„[Arcibiskup Josef Beran] říkal: ,Buďte opatrní, jsou mezi vámi provokatéři, jsou tady děti, dejte pozor na děti, ať se jim nic nestane. Ať naše děti neutrpí nějaký úraz. Načež se ozvalo hrozný pískání v té [svatovítské] katedrále. Hrozný pískání a křik: ,Sloužíte za peníze Ameriky’ a takovýhle. No prostě hrůza. A on zase do toho říkal: ,Uklidněte se.’ Ale nebylo mu to nic platný. Takže mše skončila a kněží se toho pana arcibiskupa snažili protlačit k východu. Tak my samo sebou za nima. Teď ti provokatéři tam křičeli, no prostě to jsem nezažila v katedrále, aby se takhle řvalo.“
„Když přišlo pražské povstání, tak manžela vyslali – oni byli někde ve sklepě, to byly ty sklepy propojený ve Veleslavínově ulici – aby šel vyjednávat, že umí německy. Němci měli sídlo v právnický fakultě, takže tam šli s bílým praporem vyjednávat, a oni se s nima vůbec nebavili: ,Podle mezinárodního práva, vy jste povstalci.’ A zavřeli je do sklepa. Takže on to potom proseděl ve sklepě a dost si zažil strachu.“
„První tank jsme vítali tam u pivovaru. Vím, že tam jedna [žena] vítala s velkou kytkou, tak: ,Dej mu pusu!’ Tak se tam s tím Rusem objímali. Tak to byl první tank, co tam přijel. Ale pak spíš takovej trén jel, koníčci a tak. To tam tábořili kolem Humpolce a pásli tam ty koně. No, bylo to tam dost divoký. I některé děvčata to tak dost odnesly. Víte, jak to chodí, když přijede armáda. Zrovna dcera hajnýho, ta to odnesla zle tehdy. No a střílelo se v Humpolci. Druhý den. Přivítali jsme armádu, už tam nastoupil nový národní výbor na Dolním náměstí a vítali jsme, mávali jsme Rusům. Tak jsme večer šli spokojeně spát. Ráno že přijde budíček, kapela projde městem. Naši se probudili a říkali: ,Za chvíli bude budíček.’ Jo budíček! Ono se střílelo. Byli tam schovaní esesmani někde v lese a chtěli projet, jenomže jednak už tam byla naše armáda a jednak už tam byli Rusové. Tak tam byla velká střelba. My jsme byli schoulený, schovaný, protože kolem nás – my jsme bydleli hned pod kostelem – tak tam se všude střílelo. A docela dost padlých tam bylo.“
Věra Vencovská, rozená Kunstová, se narodila 13. září 1929 v Humpolci. Otec Bedřich Kunst byl válečným veteránem z první světové války, který bojoval na frontách v Albánii a Chorvatsku. Věra Vencovská strávila prvních dvacet let života v rodném Humpolci. V dětství byla členkou Sokola a společně s otcem se angažovala také v Klubu českých turistů. V roce 1945 zažila přestřelky a zatýkání během osvobozování. Po absolvování dívčí obecní školy nastoupila na humpolecké gymnázium, kde ji učil i opat Bohumil Vít Tajovský, oběť komunistických represí 50. let. Na přelomu 40. a 50. let studovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1950 se provdala za prof. Františka Vencovského, ekonoma, dlouholetého kolegu a přítele Karla Engliše. Společně s manželem žila nejprve v rodném Humpolci, od roku 1961 v Českých Budějovicích a nakonec od roku 1969 v Praze. Celý svůj profesní život zasvětila učitelství. Věra Vencovská zemřela 17. září roku 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
