale na plánovanou rekonstrukci peníze neměla.

Museli jsme vystoupit z církví

Podle pamětnice padesátá léta do studia na turnovském gymnáziu příliš nezasáhla. Jedna profesorka musela odejít, ale ředitel byl rozumný. V roce 1952 Ludmila Matoušová odmaturovala a pokračovala ve studiu v Brně na přírodovědecké fakultě, obor učitelství, kde v roce 1957 promovala. Na umístěnku nastoupila jako učitelka biologie do základní školy v Kvasicích u Kroměříže. „To bylo moje nejkrásnější kantorské období,“ vybavuje si pamětnice. Měla štěstí na kolegy, našla si mezi nimi i přítelkyni na celý život, Martu Zapletalovou. Jediná skvrna na této době byl v roce 1958 příkaz ministerstva školství a tělovýchovy všem učitelům – vystoupit z církví.

Téhož roku v lednu za dramatických okolností zemřela ve svých dvaadvaceti letech její mladší sestra Marie. Tíha událostí na tehdy čtyřiadvacetiletou Ludmilu dolehla. Vystoupit z církve jí vzhledem k jejímu světonázoru nijak nevadilo, ale faráře vnímala jako nositele duchovních hodnot. Na schůzi učitelů řekla: „Nebylo ani toho, kdo by jí na pohřbu promluvil. Mohl by to být jedině farář. Kolegyně se rozplakaly. Ředitel mě napomenul: ‚Soudružko, tady nemůžete zavádět takové řeči.‘“

Zpátky domů se mi nechtělo

Ludmila Věříšová by byla ráda na Moravě zůstala. Líbila se jí pospolitost učitelského sboru, s přítelkyní Martou chodily na výlety a túry. Ale když zemřela její sestra Marie, komunisté se rozhodli rodičům do domu nastěhovat nájemníky. Podle tehdejších norem totiž měli Matoušovi pro dvě osoby příliš velký dům. Ludmila se tedy v roce 1961 vrátila domů. 

Nastoupila do školy v Rovensku pod Troskami, což byl pravý opak Kvasic. Učitelé se mezi sebou skoro nebavili, po vyučování vůbec. Dojíždění jí trvalo hodiny. Spoje, pokud jezdily, nenavazovaly. Podnájem se jí nedařilo najít. „Dost mě to vyčerpávalo. Žádnou pomoc ze strany vedení školy jsem nedostala. Naopak mi řekli: ‚Jste mladá, tak to vydržíte,‘“ kroutí hlavou Ludmila Věříšová. Následující rok naštěstí získala místo na gymnáziu v Turnově. 

Ze strachu jsem souhlasila

Na gymnáziu spojeném se základní školou začala Ludmila Věříšová učit v září 1962. Později se gymnázium oddělilo. V roce 1965 ředitel gymnázia Jaromír Horáček, reformní komunista, zakládal vlastní komunistickou buňku. Chtěl se vyvázat ze spojení se základní školou, kde působili skalní komunisté, aby docílil uvolnění ve výuce. „Přemlouval zletilé studenty a taky přemlouval mě. Bála jsem se, že bych ztratila místo na škole, kde se mi líbilo, a tak jsem se nechala přemluvit. Byla to zrada. Ukázalo se, že musím být v komunistické buňce ve Frýdštejně, kde jsem měla bydliště,“ říká Ludmila Věříšová. A tam na ni jako na dceru živnostníka místní komunisté zahlíželi a chovali se k ní nepřátelsky.

O invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 se pamětnice dozvěděla z rádia. K projevům odporu se nijak výrazně nepřidávala, situaci viděla dost skepticky. 

„V roce 1970, když naplno začala takzvaná normalizace, tak jsme čtyři kantoři včetně ředitele museli ze sboru odejít,“ vzpomíná. „Vypadalo to, že tam zůstávám. Teprve o prázdninách mi přišel přípis ze školského odboru v Hradci Králové ve znění: Jak jistě víte, po prázdninách se s vámi na gymnáziu v Turnově nepočítá.“ Důvod se Ludmila Věříšová nikdy nedozvěděla.

Podepsala jsem ty lži

Po dopisu následovala stranická prověrka. V oficiálních dokumentech se hovořilo jen o pohovorech a výměně stranických legitimací. Slova „prověrka“ a „čistka“ se nesměla používat. Do komisí zasedlo podle dostupných údajů přes sto šedesát tisíc předtím rovněž prověřených lidí. Jejich detailní fungování, například kladení otázek, nestanovilo vedení KSČ centrálně. Mělo záležet na taktice místních funkcionářů. (Zdroj: Operace prověrky: Jak komunisti lámali národ, týdeník Respekt). 

Semilský komunistický funkcionář František Doubek vedl tedy pohovor po svém. „Byla jsem už úplně vyřízená, nevím, kolik hodin to trvalo. Byla jsem na zhroucení. Křičel na mě a demagogicky se na mne doslova vrhal,“ kroutí hlavou Ludmila Věříšová. Protokol na místě podepsala, aniž se obsahu bránila.

V září 1970 nastoupila jako učitelka biologie ve škole v Žamberku na místo po vyhozené kolegyni, jíž byla Milica Skvorcová. Obě ženy se dobře znaly z akcí, které pořádal krajský pedagogický ústav. Ludmila Věříšová Milicu navštěvovala. „Dvakrát jsem byla na koberečku u ředitele, on byl asi na koberečku u partaje, a zakázali mi se s Milicou stýkat,“ popisuje pamětnice. 

Následující školní rok se jí podařilo získat místo na gymnáziu v Semilech, kde zastávala místo ředitelky přesvědčená komunistka Růžena Pavlová. „Byla kritická, rozumná. Zastala se mnoha lidí, i těch, kteří byli vyhození. Já jsem byla vzhledem k posudku považována za asi nejhoršího extremistu,“ vzpomíná Ludmila Věříšová. 

Pevný komunistický režim přetrvával

Ve druhé polovině osmdesátých let leckde komunistický režim ztrácel na síle, ne však v Semilech. „Začínali jsme se trochu bouřit, že je perestrojka, a ve škole to není znát,“ vybavuje si Ludmila Věříšová. Sametová revoluce v listopadu 1989 v první fázi také Semily nezasáhla – všichni vyčkávali. „Když začalo Občanské fórum, tak to bylo docela komické, protože všichni členové partaje sekli s legitimací a přihlásili se do Občanského fóra. Když jsem viděla, jaká je to šaškárna, tak jsem tam nevstoupila,“ usmívá se Ludmila Věříšová. Studenti se účastnili shromáždění na náměstí.

Ludmila Věříšová vnímala, jak se lidé s pochybnou minulostí horlivě angažují. „Zažila jsem šedesátý osmý rok, tak si o lidech nedělám žádné iluze,“ shrnuje své pocity ze sametové revoluce, k jejímuž dopadu na společenskou změnu měla výhrady a nedůvěru. „Nevěřila jsem, že nás Sovětský svaz pustí ze svých drápů,“ říká pamětnice. Na gymnáziu v Semilech učila až do svého odchodu do důchodu v roce 1991. Poté se podílela na obnově Sokola ve Frýdštejně a věnovala se turistice.

Měla jsem štěstí na lidi

Ludmila Věříšová věnovala svůj život pedagogické práci, mnohdy za krušných podmínek. Vdala se ve svých čtyřiceti čtyřech letech za Josefa Věříše, který v roce 2000 zemřel. Dějinné události pamětnici nedovolily, aby žila klidný život a nebyla vidět, o což se vždycky snažila. V době natáčení žila na Frýdštejně, byla samostatná, zajímala se o svět kolem sebe, pěstovala květiny, zeleninu a chovala králíky.

Na závěr, kromě toho, že opakovaně litovala svého vstupu do KSČ, se zamýšlí: „Za svůj život jsem potkala tolik dobrých lidí, že musím být tomu životu vděčná.“