Hrabáková Věra

* 1941

  • „Byl to opravdu nezapomenutelný zážitek, protože naši výpravu vítali nejvíc ze všech. Ještě tam k tomu byla [Věra] Čáslavská. Byl tehdy boj, že ruská gymnastka jako že vyhraje a nadnášeli ji. Nesl ji tam na ramenou zápasník, tak vyvolali zvláštní atmosféru. Opravdu naše výprava byla senzačně přijata, tleskali a volali. Opravdu ještě husí kůži bych měla doteď, protože na to se snad nedá zapomenout, opravdu ne. Bylo to něco úžasného, zanechalo to v nás ve všech ohromný dojem. Bylo to hezké, chovali se tam k nám ohromně přátelsky. Bylo to ale vzhledem k tomu srpnu, ve světě to rezonovalo, že se to jako dost vědělo.“

  • „Napřed přišli z Rožnova, což bylo moc brzo, nepočítala jsem, že bych mohla někam jít, nechtělo se mi z domova. Pak jsme měli nějaké soustředění, byla jsem na mistrovství na soustředění. Přišli ze Střešovic napřed a pak ze Slávie, a ti byli nejpřesvědčivější. Znala jsem se s nimi asi nejvíc, byly tam tehdy holky ze Slávie, v reprezentaci, Naďa Špelinová, Líba Šormová, Heda Mikulecká, byly kamarádské, i Alena Ursínyová. Přesvědčili mě nebo mě nalanařili do Prahy. Neměla jsem byt, nepřicházelo do úvahy, aby mi sehnali byt nebo něco takového. Takže mně vyšla vstříc teta, sestra maminky. Bydlela jsem tam dva roky, měla sice dvě děti a babičku měli ještě na bytě. Takže mě vzali na byt, až pak jsem se přestěhovala nakonec do šaten Slávie Praha. U tety už to nešlo bydlet, děti jim rostly, byly velké a už to nešlo. Měli jsme šatnu na Slávii, holky mi to pomohly uklidit a vystěhovat šatnové skříňky. Dala jsem si tam postel, bydlela jsem asi půl roku na Slávii v šatně. Pak mi Slávie dopomohla, že jsem dostala ne byt, ale bydlení v Ženských domovech na Smíchově. Bydlela jsem tam s jednou obyvatelkou, byly jsme dvě. Nebyla moc ze sportu, ale šlo to. Ve vedlejší budově bydlela taky Blanka Vargová, myslely jsme, že bychom bydlely spolu, ale to nešlo. Bydlela jsem v Ženských domovech do doby, než jsem se vdala.“

  • „Zůstali jsme ve vesnici, co bylo hospodářství. Z domu nás sestěhovali do tří místností, zůstali jsme tam bydlet, až pak se naši odstěhovali na Moravu." – "Pamatujete si něco z té doby, jak to působilo na tatínka nebo na maminku?" – „Moc si to nepamatuju, opravdu jsme to asi nevnímali. Naši se snažili, abychom problémy neprožívali. Dodatečně vím, že tatínek nesl vystěhování těžce, šel úplně bez rodiny do cizího prostředí, muselo to být pro rodiče opravdu nic ne jako hezkého. Tatínek tam zůstal pracovat, dostal zaměstnání taky na statku, byla Cukrovarská ekonomie. Zůstal tam v oboru, dělal vedoucího toho hospodářství, bylo docela velké a byl tam u toho statek. Ale byla to Cukrovarská ekonomie. V obci byl i cukrovar, tam pak posléze pracovala i maminka. Protože to nešlo, aby se to zvládlo z jednoho platu. Maminka pak v tom cukrovaru dělala. Tatínka tam nechali, pak – nevím, v jakém roce – ho ze statku taky úplně vyšoupli. Nemohl tam být zaměstnaný, protože byl bývalý zemědělec, tak z něj udělali skladníka v obvodním stavebním podniku. Byla to úplná degradace takového chytrého člověka a zdatného, opravdu byl bezvadný.“

  • „Jenom chci říct, že volejbal mě dost poznamenal, prožily jsme s ním hodně, doteď se kamarádíme s holkami a jsme rády, když se potkáme, je příjemné se vídat. Setkání, co s námi volejbalový svaz uskutečňuje, jsou příjemná. Byla jsem do něj, do volejbalu, docela zažraná. Chtěla jsem v něm něco dokázat. Když už bylo po tom, toužila jsem mít rodinu, byla jsem taková rodinnější, starala jsem se možná až moc. Chtěla jsem mít rodinu. Mám teď úžasné čtyři vnučky, skoro všechny chtějí hrát volejbal nebo ho hrají. Dávaly jsme volejbalu hodně, neviděly jsme napravo nalevo, když byl volejbal, tak jste šel, musel jste, nebo musel nebo chtěl. Musel a chtěl. A pak hlavně rodina. To mám radost.“

  • „Akorát jsme nebyly na svatbě, myslím svatbu Čáslavské s Odložilem, byl to neskutečný mumraj v ulicích. Koukaly jsme se na to v televizi. Bydlely jsme s Čáslavskou, byla tam bytová jednotka, bydlela tam s námi, bylo to v bytě asi tři plus jedna. Co bylo kolem ní, jsme trochu vnímaly, ty přípravy – česala se a oblékala. Jezdily jsme na vodáky, bylo to ale podmíněné, že jsme se dostaly do autobusu, protože to nebylo hned ve vesnici, ty sporty. Byly jsme na bezvadném výletě, protože se přihlásila k holkám z Jablonce nějaká rodina, která tam byla služebně. Přihlásila se k holkám a nabídla nám, že nás vezme na výlet, což bylo nepředstavitelné. Jely jsme tři, byla jsem na pokoji s jabloneckými holkami, s Irenou Hrádkovou a Elen Moskalovou. Jeli jsme do vnitrozemí na Popocatépetl, bylo tam koupaliště, přírodní koupání, a pak jsme byli u Popocatépetlu. To bylo něco nádherného! Vyjeli jsme tam ráno, večer zpátky. Byla tam jedna veselá příhoda, tak to snad nepíchnu na Elen, aby to nevypadalo, že ji pomlouvám. Koupily jsme si v Mexiku nějaké zlato, výhodně se tam dalo koupit zlato, bylo levnější, a Elen si koupila, chudák, nějaký zlatý nárameček. Skočily jsme do koupání – zezelenalo jí, měly jsme z ní legraci, že zlato zezelenalo. Byla tam sirná voda, nebyla normální, tak do zelena. Byl to strašně krásný výlet, lidi byli strašně hodní. Nevím, jestli se pak neztratili z našeho zorného pole, myslím, že jsme je pak už nikdy neviděly.“

  • „My jsme byli nejdřív v Třeboni, bylo tam středisko, bylo to tam hezké. Pak jsme jeli do Rakouska na Reisseck, asi 2 300 metrů vysoko nebo kolik, abychom měli předolympijskou aklimatizaci. 21. srpna jsme byly připravené na odjezd, měly jsme odvoz, lanovka nás svážela dolů. Ráno 21. srpna jsme se balily, přišel trenér a říká: 'Holky, jsme obsazení, v Praze se střílí, na hranicích se střílí, jezdí tam tanky. Nevíme, jak to bude vypadat.' Byly jsme v šoku, nic příjemného, nicméně jsme sjely z kopce dolů, že se pojede do Vídně a tam se dozvíme víc. Dojeli jsme do Vídně, byli jsme, myslím, na naší ambasádě. Řekli nám, že neví, jestli se dostaneme domů, jestli budeme moci jet dál, že jsou hranice obsazené ruskými tanky. Celý den jsme byli ve Vídni, pak jsme jeli na hranice. Na hranici nám řekli, že asi nebudeme moci jet dál, že jedou tanky ze středních Čech do Budějovic, ať jedeme do Budějovic, ale opatrně, protože můžeme potkat tanky. Byl to nervák, protože jsme potkali tanky. Dostali jsme se do Budějovic, přespali jsme tam. Na každém rohu náměstí stál tank. Druhý den jsme jeli do Prahy, ale zase: 'Jeďte opatrně!' To bylo nepříjemné skončení soustředění. Přijeli jsme do Prahy, tam taky tanky. V Praze nám řekli, že olympiáda asi nebude, že se kvůli tomuhle ruší, že tam nepojedeme. Trvalo dost dlouho, než se na poslední chvíli vyjednalo, mezi státy a naše vedení, že tam pojedeme, celá československá výprava že tam pojede. Na poslední chvíli se to povedlo, že to nešlo odmítnout, že by se tam nejelo, kvůli něčemu. Řeknu vám, byl to strašný zážitek. 'Jeďte opatrně, jedou proti vám tanky,' to bylo hodně nepříjemné. V Praze jsme se rozešli domů, bydleli jsme s manželem v Sokolovské ulici. Od Rudého práva dál byla Sokolovská plná tanků, celou šíři od Rudého práva až do nevidím. Střílelo se tam na Rudé právo, střílelo se z Hlávkova mostu, tam se nesmělo. V noci chodili vojáci do bytů a otevírali dveře. Měla jsem strašný strach, bydleli jsme naštěstí ve třetím patře. Vyhlédli jsme ven, všude plno tanků. Ruští vojáci, nevím, jestli byli jenom ruští, chodili od baráku k baráku a rumplovali dveřmi. Nic příjemného. To největší trvalo tak týden. Zůstalo to ve mně doteď, tanky v ulicích. Ke všemu naši známou lékařku postřelili na Klárově do nohy, když někoho ošetřovala.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 18.05.2023

    (audio)
    délka: 01:39:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jak komunistická zvůle přivedla statkářovu dceru na olympiádu

Věra Hrabáková v roce 1959, kdy hrála za Prostějov
Věra Hrabáková v roce 1959, kdy hrála za Prostějov
zdroj: archiv pamětníka

Věra Hrabáková, za svobodna Derflová, se narodila 27. dubna 1941 v Praze. Vyrůstala ve Vysoké Libni na Mělnicku, kde měli rodiče statek s poli a sady. Po komunistickém převratu, který se odehrál v únoru 1948, sebrali představitelé totalitního režimu Derflovým statek. Otce vystěhovali do vesnice Doloplazy na Hané, matka se čtyřmi dětmi zůstala zhruba dva roky ve Vysoké Libni, kde žili v nájemním bytě. Začátkem 50. let odešli za otcem do Doloplaz. Oba rodiče sportovali, maminka hrála volejbal, otec byl velmi činorodý v Sokole. Věra Hrabáková začala s volejbalem v roce 1956, kdy nastoupila na střední školu do Prostějova. Z oddílu OP Prostějov přestoupila v roce 1961 do Slávie Praha. V roce 1962 vybojovala s reprezentací páté místo na mistrovství světa v Moskvě. V roce 1967 získala bronzovou medaili na mistrovství Evropy v Turecku. V příštím roce skončila šestá na olympijských hrách v Mexiku. S reprezentací skončila v roce 1969, kdy se jí narodila dcera. V roce 1974 přibyl do rodiny syn. Po skončení kariéry v národním týmu pokračovala s volejbalem ve Slávii Praha, v Tatranu Střešovice a ve Slavoji Praha. Se Slávií získala tři mistrovské tituly. V roce 2023 žila v Praze, měla čtyři vnučky.